Upřímně řečeno, už mě to vážně začíná štvát. Radši bych jel Greyhoundem, to však lze jen v některé dny, mezi něž dnešek – úterý – bohužel nepatří. Nedá se nic dělat, nezbývá než zkusit Fast&Save, malou společnost, která zajišťuje jen pár spojů po nejbližším okolí a do Bakersfieldu. A tam právě mířím. Je to pouhá hodina autem po dálnici; ano, každý jiný Kaliforňan by cestoval vlastním vozem, jenže ten jsem musel prodat.

            Za všechno můžou ti pitomí teroristé. Ačkoli nejspíš jen všem slouží jako záminka. Když mě v prosinci 2001, tři měsíce po té katastrofě v New Yorku, vykopli z práce, zdůvodňovali to pádem našeho (amerického) hospodářství po 11. září. Prý se pokles dotkl i našeho odvětví, a proto, a je jim opravdu velmi líto, musí provézt nezbytné snížení stavu zaměstnanců. Přesto firma utratila zhruba sto tisíc za dva nové luxusní vozy pro ředitele a jeho zástupce. Snad tímto nákupem alespoň někde v Detroitu zachránili nějakým dělníkům práci.

            Měl jsem z té nezaměstnanosti depku, ale v kostele mi pomohli. Farář dokonce opakoval každou neděli po mši, že kdyby se někdo o nějakém volném fleku dozvěděl, má mi to okamžitě říct. Jo, slušný lidi se dneska v Americe najdou už jedině v kostele. Nepochybně se mě tolik zastal i proto, že pravidelně každý pátek sekám kolem parkoviště u kostela a přilehlých budov trávu. Dobrovolně. Aspoň tato investice se mi vyplatila. Jinak jsem na všem prodělal – nejdřív na Nasdaqu, pak i na burze. Hrůza. Ze svých skromných úspor sotva pokryji splátky na dům, jeho vybavení, výživné a částečně ještě půjčku, jíž jsem financoval své vzdělání.

            Koukám, že ten nápad vyrazit do Bakersfieldu nás dneska mělo víc. V jednu odpoledne mě čeká první pohovor v jedné místní reklamní agentuře. Doufám, že se mi podaří zapůsobit. Jinak asi nezbude, než se stát pinglem v místním Wal-Martu. Mizerná práce, ještě mizernější mzda.

Jsem zvědav, jak se do toho malého busu vejdeme. Přede mnou stojí babičky, pár bezprizorních Mexikánů a jeden Arab, možná Pákistánec nebo Ind, kdo ví. Mexikáni na něj, když přišel, házeli dost jedovaté pohledy. Ale on byl v klidu. Vlastně mi tenhle rasismus vadí, jsme přeci všichni Američani, jeden národ před Bohem, nebo ne?

            Ta fronta bude nadlouho. Odskočil jsem si koupit noviny. Americký voják obviněn ze špionáže pro al-Káidu. Teroristé chystají další útoky. V ohrožení jsou  dopravní prostředky, zejména městské a příměstské autobusy. Vzpomněl jsem si, jak mi někdo kdysi říkal, že v letadle nikdy nepouštějí žádné filmy s nehodami (např. Titanic), aby se lidi nebáli. Rychle jsem přelistoval do místní přílohy. Seznam letošních high school graduates. Nikoho z nich neznám. Hasiči pořádají den otevřených dveří. Město prý navštívil nějaký slavný raper, natáčel tu videoklip. Nikdo o tom předem nevěděl, takže jsme ho neviděli, stěžuje si patnáctiletá černoška. Sladké starosti mládí.

            „Pane, nerad vás ruším, ale myslím, že už můžete pokročit dovnitř,“ zaťukal mi na rameno stařík stojící za mnou.

            „Co? … Jo, jasně, promiňte,“ odpověděl jsem naprosto bezmyšlenkovitě a vystoupil na první schůdek v autobusu.

            „Omlouvám se, ale to zavazadlo, co držíte v pravé ruce má větší rozměry, než standardní. Budeme ho muset uložit dolů a vy budete muset zaplatit příplatek dva dolary padesát.“

            „Jak to? Vždyť přeci není tak velký! Chci ho mít u sebe!“ rozčiloval se lámanou angličtinou ten chlápek, co stál přede mnou.

            „U nás se to tak dělá, pane,“ vykřikl řidič, mohutný černoch, hlasem tak výhrůžným, že jsem až měl strach se pohnout. „Jestli se vám to nelíbí, můžete tu klidně zůstat a jít si stěžovat. Já mám svoje pravidla a těmi se řídím.“

            „Jděte k čertu s vašimi pravidly!“

            „Jestli se vám to nelíbí, klidně tady zůstaňte, já vás přepravit nemusím,“ trval řidič na svém. Pod jeho košilí v tu chvíli problesknul malý stříbrný křížek.

            Zdálo se, že si každou chvíli dají po hubě.

Nakonec ale ten snědý vyštěkl: „Stěžovat si budu!“ a hodil řidiči požadovanou sumu do dlaně. Potom se otočil a chtěl se vydat směrem z autobusu ven. Viditelně jsem mu překážel, a tak mě, stále ještě pořádně naštvaný, srazil ze schodů. Za ním se hnal řidič. Z toho už zloba trochu slezla, ale stále se mu cukaly koutky. Klíčkem otočil v zámečku dvířek po stranách autobusu, za nimiž se skrýval úložný prostor. Než jsem posbíral všechny části novin (navrch jsem přitom znovu umístil titulní stranu), jež mi pánové svým neočekávaným pohybem vyrazili z ruky, zaslechl jsem jen ránu, jak cosi zalítlo do té temné díry pod kapotou, a po ní další, jež patrně měly na svědomí přibouchnuté dveře.

Přistoupil jsem k řidiči. Ačkoli to byl černoch, zdálo se mi, že jeho obličej zrudnul. Radši jsem se ani neodvažoval se řidiči podívat do očí. Neutrálním hlasem s příměsí posledního vzteku mi oznámil „7 dolarů“. Rozpačitě jsem mu dal desetidolarovku, aniž jsem si uvědomil, že mi má ještě vrátit 3 babky nazpět.

„To mi necháváte spropitné nebo co?“ Otočil jsem se, nepřítomně jsem natáhl ruku v níž přistála dolarovka a osm čtvrťáků. Normálně bych mu za ty zbytečný drobný a povyk kolem nich vynadal, teď jsem na to ale nedokázal ani pomyslet. Hlavou mi vrtala úplně jiná věc. Proč ten tmavý chlápek přede mnou (na hlavě měl šátek, jaký nosí všichni ti teroristé) jenom s takovou urputností trval na tom, že chce mít ten oversize kufr u sebe? Má v něm bombu, kterou teď nemůže odpálit? Nebo jí třeba chce odpálit až v Bakersfieldu, ale teď možná vybouchne sama od sebe, kvůli těm nárazům způsobených asfaltovými spárami špatně udržované dálnice?

Posadil jsem se do svého sedadla u okna. Netrvalo dlouho než nastoupili zbývající cestující. Vedle mne si sedla nějaká stařenka s výrazným zlatým křížkem na krku. Řidič nastartoval motor a do mikrofonu zahlásil poměrně svižně: „Vítejte na lince č. 157 společnosti Fast&Save. Naše dnešní cesta do Bakersfieldu bude trvat asi jeden a půl hodiny, bez žádné další zastávky. Pro vaše pohodlí najdete nad sebou vypínače světýlka na čtení a ovládání klimatizace. Uprostřed vozu můžete, v případě potřeby, použít toaletu.“

Rozjeli jsme se. Většina cestujících mlčela, jen někteří se mezi sebou znali a povídali si. Já jsem nemohl přestat myslet na toho divnýho chlápka, který se před chvílí skoro do krve pohádal s řidičem autobusu. Seděl přes uličku ode mě a něco hledal po kapsách. Že by třeba spínač té bomby? Nakonec začal něco dolovat z levé kapsy. V tu chvíli do mě loktem strčila ta stará paní sedící vedle mě, taky cosi vytahovala z igelitové nákupní tašky. Byla to malá Bible. Otevřela jí a začala něco žbrblat španělsky – „hesus kristo…“ Dobrý nápad, to budeme nejspíš hodně potřebovat.

Zvednul jsem hlavu a zaostřil jsem zase toho podezřelého. Držel v ruce mobil a zuřivě se snažil na klávesnici vymačkat nějaké číslo. Vzpomněl jsem si na nedávný článek v časopise Time o možnosti odpalovat výbušniny pomocí mobilního telefonu. Má nervozita pořád stoupala. Zoufale jsem vytáhl noviny, našel v nich část E – showbusiness - a v naději, že se uklidním, jsem začal číst recenze na nové filmy. Stejně jsem se ale nedokázal soustředit. Po asi deseti minutách mě vyrušilo, jak kdosi ječí cosi nějakou podivnou řečí. Instinktivně mi brzy došlo, kdo to je. Měl jsem v úmyslu vypravit se za řidičem, říct mu, aby přivolal policii, vždyť se přeci i jemu musel cestující, který tolik lpěl na svém kufru, zdát podivný. Jenže stařenka, která se před chvílí modlila, mezitím usnula a neprobudila jí ani to telefonování v té nepříjemné cizí řeči. Poněvadž neumím španělsky, neměl možnost jí probudit dostatečně nenápadně. Dokonce se mi začalo zdát, že ten chlápek vycítil, jak tuším, že kuje nějakou nepravost. Každých pět minut se díval na hodinky a po čele mu ztékaly dvě kapky potu.

Zvednul jsem se a uviděl před sebou dvě tlustší ženy – zřejmě matku a dceru. Už před chvílí mě zaujalo jejich pronikavé hihňání. Naklonil jsem se k nim a chtěl jsem jim říct, aby dali vědět řidiči, že pravděpodobně máme na palubě teroristu. Zároveň jsem je však nechtěl vylekat a zbytečně tak způsobit paniku; možná, že by to ten člověk okamžitě stiskl spoušť. Vymyslel jsem si tedy takovou nevinnou prosbu.

„Omlouvám se, nerad vás ruším, ale je mi nějak špatně od žaludku. Moje sousedka spí Mohli byste poprosit řidiče, zda by na chvíli zastavil u nejbližší benzínky, abych si koupil nějaké prášky.“

„Vám není dobře?“ obrátila svou hlavu ke mně starší a korpulentnější z obou dam. „Podívejte tady,“ zašátrala v kabelce a vytáhla z nich nějakou tubičku. „Taky občas trpím žaludečními obtížemi, vím jak vám je. Jen si vezměte.“

„Ale já…je to od vás moc laskavé, ale nerad bych komukoli způsoboval nějaké těžkosti –„       

„Ale právě, že naopak. Způsobil byste, kdybychom zastavili. Jedeme s dcerou do Bakersfieldu na autogramiádu Bucka Ovense[1]. Začíná v půl druhé a my ji za žádnou cenu nesmíme propásnout. Budete v pohodě, nebojte.“

Chtěl jsem říci něco tvrdého, cosi na způsob, že Buck Ovens je mi teď úplně ukradený, když nám tady všem jde o život. Než jsem se ale stačil nadechnout, vtiskla mi do dlaně jeden prášek.

„Podívejte, vezměte si jednu tablítku a uvidíte, že se vám uleví. Vždyť jste celý zpocený. Nebojte se, všechno bude v pořádku.“ Načež nasadila takový ten mateřský obličej - moudrý, starostlivý a dobrotivý. Byl to tentýž výraz, o němž snad všechny ženy světa vědí, že jim zaručí na okamžik vládu nad mužem nebo alespoň mu vyrazí z ruky všechny argumenty.

„No, jen jí spolkněte…no, vidíte.. a teď ještě zapijte. Dcera vám podá vodu. Uvidíte, jak se vám uleví.“ Zdrceně jsem zapadl zpět do svého sedadla. Cítil jsem, jak se mi vysychal krk a trubice v něm se zužovaly. Kouknul jsem se z okna a viděl, že kolem projíždí policejní auto. Chtěl jsem je na sebe nějak upozornit, proto jsem se zvednul otevřel okno a chtěl hodit ven kalíšek, z nějž jsem před chvílí zapíjel to uklidňovadlo. V Kalifornii totiž za vyhazování odpadků v okolí dálnice a navíc za jízdy hrozí pokuty řádově ve stovkách dolarů. Ale říkal jsem si, že pokud to mně a dalším může zachránit život, prodám třeba televizi a mikrovlnku, kdyby soud náhodou neuznal, že jsem zákon porušil z důvodu bezpečí sebe a svých spolucestujících.

Náhle mě kdosi plácnul přes rameno. „Pane, přeci byste nevyhazoval odpadky z okna.“ Kapičky potu mi vytryskly po celém čele. Ten hlas nepatřil určitě rodilému mluvčímu. Přízvuk však nezněl „blízkovýchodně“. Otočil jsem hlavu a uviděl za sebou tu drobnou ženu v černých hadrech, jež se - za nás všechny - na začátku modlila.

Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Nikoli z hněvu, mohl za to stud. „Omlouvám se.“ Najednou jsem ucítil, že musím na záchod. Tolik vody jsem přece nevypil. Díval jsem se na toho (snad?) Pákistánce; zřejmě o mém pohledu věděl, lehce pootočil hlavu mým směrem a pokusil se o úsměv.

Chvíli jsem váhal, ale protože se mi na ten záchod opravdu chtělo, požádal jsem po dlouhém sebepřesvědčování svoji sousedku, zda by mě nepustila ven. Nacházel se hned za námi. I tak jsem k němu takřka vyběhl. Uvnitř byla tma, světlo nefungovalo. Rozepnul jsem si poklopec, stáhnul si kalhoty a usedl na prkénko. Poté, co jsem vykonal potřebu, napadlo mě, že se teď nabízí asi poslední šance dojít za řidičem a varovat ho. Stejně už zcela určitě od Bakersfieldu nejsme příliš vzdáleni, policii tudíž nezabere moc času nás najít. Budou mít dost času na to, aby vymysleli nějaký plán, jak nás z té šlamastiky dostat ven. Zvedl jsem se, natáhl si kalhoty, když se tu náhle z vnitřku autobusu ozvalo několik výkřiků. Ucítil jsem brzdění a několik vteřin na to ránu do hlavy.

„Snad bude v pohodě.“

Cítil jsem, jak mě někdo fackuje po tváři. Takhle tedy vypadá nebe?

„Proberte se! Sakra chlape, no tak!“ Otevřel jsem oči a uviděl tu ruku. Byla černá. Zvedl jsem hlavu; ano, poznal jsem obličej řidiče.

„Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“ říkal ženský hlas, přicházející jakoby zpoza jeho zad. I ten jsem už někdy někde slyšel. Skutečně – patřil té paní, co seděla přede mnou.

Nejdřív jsem si myslel, že ležím v ruinách a radoval se z toho, že jsem na živu. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by tu skutečně došlo k nějaké explozi.

„Ten prášek, co jsem Vám dala může mít projímavé vedlejší účinky. Zapomněla jsem vám to říct.“ 

„Nejspíš jste pak šel na záchod, a když jsem prudce zabrzdil, protože nějakej frajírek v Mustangu se narval přede mě, praštil jste se do hlavy.“

„Té paní, co seděla vedle vás bylo divné, kde jste tak dlouho. Ale zdálo se jí neslušné za vámi chodit na záchod. Počkala, až všichni vystoupíme z autobusu a pak řekla řidiči, že na sedadle zůstaly vaše věci, a že jste zhruba před čtvrt hodinou odešel a zatím se ještě nevrátil.“

„Jsme v Bakersfieldu, budete muset vystoupit,“ usmál se ten řidič přátelsky.

Rozpačitě jsem poděkoval, posbíral svoje věci, znovu jsem poděkoval a vystoupil. Měl jsem najednou výbornou náladu. Do pohovoru mi zbývalo necelých dvacet minut, došel jsem tedy k nedaleké benzínce, abych si tam koupil plechovku koly, mentolové bonbóny a trochu se umyl.

Po tom cizinci (vlastně nejspíš Američanovi) ani vidu ani slechu.

Blbý noviny, napadlo mě. Ještě u pumpy putovaly rovnou do koše.