ANNA BOLEYNOVÁ

1. leden 1533

Se zaklepáním otevřela dvorní dáma dveře salónku. Anna Boleynová shlížela do zahrady, pravým ramenem se opírala o brokátové závěsy. ,, Promiňte markýzo, ale právě přijel hrabě Rochford a prosí vás o přijetí." Ani nepozvedla hlavu a odpověděla: ,,Zaveď pana hraběte do mých komnat, přijdu za ním." Mariana čekala alespoň náznak pohnutí, úsměv. Tvář markýzy však byla stále chladně vznešená.

Děvče sešlo po schodišti k Rochfordovi. Stál vzpřímený jako starý jilm, křivky tváře ostře řezané. Vzezření rozeného šlechtice. Koho by jen napadlo, že titulů dosáhl díky postelové diplomacii svých dcer. ,, Pane hrabě, markýza z Pembroke vás již očekává. Následujte mne prosím." Jejich kroky se rozléhaly po chodbách. Uvedla jej do pokoje, kde na něj již čekala Anna. Tmavé vlasy jí splývaly přes útlá ramena. Krk zakrýval bohatě vyšívaný límec. Mariana se nadechla k otázce, zdali nebudou něco potřebovat, ale markýza byla rychlejší, ,,Připrav nám čaj."

,,Jsem ráda, že jste přijel, otče," sklonila se Anna před Rochfordem. ,, A já jsem rád, že má dcera mi umožní zúčastnit se něčeho tak velkolepého. Posaďme se dítě, rád bych se dozvěděl, proč jsem musel mlčet o věci, kterou se za pár dní dozví celá Anglie." ,,Ano, zanedlouho to bude vědět vskutku celá Anglie," usmála se Anna. ,,Ale než se tak stane, je nutná jistá obezřetnost. Čekala jsem příliš dlouho a nedovolím Kateřině, ani nikomu jinému, aby mi zhatil mou snahu." Mužská postava se v křesle shrbila, jako by se dravé zvíře chystalo ke skoku. ,,Mé dítě, královna už není z nejmladších a nemyslím, že by snad proti tobě chtěla otevřeně vystoupit. A i kdyby se rozhodla bojovat až do konce, jediné, čeho by dosáhla, by byly protesty chudiny a poštvání Jeho výsosti proti sobě. Ne, není blázen."

S cinkáním porcelánu vešla Mariana. Ladně položila podnos na stolek, vykládaný světlým dřevem, mezi paní a jejím hostem. Nalila do šálků čaj a bez jediného slova se vzdálila.

,,Jistěže Kateřina proti mně otevřeně zbrojit nebude. Ona už pro mne dávno není sokyní." Vzala do obou rukou šálek a pomalým pohybem jej přiložila k úzkým, sytě rudým rtům. Než stačila dopít, hrabě se ujal slova. ,,Předpokládal jsem, že královna není důvodem tajností. Kdo tedy? Je to snad jedna z intrik Jeho výsosti?" Pohlédl na ni tázavě. ,,Vy mne velmi podceňujete, otče," opáčila Anna a již podruhé mu věnovala svůj tajuplný úsměv. ,,Má nejistota není zapříčiněna osobou Kateřiny, bohužel s ní úzce souvisí. Žije sice již delší dobu v ústraní, ale ne dostatečně dlouho na to, aby zapomněla na Marii. Ať už se Aragonská stáhla či ne, její dcera je pořád jediným právoplatným nástupcem Tudorovců. Už víte kam mířím otče?" Chvíli seděli mlčky, Rochford těkal pohledem mezi dcerou a vlastníma rukama, které si nervózně mnul. Anna seděla v čalouněném křesle, hlavu zvrácenou dozadu. Nikdo v tu chvíli neslyšel tichou píseň, kterou si prozpěvovala. Znovu se vzpřímila, až když hrabě přetrhl nit mlčení. ,,Obáváš se tedy útoku z dosud početných řad přívrženců královny. Chápu. Nikomu, kdo drží s Kateřinou, se nebude líbit Mariino zavržení. Ale stále tvým plánům plně nerozumím. I když bude tvé oddání s Jeho výsostí ohlášeno až v den svatby, pořád zde bude dost Aragornovců, kteří mohou představovat hrozbu." Ani nedoufal v to, že mu Anna nedá dosti pádné vysvětlení. Za ty roky, které strávila jako dvorní dáma u francouzského a později i anglického dvoru, se naučila brilantně zužitkovat každou svou přednost, ba i vadu ve svůj prospěch. Stala se z ní žena, se kterou nebylo radno měřit síly. A teď, když si kolem malíku omotala i samotného krále, nic jí nestálo v cestě. Ano, byl přesvědčen, že má vše promyšleno do nejmenšího detailu. ,,S tím jsem počítala. A proto jsem pro vás dala poslat. Zprávy o sňatku by se nesly rychleji, než je mi milo, a to nesmím dopustit. Dnes v noci, s úderem jedenácté, budu v kapli paláce provdána za Jindřicha, bez rozruchu, v naprosté tajnosti. Cromwell už vše zařídil." Rochford se nadechl, Anna ho však nepustila ke slovu. ,,Spoléhám na vaši naprostou diskrétnost. Pro matku jsem poslala kočár. Řekněte jí jen to, co je nezbytně nutné, nemohu si dovolit prozrazení." Ani nepokynul hlavou na souhlas. Svou mlčenlivost považoval za samozřejmou. ,,Bože, jak jsi jen dokázala něco takového? Král si tak ještě více znepřátelí církev a co víc, pobouří tím veškeré poddané! Bude to mít obrovské následky!" Anna si přetáhla přes ruku cíp rukávu. ,, Teď je hlavou jediné církve v Anglii Jindřich, vláda Andělského hradu nadobro skončila. A lid? Nikdy mě nemiloval a dokud nedám zemi dědice, milovat nebude. Ale to se už brzo změní. Jindřich je mým myšlenkám plně nakloněn. A když jsem mu řekla o dítěti, které nosím pod srdcem, souhlasil se vším. Nikdy by nedopustil, aby se jeho jediný syn narodil jako bastard." Rochford stiskl její dlaň ve své, jen co se na ni podíval, ji však pustil. ,,Máš pravdu. Veřejný sňatek je příliš nebezpečný a teď, když je jen otázkou času, kdy se svět dozví o tvém těhotenství, by byl bláznovstvím. Ale to ty moc dobře víš, jak jsi mě ujistila." Oba vstali k odchodu. Než za sebou zavřeli dveře, políbil dceru na čelo.

Služebné připravovaly markýze koupel, Mariana se měla postarat o to, aby na šatech markýzy pro dnešní večer nebyla jediná chybička. Poslíček je přivezl teprve před chvílí, zabalené ve velké přepravní krabici. Odklopila víko a žasla nad mravenčí prací krejčího. Atlasové suknice holubičí šedi, stříbrem vyšívaný brokátový živůtek. Dlouhé rukávy pošité perlami s límcem stejně zdobeným. Rozložila je opatrně na lůžko tak, aby se žádný záhyb látky neskrčil. K večeru pro ni markýza poslala, aby ji učesala a pomohla obléci. Anna byla veselá jako málokdy. Ptala se na novinky z paláce, každá hloupost ji pobavila. Když dvorní dáma krotila její havraní prameny vlasů perlovou čelenkou , spiklenecky se zeptala, jak moc je jí oddána a zda-li má v oblibě Její výsost královnu. Marianu nejdříve popadl strach z toho, že by měla nahlas vyslovit cokoli proti královně. Byť by to byla jen slova lhostejnosti nad jejím osudem. Ale pak si uvědomila, že žena sedící před ní na židli je ta poslední, která by s královnou soucítila. ,,Jsem vaší věrnou služebnou, markýzo. A pokud je Kateřina Aragonská trnem ve vašem oku, nebudu kořenem dávající mu život," řekla jako by jen mimochodem a pokračovala v úpravě účesu. ,,Výborně, Mariano, jsi učenlivé děvče. Mohu tě tedy ujistit, že než zítra vyjde slunce nad Londýnem, budeš mít novou královnu, očekávající tvou naprostou věrnost. V pokoji jsem ti nechala malý dárek. Má první dvorní dáma přece nemůže vypadat uboze." Nevěděla, jak markýze poděkovat za takovou štědrost, ale ona postřehla její nejistotu a poslala ji převléci se.

Mariana seděla na dřevěné lavici. Slabé světlo několika svící ozařovalo stěny kaple. Král s Annou klečeli před oltářem, naslouchajíce tichému hlasu kněze. Paní řekla své ano hlasitěji, než bylo třeba, ale nikdo si toho zřejmě nepovšiml.

Květen téhož roku

Byl slunečný den a královna s Marianou se procházely po panských zahradách. Písek jim křupal pod střevíci a jejich dlouhé sukně zvedaly prach. Anna byla ode dne své korunovace přede dvěma týdny stále myšlenkami jakoby nepřítomna. Nevole ze strany lidu byla větší, než kdo očekával. Místo věty ,,Bůh ochraňuj královnu Annu," ji rozhořčený dav častoval spíše tituly děvka a hampejznice. Mariana přičítala rozladěnost své paní právě této neblahé události a snažila se ji rozptýlit alespoň svou přítomností. Avšak pro Annu znamenala slova chudiny ne víc než nic. Zastavily se ve stínu rozvětveného dubu a pozorovaly dívčiny s kadeřemi převážně zlatých vlasů, oděné v nejlepších róbách. Seděly na poduškách tvořící barevný půlkruh. Vyšívaly. Každou chvílí se z hloučku ozval rozjařený hlásek, popisující mravy zdejších hrabat. Povětšinou to z davu souhlasně zašumělo a dvorní dámy propukly v tlumený smích. Přítomnost Její výsosti zůstala nepovšimnuta. ,,Co si myslíte o panu Edwardovi?" otázala se jedna z dam, aniž by zvedla oči od plátna. Svou otázkou vzbudila u ostatních viditelný zájem. ,, Náš nováček Edward Seymour?" ujala se slova baculka s růžovými tvářemi a hlubokým dekoltem odhalujícím bělostná ňadra. ,,Se svým šarmem zastíní do roka a do dne nejproslulejší milovníky Anglie! Kdyby to nebylo rouhání, řekla bych, že je přímo božský!" Všechny se začaly chichotat a přisazovat svá želízka do ohně. ,, A ten pohled! Viděly jste někdy tak nádherné oči?" ,,A ta noblesa, s jakou se tady prochází! Jako páv!" ,,Pokaždé, když se objeví, všichni muži blednou závistí" ,,A všechny ženy rudnou studem!" ,,A co teprve až přivede pana bratra, šušká se, že je to ještě větší krasavec!" ,,Už se nemůžu dočkat! Jeden Edward je pro tolik dvorních dam vskutku málo, nemyslíte?" V debatě pokračovaly ještě poté, co se královna s Marianou vzdálily. Blížilo se k poledni a ony usoudily, že je čas na návrat do paláce. Anna nechtěla přijít pozdě. Pojíst společně s Jindřichem za poslední týdny, bylo možno jen zřídka.

Posadila se k jídelnímu stolu. Jen co dosedla, služebnictvo začalo snášet libě vonící pokrmy. Přes velká okna pronikaly do místnosti teplé sluneční paprsky. V jejich světle jako by se obrazy na stěnách s výjevy z lovu probraly k novému životu. S podáváním chodů nařídila královna počkat na Jindřicha, který dosud nepřišel. Nechala si tedy nalít číši vína a čekala. Ukazováčkem kroužila po okraji sklenice, do mysli se jí vkrádaly pochybnosti nad důvodem králova zdržení. Dokud se těšila z Jindřichovy přízně jako milenka, nedopustil, aby přišel o jedinou chvíli strávenou společně s ní. Ať už v královském loži, nebo jen při prosté vyjížďce do lesů. Dohlédla skoro na dno, když vešel Jindřich. Zasedl za prostřený stůl a bez jediného slůvka, které by vysvětlovalo jeho pozdní příchod, nařídil podávat jídlo. Anna se napřímila, její hlas v tiché místnosti zazněl jako zvon. ,,Nevím, co vás zdrželo, ale měl by jste si uvědomit, že nejsem jedna z dvorních dam, která by na vás byla povinna čekat." Bez zájmu pozvedl hlavu a zase ji sklonil zpět ke stříbrnému talíři. ,,A vy, drahá, nezapomínejte, že není tak dávno, co jste jednou z dvorních dam byla i vy." Ta odpověď pro ni byla odzbrojující. Čekala omluvu a dostalo se jí pouze slov, která ji ještě více utvrdila v obavách. Její moc nad Jindřichem byla vskutku bolestně oslabena. Po zbytek setkání seděli mlčky.

,,Bavila se madam dobře?" Špitla zvědavě Mariana. ,,Samozdřejmě že bavila," odsekla stroze královna. Byly v prostorném hudebním salónku. Uprostřed stál muž ve středních letech, hrající na housle. Na čele se mu perlily krůpěje potu, snad ani ne tak z horka, které zde vládlo, jako spíš z nejistoty před krásnou Annou a jejím neméně sličným doprovodem. Ale i přes nezvozitu, která jej opanovala, ovládal své umění mistrně. Smyčec vedl po strunách s noblesou a ony se zájmem naslouchaly líbivé melodii. Ovívaly se velkými vějíři a z krabičky na Marianiném klíně ujídaly marcipánové bonbóny, které se staly velkou módou. ,,Doufám, pane Smeatone, že nás zítra zase navštívíte," řekla Anna, když tóny dozněly. ,,Vaší hry je škoda pro neurozené uši a odmítnutí královny by dozajista nebylo rozumným řešením." Houslista se hluboce poklonil s vyjádřením pocty, kterou pro něj je náklonost samotné královny Anglie. Rozloučili se. Avšak s příslibem dalšího shledání. ,,Prozradíte mi veličenstvo, kdo je ten tajemný Smeaton?" neubránila se zvědavosti Mariana. ,,Je to nový objev tajemníka Cromwella. Prý má nepopiratelný talent. Bůhví, co s ním Cromwell zamýšlí, ale musím připustit, že je opravdu velmi nadaný."

Ani v následujících dnech nejevil Jindřich o Annu přehnaný zájem. Jejich milostný život skoro ustal. Na důležitých banketech sice vyžadoval její přítomnost, avšak každé druhé dvorní dámě projevoval větší přízeň něžli jí. A tak královna a její společnice trávily volné chvíle v doprovodu Marka Smeatona, který se ukázal jako milý společník a dokonce i světa znalý muž. Jeho robustní postava, hranatý obličej zvýrazněný dobře pěstěným knírem a husté obočí nad dvěma dobromyslnýma očima je teď doprovázely na každém kroku. Odpoledne rozezníval své housle jen pro jejich potěchu, a když se nabažily hudby, vypravoval jim poutavé příběhy. Jednou ze všedního života v ulicích Londýna, jindy o dámách, které si jej v podvečer volaly s vírou ve víc, než jen v jeho hru. Anna mu dávala dostatečnou apanáž na to, aby jim byl vždy po ruce. A také doufala, že kromě rozptýlení, které jim jeho přítomnost přinášela, probudí jeho oddanost k ní i žárlivost krále. Nedůvěřivé pohledy dam ode dvora, které na ni dopadaly v doprovodu Smeatona, s noblesou přehlížela. Byla si vědoma své nadřazenosti.

Září téhož roku 1533

Celá Anglie si šuškala o nadcházejícím porodu královny. V krčmách se uzavíraly sázky, zdali bude králův druhý potomek děvče, nebo tak toužebně očekávaný syn. Lidé z živé paměti dosud nevymazali odkopnutí Kateřiny a Marie, a tak alespoň doufali v boží trest, který by Annu měl po právu postihnout. Smrt jejího děcka by oslavovali v nejednom domě, ale většina ze zlých jazyků byla ochotna spokojit se s narozením dcery. Marie by byla jako doposud Jindřichovou nástupnicí a po jeho odchodu by nastaly opět dny slávy rodu Aragornů. Annini nepřátelé o tom byli alespoň skálopevně přesvědčeni.

Anna byla stále více malátná a unavená. Většinu času trávila v prostorách paláce, do zahrad teď chodila jen zřídka. Její štíhlá silueta nabrala plných tvarů a už nebyla zdaleka tak přitažlivá jako dříve. Její nervozita z narození prvního potomka se každým dnem stupňovala.

Seděly na terase a podzimní vítr jim čechral vlasy. Mariana své paní předčítala Boccacciův Dekameron, provázený skandály a zavrhováním. Stejně rychle jak léto přišlo, také odešlo. Na obloze visely potrhané cáry mračen, vzduch ztěžknul v očekávání noční bouřky. Když Mariana zavřela desky knihy, společně upřely pohledy k nebi. Dávaly mrakům jména podle toho, co jim zrovna připomínaly. Lev se změnil v kočár, strom v káňe. ,,Madam, jak pojmenujete své dítě?" položila tiše otázku Mariana, aniž by stočila pohled k Anně. ,,Snad Richard, sama nevím. Ale na mém názoru v této věci nezáleží. Jméno našemu synovi vybere Jindřich, a ne já." Královnina společnice sebou na ratanovém sofa neklidně trhla. ,,Smím-li být tak smělá, Vaše veličenstvo, ale co když to bude děvče?" Anna ji přelétla rozhořčeným pohledem. ,,Něco takového se neopovažuj ani vyslovit! Můj potomek bude syn! Stala jsem se královnou proto, abych dala Anglii nového panovníka, a ne abych porodila dceru!" ,,Samozdřejmě, madam, odpusťte mi mou prostořekost. Nechtěla jsem vás rozhněvat," omlouvala svá nerozvážná slova dvorní dáma. ,,Odpustím ti, ale určitě ne dnes. Tvé hloupé dotazy mě už unavují. Chci si jít lehnout, řekni služebným, ať mi připraví lože. "

Služebné zhasly poslední svíce a odešly, pokoj potemněl. Skrze okno byly vidět hvězdy, které mezitím vyšly. Anna ležela pod saténovými přikrývkami, nemoci usnout. V hlavě stále znova a znova slyšela hlas Mariany: ,,Co když to bude děvče?" Ne, tak krutě ji osud nesmí trestat! Věděla, že jediný způsob, jak si k sobě Jindřicha opět připoutat, je porodit mu syna. To nekonečné čekání, bezmoc a nejistota ji ubíjely.

Probudila se do deštivého rána. Kapky zběsile bubnovaly a ona se nemohla dočkat snídaňe. Nechala si přinést jídlo do pokoje, stále ještě neměla chuť setkat se s Marianou. Během chvíle se stůl pod obrazem psí smečky štvoucí srnce prohýbal pod vejci, slaninou, sýry a čerstvým chlebem, z kterého dosud sálalo teplo. Po snídani jí služebné pomohly obléci se do nabíraných šatů, které alespoň z části skryly její dočasné nedostatky. Vlasy stáhly síťkou, krk ozdobily diamantovým náhrdelníkem. Až do pozdního odpoledne Anna bezcílně bloumala palácem. Zastavila se všude, kde se něco dělo. Pozorovala ženy, jak leští stříbro, zapředla rozhovor s tajemníkem Cromwellem, pomohla jedné z dvorních dam s překladem francouzské básně. Neměla chuť číst některý ze zaprášených svazků z knihovny ani poslouchat Smeatonovy písně, ale přeci jen nedokázala sedět a nedělat vůbec nic. Před jídelnou zahlédla Edwarda Seymoura a nemohla se ubránit úsměvu, při vzpomínce na ódy, které na něj pěly dívky ode dvora. Chtěla konečně poznat toho muže, který zde byl tak opěvován, ale přemohla ji chvilková nevolnost a raději zvolila návrat do svých komnat. Posadila se na okraj postele, necítila se však o mnoho lépe. Těžce zalapala po vzduchu, až se nakonec její tělo zkroutilo v křeči bolesti. Dítě se dožadovalo vstupu na svět.

Královnino lůžko bylo skryto za hradbou z mnoha ženských těl. Mariana tiskla ruku své paní a otírala jí z orosených spánků kapičky potu. Každou chvílí vzduch prožízl Annin výkřik. Jindřich seděl v rohu místnosti, ústa zakrytá dlaní. Nikdo se neodvažoval vyřknout jediné slovo. Čas ubíhal neúprosně pomalu. Celé hodiny trvalo, než dítě poprvé zaplakalo. Král byl v okamžiku na nohou, aby spatřil svého potomka. Dceru. Prvně stál bez hnutí, v očích se mu zrcadlilo nezměrné zklamání. ,,Ven! Zmizte odsud! A to děcko vemte s sebou!" rozkřikl se na přítomné dámy. Ty pomalým krokem odešly i s novorozenětem, zavinutým do bílých plen. Anna zůstala opřena o čelo postele, záda podepřena polštáři. Klopila unavené oči a zárověň potlačovala pláč. ,,Žádal jsem toho snad po vás příliš mnoho? Ne! Jak vůbec můžete říci své jméno s hrdostí! Vy, která nedokáže něco tak prostého, jako dát mi syna! Zahrnul jsem vás přepychem a bohatstvím! Celých dlouhých devět měsíců jsem čekal na tento den a vy jste se mi odvděčila dcerou! Jak teď mohu předstoupit před lid a oznámit mu hambu, kterou jste vrhla na má ramena! Doufal jsem, že budete Anglii přínosem. Bohužel jsem se mýlil," skončil Jindřich, aniž by vyčkal na Anninu odpověď, zanechal ji samotnou.

Dva následující dny trávil panovník převážně obklopen stěnami své pracovny. Rána, způsobená mu narozením dcery, byla příliš čerstvá na to, aby mohl holdovat zábavě. Veškeré nadějě, které ve skrytu duše stále přiživoval, ve zlomku sekundy pohasly, jako plamen dohořelé svíce. Zvenčí se ozvalo zaklepání, s kterým vstoupil Cromwell. Hluboce se poklonil a žádal, aby jej král vyslyšel. Ten po krátkém rozmyšlení jeho prosbě vyhověl. ,,Vaše veličenstvo, opravdu nerad vám přidávám starostí, avšak uplynulo již osmačtyřicet hodin a pro princeznu jste stále nezvolil jméno." Jindřich na něj pohlédl s nelibostí a s odpovědí si dal načas. ,,Přeji si, aby se jmenovala Marie. Zmetci mají zůstávat zmetky." odvětil s úštěpačným pousmátím. ,,Dovolte mi odporovat, Vaše výsosti. Chápu vaše zklamání, ale vody už jsou dosti rozbouřené a není vhodné je dále pěnit. Víte, v jaké nelibosti je její veličenstvo královna, a mnohý by jméno Marie bral jako urážku Kateřiny Aragonské." snažil se tajemník umoudřit Královo rozhodnutí. ,,A kdo říká, že to urážka není? Ale dobrá, poslechnu tvé strachuplné našeptávání. Nechť jí je tedy ke cti jméno Alžběta I."