SPORT JAKO SOUČÁST EVROPSKÉ KULTURY ANEB

PŘÍBĚH ZUZKY A LENKY

Já a sport - to je dost těžká otázka a protože tato práce by se měla právě sportem zabývat asi bych neměla říkat, že patřím mezi tu část lidí pro které je sport spíše pasivní záležitostí.

Dobře vím, že bych se asi tímhle neměla chlubit, i když naše doba je lidí jako já plná. Ale je také obrovská spousta lidí, kteří jsou aktivní sportovci a ve sportu toho mnoho dokázali.

A tak bych chtěla tuto práci pojmout z pohledu obou těchto postojů. Aby to bylo názornější vezmeme si od každé skupiny jeden „prototyp“ První, tu nesportovní část by mohla zastupovat mladá dívka jménem Zuzana. A tu druhou, naopak sportovně založená mladá dívka,ale tentokrát třeba Lenka. A protože mám psát na téma olympiády a jejím vlivu na naše životy, tak se pokusím napsat jaký vliv bude mít jak na Zuzanu tak i na Lenku.

Takže jak se to říká při startu: „Připravit! Pozor! Start!“

Zuzka zrovna vstává. Má před sebou těžký den ve škole. Čeká jí test z matematiky a ona se vůbec neučila, protože se večer zapomněla u svého oblíbeného seriálu. Ale co, vždyť se svět nezboří. Zapne rádio a zrovna běží sportovní zpravodajství:,,Včera byly zahájeny olympijské hry…“ Vlastně úplně zapomněla. Chtěla si zajít do města a vsadit si. Ale, co vždyť olympiáda trvá dost dlouho to ještě stihne. Teď musí rychle do školy.

Cestu má docela dlouhou a jako každé ráno se po cestě docela zadýchá. Už jenom vyjde schody a bude ve třídě. Hned jak vstoupí do třídy pozná, že něco není v pořádku. Všechny holky sedí u sebe a něco napjatě probírají. Zuzka k nim přijde a hned je zasvěcena do novinek – Tomáš včera nepřišel na rande, které měli domluvené s Markétou! Zuzce je hned jasné, že to mu jen tak neprojde a Markéta jí v tom hned usvědčí:,, A představ si s jakou přišel výmluvou – Prý, že se musel dívat na televizi, protože začala olympiáda. Copak si myslí, že jsem úplně pitomá.“ Zuzka se zasměje a podívá se na druhou stranu třídy, kde Tomáš zrovna něco probírá se zbytkem kluků. Jejich klábosení přeruší zvonek a hned následný příchod učitele matematiky. Zuzka si až teď uvědomí, že se chtěla o přestávce ještě podívat na vzorečky, ale tahle žhavá novinka jí to úplně překazila. Teď by jí mohl zachránit jen zázrak. Učitel řekne svou obligátní větu: ,,Na lavici nebude nic kromě papíru a propisky.“ Už je to ztracené. Ale hrozba další pětky z matiky jí vnukne skvělý nápad. Vzpomene si, že jim jednou někdo říkal, že matikář je bývalý nadšený sportovec a tak to zkusí:,, Pane učiteli, nemohl byste nám říct něco o olympiádě? Já bych se strašně chtěla dozvědět něco víc a vy se ve sportu prý vyznáte…“ učitel se na ní chvíli překvapeně dívá a pak se na jeho staré tváři objeví nepatrný úsměv:,, No jestli vás to zajímá, tak vám moc rád řeknu něco víc, i když jsme měli psát ten test, ale pokud souhlasíte můžeme to nechat na jindy.“ Celá třída radostně souhlasí a Zuzka si připadá jako hrdina, který zachránil skupinu tonoucích, včetně sebe. Hodina uplyne docela rychle a Zuzka musí uznat, že když zrovna učitel nemluví o nepochopitelných rovnicích tak dovede být i docela zábavný.

Celý zbytek dne probíhá jenom probíráním Tomáše, který se najednou stal ze třídního oblíbence zapovězeným hříšníkem. Zuzka se ani nenaděje a už je poslední hodina. SKVĚLÉ! Ani jí nenapadlo, že to dnes tak rychle uteče. Když vychází ze školy ucítí, že jí někdo vezme za ruku. Otočí se a vidí Tomáše:,,Co je?“ zeptá se překvapeně. Tomáš se tváří strašně smutně a povídá:,,Řekni mi, zlobí se Markéta hodně?“ Zuzka si najednou uvědomí, že kdyby jí viděla některá z holek asi by si pochvalu zrovna nevysloužila, ale pohled do Tomášových očí jí připomene, že to není tak dlouho, co do něj byla bláznivě zamilovaná. ,,Já nevím. Asi docela jo, ale jí to zase přejde.“ Tomáš se na ní usměje:,,Děkuju, ale tomu sama nevěříš. Vždyť jí znáš. Nejhorší je, že se mi vážně líbí, ale včera jsem prostě nemohl jít. Začínala přece olympiáda. Ty se přece taky zajímáš o sport, musíš mě chápat!“ Zuzka se trochu zastydí, protože si uvědomí, že když se pokoušela nějak Tomáše zaujmout, navykládala mu, jak se zajímá o sport a vše okolo toho. „To sice ano ale… Nic se nemá přehánět…“ Tomáš se zase usměje:,, To je pravda. Kam vůbec jdeš? Já jdu ještě do města, chtěl bych si vsadit. Nechceš jít se mnou?“ Zuzka se zářivě usměje:,, Moc ráda, taky jsem to měla v plánu.“

Jejich společná cesta se protáhne ještě o hodinu, protože se rozhodnou, že si zajdou ještě na zmrzlinu. Pak Tomáš doprovodí Zuzku domů. Chvíli stojí u dveří a povídají si. Najednou se Tomáš nakloní úplně k Zuzce a ani ne za pět sekund se jejich rty setkají.

Zuzka nedokáže na nic myslet a neví, co má dělat. Tohle tedy nečekala, co teď? Tomáš se usměje a povídá:,, Jsi skvělá holka. Vždycky jsem chtěl poznat nějakou holku, kterou zajímá u něco jiného než jenom nákupy a líčení. Když jsi dneska požádala učitele, aby ti řekl něco o olympiádě došlo mi, že se k sobě hodíme.“ Znovu se políbí a pak už Tomáš odchází.

Zuzka ještě chvíli stojí zaraženě před dveřmi. Když vejde dovnitř rodiče jí položí obligátní otázku:,, Tak jak ses měla?“ Zuzka se zasněně usměje: ,,Skvěle!“ rodiče se na ní usmějí:,, A co se dnes děje tak skvělého?“ tak na tuhle otázku má Zuzka okamžitou odpověď: ,,No, přece olympiáda…“

5.30. ráno, v Lenčině pokoji řinčí budík. Kdyby byla doma asi by ho otráveně zaklapla, ale tady a teď okamžitě vyskakuje z postele. Vždyť na dnešek čekala celé roky. Tvrdě trénovala a to jenom s jedinou nadějí – olympijské hry. A teď je to pravda. Skutečně leží v hotelovém pokoji spolu s dalšími sportovci z celého světa… Ale musí se vytrhnout ze snění a rychle do sprchy. Dnes se o všem rozhodne, takže si musí ještě ráno trochu zatrénovat, aby se dostala do kondice.

Jen co stihne sprchu, už na její dveře klepe její trenér:,, Leničko, vstáváme! Musíme si ještě zatrénovat, abys byla na ten velký den připravená.“ Když mu Lenka otevře už oblečená a osprchovaná, je viditelně překvapen:,, No, to si mě překvapila. Takže můžeme rovnou jít. Nejdřív se protáhneš, pak tak tři kolečka a pak tu na nás čeká velká snídaně, abys měla dost síly.“ Usměje se na ní a vezme tuhle 17letou holku, do které vkládal veškeré své naděje kolem ramen. 

Trenér Lenku zná už od 10 let, kdy se přihlásila na atletiku, už tehdy poznal, že má talent a hned se jí ujal. Měl jí moc rád, ale během tréninku neznal slitování. Nechal Lenku nejdřív tvrdě vypotit posilováním a pak ještě dlouhými třemi kolečky. Většinu lidí by to asi položilo, ale Lenka byla zvyklá a navíc dnes se cítila tolik síly, že by si to klidně ještě zopakovala. Ale její trenér dobře věděl, že to nesmí s tréninkem v den závodu moc přehánět, aby se Lenka neunavila, takže oba zamířili do hotelové restaurace, kde už pro všechny účastníky připravili vydatnou snídani. Posadili se ke stolu a dali se do jídla. Ani jeden neměl zrovna chuť mluvit. Nevěděli, co by si tak měli povídat, protože oběma bylo jasné, jak je dnešek důležitý. Jejich ticho přerušilo až zvonění Lenčina mobilu. Hned jak na displeji uviděla – Taťka - bylo jí o něco lépe. Zvedla telefon a z druhé strany se okamžitě ozval tatínkův uklidňující hlas. Povídala si střídavě s tátou a mamkou možná hodinu. Trenér už dávno odešel a nechal jí samotnou, aby si mohla z rodiči, kteří nemohli jet s ní, dostatečně popovídat, protože mu bylo jasné, že nejenom trénink a správná strava jí mohou pomoci k vítězství. 

Když se Lenka dostala na pokoj bylo už 11.00., to znamenalo, že za necelé tři hodiny bude ten velký okamžik. Ale co bude dělat to té doby? Vždyť tu umře nervozitou. Rozhodla se tedy jít se podívat na závody, které právě probíhaly. Sledováním ostatních se jí trochu ulevilo a dvě hodiny rychle utekly. Najednou si uvědomila, že se musí jít převléct a pak rychle za trenérem.

Okamžitě se vrátila veškerá nervozita. V pokoji se rychle převlékla do závodního a zavázala si vlasy do pevného copu. Pak už se vřítila do trenérova pokoje. Hned jak otevřela dveře viděla trenéra připraveného na závod. Oba si vyměnili pohledy a vyrazili na místo závodu.

„Neboj se, určitě je porazíš!“ snažil se jí trenér uklidni po tom, co shlédli všechny svalnaté soupeřky. Lenka najednou začala pociťovat, že se jí klepou nohy. Ještě jednou si pořádně utáhla tretry a zkontrolovala jestli startovní číslo, připevněné na zádech, dobře drží. To už se, ale ozvalo:,, Všichni na své místa za chvíli začínáme.“ Lenka se zhluboka nadechla, naposledy se podívala na trenéra, který na ní ukázal zvednutý palec, aby dokázal, že jí věří.

Už byla na svém místě, jen vystřelit. „Ke startu připravit! Pozor! Teď!“ co se v tom okamžiku odehrávalo v její hlavě, nedokázala popsat. Vlastně ani nebylo, co popisovat, protože v ten okamžik byla hlava až na druhém místě. Teď všechno záviselo na nohách, které se rychle pohybovaly. Zahlédla několik soupeřek, které zůstaly za ní. Před ní byly jen čtyři dívky. Věděla co musí udělat! Běžet ještě rychleji a dostat se před ně! Jedna, druhá a třetí. Lenka se náhle ocitla na druhém místě. „Už jenom kousíček!“ znělo jí hlavou. Přidala ještě víc a skutečně dívku předběhla. Několik metrů před cílem byla první. Teď už je to v pořádku vyhraje. Trenér hlasitě křičel: „Ano, Lenko ještě kousek! Jsi skvělá!“

Jenomže v ten okamžik soupeřka přidala a Lenka ani nevěděla jak byla druhá a už jen viděla jak dívka probíhá cílovou rovinkou. Cílem proběhla jako druhá. To bylo víc než kdy čekala jenomže najednou se cítila nespokojená. Vždyť mohla být první. Neměla zpomalit a zlatá medaile by byla na její hrudi. Ale když jí trenér silně a nadšeně objal zase se začala cítit dobře. „Jsi skvělá!Dokázala si to!“ oběma po tvářích tekly slzy a když Lenka stála na stupínku na krk jí zavěsili stříbrnou medaili, věděla, že vyhrála.

Zbytek dne strávila velkými oslavami a rozhovory pro televize a časopisy. Večer konečně mohla vzít telefon a zavolat domů. První co jí mamka řekla bylo: „Jsme na tebe strašně hrdí!Jsi naše holčička!“ Lence se znovu koulely slzy po tváři … 

Pochopili jste, o co jsem se snažila? Chtěla jsem vám ukázat, že nejenom pro sportovce je olympiáda důležitá a naopak, že pro sportovce není důležitá jen olympiáda.