Ptačí pohádka

Kampak na mě s Hádem a Léthé.

Že jste nikdy neslyšeli o Ptačích ostrovech?

Tak tam jsem si doplavala já.

Akorát se chystaly vzlétnout.

„Chceš letět s náma?“, zeptaly se ostrovy.

Pro samé štěbetání a pleskaní křídel je skoro nebylo slyšet.

„Ano!“, zakřičela jsem z posledních sil.

Byla jsem tou dlouhou plavbou přeci jen trochu unavená, a taky jsem nevěděla, co mám dělat.

Ostrovy se usmály od břehu ke břehu, takovej bezbřehej úsměv to byl, a to mě docela uklidnilo.

Kdybych ještě dýchala, určitě bych si oddechla.

Skupina ptáků kolem mě se najednou rozkřičela, že to vypadalo, jako přivítání.

„Víš“, vysvětlily mi ostrovy, „záleží na tom, na kolik z nich jsi byla v životě hodná. Když tě neunesou, spadneš rovnou do řeky zapomnění.“

Ještě že jsem vždycky patřila k těm lehčím a nějakými problémy jsem se nikdy nezatěžovala.

Tak si tu teď poletuju a můžu si dovolit luxus vzpomínat.

Ostatně, mám na co.