Kdyby aspoň začalo pršet. Mám rád když prší, mám rád ten zvuk. Miluju když prší v noci a kapky hnaný větrem a setrvačností narážej na sklo a na parapet. Ty milióny kratičkejch explozí se slejvaj v šššššedivej šššum. Ale nebe je suchý. Dívám se skrz žaluzie na prázdnou ulici a čekám, kdy se asi tak vynořej.
Déšť znamená bezpečí. Ne sice úplně opravdový bezpečí ale takový to zdánlivý. A to někdy stačí. Když si přitom nezapomenete dávat pozor.
Ale nebe je suchý.
Praha spí.

 

Den jsem trávil U Sudu. To je hospoda, nebo...vinárna...nevim. U Sudu je zmenšenej model pekla v místech kde se potkává Vodičkova a Lazarská. Z venku to vypadá nenápadně, vejdeš dovnitř a jsi v zaplivaný, divný, špinavý vinárně, která neni ani nóbl ani dost hnusná, dáš si tam víno a jdeš zase domů, nebo někam pařit. Ale stačí si všimnout těch schůdků co vedou dolů do podzemí a jsi v háji. Můžeš se ještě zdržet v prvním sklepení a když budeš mít štěstí, dáš si tam jointa a vyklopýtáš ven na vzduch s divným mrazením v krku a v zádech a půjdeš domů přes Karlák a v hlavě se ti budou míhat myšlenky a zapomeneš a nebudeš se chtít vracet.

Když nebudeš mít štěstí, vydáš se dál, dolů, projdeš dalším sklepem a úzkou chodbou a dorazíš na samý dno, do Posledního baru, do Prvního baru a tam, pod lustrama ze stočenejch plechovejch čepelí sedim já a i když je kolem místo zeptáš se:

“Máš tady volno?”

“Hm.”

Posadila se, kabelku si pověsila přes opěradlo. Chvilku jenom seděla a rozhlížela se, čekala, jestli něco řeknu, ale já neměl vůbec snahu jí nějak pomáhat a tak jsem byl zticha. Začala se přehrabovat v kabelce. Asi čtyřikrát, možná pětkrát se tý krabičky dotkla, než ji vytáhla ven, vyklepala z ní cigaretu, přelízla ji, zapálila. Měla světle červenej špičatej jazyk. Velký oči. Vyfoukla kouř. Zabralo jí to asi dvě minuty. Já se jen koukal jak to všechno provádí, jak hraje tu hru. Jak chce hrát, ale nechce začít. Nechce udělat ten první tah. Jenže měla smůlu. Hrála bílejma.

“Choděj tady ke stolu? Nebo si mám jít obědnat.”

“Jak kdy.”

Jak dlouho se nechá? Kývnul jsem na Lindu a ta přišla k našemu stolu.

“Hm?”

“Máte ňákej džus?”

“Jo.”

“Jaký?”

Linda se zamyslela, trošku zaklonila hlavu a přivřela oči.

“Pomerančovej, černorybízovej, jabkovej, hruškovej.....éj hruškovej,” zakončila.

“Tak černorybízovej napůl s ...”

“Jo...a ještě banánovej.” vzpomněla si Linda.

“...s banánovym. Napůl. A jednu vodku.”

Linda kývla hlavou a podívala se na mě?

“Hm?”

Kejvnul jsem.

Kejvla.

Odešla.

Po pěti minutách to vzdala. Šáhla do kabelky a vyndala si knížku. Byla to komiksová knížka, Frank Miller, Dáma pro kterou se zabíjí. Začala si číst. Teď byla zase řada na mě?

“Jak se jmenuješ?”

Zvedla oči. Měla je vážně hodně veliký.

“Zuzka.”

“Nedáš si špeka?”

“Ne, nehulim.”

“Vůbec?”

“Málo... vadí mi to při práci.”

“Aha. A co děláš.”

“Nuda... velká, zaběhnutá firma.”

“Hm.”

“Vedoucí takový malý skupinky, plánuju, zařizuju, připravuju. Hodně práce. Ale je nudný o tom vyprávět a je nudný to poslouchat.”

“Aha.”

Vytáhl jsem z její krabičky marlborek jointa. Zdvihla překvapeně obočí. Pak se usmála. Pak schovala tu krabičku zpátky do kabelky.

“Co děláš ty?”

Luskl jsem prsty a sirka v mý ruce zaprskala a vzplála. Připálil jsem si, zhluboka nadechl a zadržel dech. Vydržel jsem to asi minutu. Pak jsem vydechl kouř a odpověděl.

“Kouzelníka.”

Začala se smát. Podal jsem jí jointa. Vzala si ho ještě se smíchem, měla hezký ruce. Dvakrát krátce potáhla, vdechovala i hodně vzduchu, nadechla to hluboko do plic. Ty mi něco povídej, napadlo mě. Podala mi ho zpátky. Během další minuty nám to naběhlo. Přišla Linda. Natáhla se po jointu, párkrát hluboce vdechla a pak se vrátila k baru. Pustila Cdčko. Znal jsem ho. DJ Shadow, Preemptive Strike, začíná to takovýma bicíma co vůbec nešlapou, poznám to kdekoli a pak to jede.

Hear US Now.

Oba se Zuzkou jsme začali kývat hlavou do rytmu. Bylo to legrační, oba jsme to věděli, ale ten rytmus je strhující. Mávnul jsem na Lindu jako že dobrý. Zasmála se.

“Jaký to je, dělat kouzelníka?”

Vyprávěl jsem jí o tom jaký to je dělat kouzelníka.

“To je v rukou. Musíš bejt rychlá. Vůbec. Hodně cvičit. Je to všechno trik, žádný kouzla.”

Zasmála se.

“Jé, to ví každej, to řiká každej kouzelník, když se ho někdo zeptá, jaký to je dělat kouzelníka.”

“A co ty bys, miláčku, chtěla slyšet?”

“Jak je to doopravdy?”

Podal jsem jí zpátky jointa. Dívala se na mě se zvědavostí. Pořád si pokyvovala hlavou, teď už si to neuvědomovala.

“No...doopravdy...”

Potáhla si, tentokrát pěkně zhluboka.

“...doopravdy to jsou fakt kouzla.”

Zvedla nepatrně koutky úst nahoru v ironickým šklíbku, ale hned se zase svezly dolů.

“Nojo, no, tak sorry, chtělas to vědět.”

“Tak mi ukaž ňáký kouzlo.”

“Dyk jsem ti ukázal. Hele a dej sem toho špeka.”

“To nebylo žádný kouzlo, to umí každej.”

Nadechl jsem se. Ten oblak v mých plicích se rozlejzal do všech koutů, do všech sklípků, cejtil jsem krev, jak to pumpuje dál a dál a dál, do hlavy, do očí. Začala hrát trojka, Hindsight. Zase se začala pohupovat. Sledoval jsem její pohyby, sledoval jsem pohyby její hlavy, sledoval jsem pohyby v její hlavě. Bylo to jednodušší, byla zhulená, muzika nás naváděla na jednu vlnu, na jeden rytmus. A já jsem navíc znal tu desku, takže všechny změny, nálady...to mi pomáhalo. Chystal jsem se připojit. A pak se to pokazilo. Přišla Linda. Vzala mi jointa z ruky a dotkla se mě, viděla dobře co se tady děje, pochopitelně to všechno znala. Další její žárlivá scénka. Ty tenký nitky, který jsem natáh jako pavučiny k Zuzčiný hlavě, se přetrhaly a jako obvykle to byla docela šleha. Vydechl jsem. V pohodě, v pohodě, tohle si nabouchej Lin, tohle si nabouchej, stejně máš smůlu.

“No, to já nemůžu takhle ukazovat jen tak někomu. A vykládat. Co já ti to tady vůbec vykládám...” začal jsem se naoko rozčilovat. Ale nesmála se.

“Hele...jak se jmenuješ?”

“Viktor.”

“Viktore, teče ti krev z nosu.”

“A do prdele.”

Sáhl jsem si na nos, ale to bylo zbytečný, protože už jsem ji cejtil jak se mi valí přes rty.

“Debáš papírovej kapesník?”

Začala hledat v kabelce.

“Tady.”

“Dík. Obluv bě dachvilku.”

Zvedl jsem se a šel na záchod. Omyl jsem si tam obličej, zaklonil hlavu. Zatracená Linda. A takový pěkný cdčko pustila. Občas tohle dělával. Když si jí dlouho nikdo z nás nevzal domů, předvedla takovýhle divadýlko. Chudák nešťastná holka. Ale zas na druhou stranu, co jí chybělo. Sakra. Vždycky to tak zkomplikujou, mohlo bejt všechno v pohodě a pak se to vysere na místě, kde to nejmíň čekáš. Možná bysme Lindu měli pustit po vodě.

Vrátil jsem se. Zuzka stála u baru. Oči měla zarudlý. Pořádně vypálená. Jak zákon káže.

“Už je to dobrý?” usmála se na mě.

“Jojo, občas to mám po ganje.”

“Měl bys míň hulit.”

Akorát jsem kejvnul.

“Předvedeš mi nějaký to kouzlo?”

“Tady ne... půjdem domů.”

“K tobě?” zdvihla obočí.

“Jo. Zaplatim to, nevíš, kde je?”

Pokrčila rameny.

“Počkáme.”

Počkali jsme.

“To neni žádný kouzlo.”

Leželi vedle sebe na zádech. Obrátil hlavu a podíval se zblízka na její obličej.

“Ale taky dobrý.” usmála se.

Otočil hlavu zase zpátky a koukal do stropu. Zašmátrala rukou po nočním stolku a prstama vytáhla z krabičky cigaretu. Pak šmátrala znovu, po zapalovači. Našla ho. Připálila si.

“Co ty seš zač?” vyfoukla kouř.

Vzal jsem ji cigaretu z prstů a potáhl si taky. Na patře chutnala sladce a trochu se mi po ní zatočila hlava. To nebyl dobrej šluk. Vždycky mi to dojde později, mám na ni chuť ale pak ji natáhnu a někde se to zlomí a ta cigareta se mi usadí v hlavě a prudí mě třeba ještě hodinu. Neodpovídal jsem. Byl jsem docela zvědavej jak si poradí s tichem. Podal jsem jí zpátky cigáro. Vzala si ho a pomalu tahala. Bylo ticho.

Přemýšlela. Kouřila, přemýšlela.

“Víš, jak dlouho už tě hledám?” zeptala se konečně.

“Čtyři roky?”

Kývla.

“Čtyři roky tě hledám, kde se dá. A teď s tebou ležim v posteli a mám tě na dosah ruky. Co myslíš, že teď s tebou udělám.” převalila se na bok a v ruce držela bouchačku jako z filmu a mířila mi tou pistolí na hlavu.

“Zastřelíš mě?”

Zase se překulila zpátky. Slyšel jsem jak pistole cvakla o podlahu. Natáhla kouř z cigarety a po chvilce ho vyfoukla.

“Po těch čtyřech letech už to nejde. Máš tu telefon, zavolám, ať si pro tebe přijedou.”

Zvedl jsem se k ní a položil jí pravou ruku kolem krku.

“A proč myslíš, že tady na ně budu čekat?”

Špičky mých prstů se setkaly za jejím krkem. Pak jsem stisk povolil a převalil se zpátky. Podala mi zbytek cigarety.

“Aspoň dokouříš, ne?”

Vtipný, fakt vtipný.