|
|
|
| |
Bylo to obyčejné a jako vždy docela protivné ráno. Jen do té doby, než se mé sevřené dlaně dotkly prstíky mé malé dcerky. Ucítila jsem, jak mi do dlaně vkládá malinký předmět, dlaň opět zavírá a přitom se u toho tajuplně usmívá. Když jsem se chtěla podívat, copak mi to přistálo v hrsti, energicky zavrtěla hlavou. Pak si přiložila prstík ke rtům a něco šeptala tak tiše, že jsem se k ní musela sklonit, abych vůbec rozuměla. Když se ujistila, že jsem tajemství a jeho pravidla pochopila a že nikdo jiný nic neviděl a neslyšel, nechala se spokojeně odvést do školky.
Já pokračovala dál. Měla jsem před sebou každodenní maratón příjemných i nepříjemných schůzek, takže neotálet a vpřed !
Kupodivu vše šlo jako na drátku, i ten nejvyhlášenější morous mi vyšel vstříc. Světe, div se ! Spokojená jsem se už těšila na schůzku se svou přítelkyní v kavárně za rohem. Usedla jsem, objednala si černou kávu se smetanou a očekávajíc příchod kamarádky, jsem si opatrně pod stolem protahovala unavené nohy. Měla ještě pár minut k dobru. Jak tak čekám, vzpomněla jsem si na ono malé hranaté tajemstvíčko, ukryté dosud v kapse mého pláště. Neodolala jsem a chvíli si s papírovou krabičkou podivného a nepravidelného tvaru hrála. Pak se mne zmocnila nepřekonatelná zvědavost a přes slib, který jsem dcerce dala, jsem dárek otevřela. V tu chvíli jsem měla opravdu, co dělat, abych se nerozesmála nahlas. V hlubinách krabičky se skrývala různobarevná kulička, ovšem ne ledajaká. Celá, celičká byla slepená z kousků vyžvýkaných žvýkaček, tak jak opustily dceřinu pusinku, když po úporném zápasení ztratily svou sladkou chuť ! Rozhlédla jsem se, dusíc se smíchy, po kavárně, zda někdo z okolních hostů nezpozoroval ten můj nečekaně roztomilý poklad. Poté jsem ulepený dárek opět vrátila zpět, tam kam patřil a čekala dál na přítelkyni. Náhle se mi v mysli vybavil hlásek dcerky, jak ráno šeptá, že mi dává sebou Štěstí a že se nesmím podívat, co že to je, jinak mi Štěstí uteče. V tu chvilku mne zamrzelo, že jsem balíček vůbec otevřela. Ne z pověrčivosti, ale proto, že jsem zklamala dcerčinu důvěru. Povzdechla jsem si při představě, jak jí za pár hodin vysvětluji, že jsem nepřekonala vlastní zvědavost. Nebo, že bych to zamlčela ? Ne, to ne, chtěla jsem v jejích i ve svých očích zůstat poctivým rodičem.
Tak nějak poznenáhlu mne přešla dobrá nálada a když jsem koukla na hodinky, zjistila jsem, že přítelkyně mešká dobrých 20 minut. To už se ke mně nesla slečna pokladní s vražedným výrazem v očích. Prý jestli čekám na tu a tu přítelkyni, tak, že nepřijde, jelikož je objednaná ke kadeřníkovi a že ona ( tedy ta velmi ochotná slečna ) není žádná telefonistka a že prý má na starosti zcela jiné povinnosti než nějaké namyšlené slepici vyřizovat vzkazy! Zůstala jsem sedět s pusou dokořán a ani se nevzmohla na obranu. Copak jsem provedla ?
Poníženě jsem se zvedla a ve zpomaleném úprku, tak, jak mi dovolovala má zraněná hrdost, jsem kavárnu beze slova opustila. Další události však na mne čekaly už za dveřmi kavárny a rozhodně nebyly příjemné. Jako korálek ke korálku, když navlékáte na šňůrku.
Hned přede dveřmi té útulné kavárny do mne vrazil spěchající kolemjdoucí muž a aktovkou mi roztrhl punčochu. Stihl ještě nelichotivě poznamenat něco o mé osobě, stojící uprostřed chodníku jako solný sloup, a byl pryč i s aktovkou a s částí mé punčošky na ní.
Pak vzaly události opravdu velmi rychlý spád. Spustil se déšť a já zjistila, že všudypřítomný deštník, v podstatě už součást mé osoby, zůstal v kavárně. S tichým zaúpěním jsem se s ním v duchu rozloučila. Zpět mne tam nikdo nedostane. To tedy ne ! Raději trochu promoknu a zbytek cesty domů urazím hromadnou dopravou. Ale chyba lávky.
Zatímco jsem stála na zastávce, společně se zvětšující se skupinou dalších čekatelů na autobus, déšť se změnil v prudký liják. Po pěti nekonečně dlouhých minutách dopravní prostředek dorazil a když se opět vydal po trase, já ještě pořád stála na chodníku. Tentokrát už dokonale zmáčená jako slepice ( že by ona výřečná slečna něco tušila ? ). Nebyla na mně už ani nitka suchá. Po překonání šoku, že jsem se do té pojízdné plechovky už prostě nevešla, jsem se rozhodla dojít domů po svých. To jsem však ale netušila, co na mne ještě čeká.
Na první pohled nevinné, na druhý ale nečekaně hluboké a zrádné kaluže a v nich utopený, ulomený podpatek nových a hříšně drahých lodiček. Bezohledný řidič, jenž mne rychlou jízdou své čtyřkolky doslova oblil vodou z kaluže u kraje silnice. A na konec několik ostrých loktů uspěchaných chodců, zapíchnutých v mých otlučených bocích a pažích....
Když už jsem se doslova doplazila, vyčerpaná a téměř podchlazená, po schodech našeho domu do 5. patra,( výtah samozřejmě stávkoval ), zjistila jsem při dobývání se do dveří sladkého domova, že mé klíče nejsou k nalezení. Sedla jsem si na nejvyšší schod a nevěřícně znovu a znovu prohledávala všechny možné otvory a potencionální skrýše mého oděvu a kabelky. Klíče samozřejmě nikde. Když mi v ruce, po dlouhém a pečlivém hledání, zůstala ležet jen malá a tajemná krabička, už jsem to nevydržela a rozesmála se.
Po dvou hodinách mne na chodbě našel, stále se ještě smějící, můj muž a věřte, že mi dalo velkou práci ho přesvědčit, že nejsem v deliriu a ani, že jsem se nezbláznila. Ovšem při tom, jak jsem vypadala po všech těch událostech, to bylo opravdu těžké.
Ani se na něho nezlobím, když při různých příležitostech dává k dobru našim přátelům historku, jak jsem měla štěstí v kapse. Vždy se směji s ostatními, ale někde tam v koutku duše mne přece jen trochu zamrazí.
|
|
|