|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| egil (Stálý,Redaktor) - 26.8.2004 > Emmet_RAY> Nejde o prostotu sdělení, či vnitřní banalitu obrazu, jde - tak to vnímám - o způsob, jakým se ti podaří danou věc vyjádřit. Mnohdy může být verš prostý, strohý, ale přesto jako švihnutí tenkým bičem, až zamrazí. Jindy vyzní až příliš do ztracena. Mně by se líbila konstrukce (ne od "konstruovat", ale od - "ne/vědomá vnitřní výstavba textu") postupného zkonkrétňování, aniž by text zlehka potratil dynamiku a intenzitu výpovědi. Mám pocit, že by závěru - při jeho konkrétnosti - pomohl nenápadný nápad:). Neříkám přímo pointa (i když zde by rozhodně neškodila), spíš nápad, nějaký "chytrý verš" - rozuměj překvapivý.. - -
Uvedu pár zakončení "konkrétních básní" (blbej termín; spíš pracovní), která považuju za vydařená - -
např. : "stvořitel nevymyslel peklo pro stromy/fascinující je lhostejná něha stromů/s níž přijímají malé oběšence" (Marcin Šwietlicki). To je zakončení pointou.
nebo: "Všechno do sebe zapadá/a tvoří jeden výrazný, dokonalý tvar: // koncentrační zahradu." (týž autor). Zakončeno pointou.
anebo: ..."pamatuj si že/ v příštím záblesku uvidíš/ jen nebe a nehty ve výlevce" (Adam Wiedeman). Zakončení překvapivým obrazem.
atd
| | | <reagovat |
|
|
|
|
Kelly (Občasný) - 26.8.2004 > kdyby to končilo tím ležícím tělem, bylo by to perfektní, protože je to přesně ta pecka do hlavy na závěr, po které volá egil - sakra sakra, kde se vzalo to tělo, na chvilku se zarazíš a pak ti to dojde... trošku jako závěr Cimrmanovy hry o Smrťákovi, jak přijde ten novej, co se nezakecá - tři vteřiny strnulý ticho a pak ovace :o)
ale velmi, velmi se mi líbí, jak ta báseň bojující za jednoduchý styl vlastně vyhrává tím, že vůbec tak jednoduchá není :o))
takže JO! máš ho mít...
P.S. proč tam máš ty tečkovaný linky? ty jsou teda děsný :o)
| Body: 5 Doporučil
| | <reagovat |
|
|
|
|
|
|