|
Přijď a poznáš, co je láska,
Přijď a poznáš, co je nenávist,
Přijď a poznáš, co je rozkoš,
Přijď a poznáš, co je bolest,
Přijď a poznáš, kým jsi se stal,
Přijď a poznáš, kým jsem já.
“Sakra, Alexandře, vstaň už konečně od toho počítače!”
Mladý muž se líně otočil a zdviženým prostředníkem pokynul ke schodišti, odkud se začaly nést další kletby.
“To ti povídám, jestli tě ještě někdy najdu u toho vymývače mozků v době, kdy máš myslet na školu, tak nejprve rozmlátím tu kraksnu...”
“…a pak přijdeš na řadu ty!” opakoval spolu s ním Alex.
Jeho otec byl alkoholik. Přestože sám nedochodil ani střední, nesmírně dbal na vzdělání svého nejmladšího dítěte. Spolu s Alexovou matkou měli ještě dvě dcery a poté co obě odešly z domova do lepšího světa, opustila rodinu i matka. Jeho otec stěží vydělával na obživu všech dvou členů jejich prachem zapadlé domácnosti a Alex se o sebe staral sám. Na školu se vykašlal po pár týdnech, strávených v maturitním ročníku. Do té doby ho tam držely jen otcovy občasné kontroly, ale v poslední době se chystal na tichý odchod z domu a nemohl se zdržovat zbytečnostmi. S návratem ve svém plánu nikdy nepočítal. Vše, co kdy potřeboval, si obstaral sám. I počítač. Ne, že by snad pracoval. Když se mu po něčem nákladnějším zachtělo, den dva se motal na rušné hlavní třídě a poté si koupil vše, co chtěl. Zprvu pořizoval dárky i otci, ale za pár dnů všechno zmizelo ve flaškách. Alex byl dítě ulice.
Teď v poklidu vypnul počítač a popadl bundu. Za otcova křiku a výhružek se s pohrdlivým výrazem ve tváři vydal po schodech dolů, prošel chodbou a s hlasitým bouchnutím za sebou zavřel domovní dveře.
“Klídek, starče!” procedil mezi zuby na otcovu adresu a oblékl si bundu.
Obrovské sněhové vločky mu tiše dopadaly do hustých hnědých vlasů a ulpívaly i na takřka dívčích řasách, které lemovaly černé oči. Jen za záblesku slunce dostávaly jejich čočky krvavě rudý nádech. Většina mládeže v jeho věku mířila do klubů v centru města, zatímco on, jako zdánlivě jediný osamělý sedmnáctiletý mladík mířil za město, do hustých lesů. Aby se necítil tak bídně, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu z nich nacvičeným efektivním gestem zapálil.
Cesta mu obyčejně netrvala ani půl hodiny, ale teď se lesem toulal skoro dvakrát tak dlouho. Spíš tušil než viděl ten drobný tmavý stín, který se odlepil od zdi jeho domu a stále se držel čtyři kroky za ním. Už toho měl dost. Podstatně zrychlil chůzi. Stín se rozběhl. Alex se zastavil, otočil a v tu chvíli do něj vrazilo drobné dětské tělíčko.
Plnou silou sevřel tenoučké paže a pozvedl kopající stvoření nad zem.
“Nechej toho!” zakřičel na něj, když se dítě z čirého zoufalství pokusilo kousnout ho do ruky.
Prcek sebou přestal mrskat a zvedl obrovské oči k mladíkově tváři.
“Co si zač?”
Místo odpovědi se mu dostalo tichého zavrčení. Nedbal na to a znovu s dítětem zatřásl.
V tu chvíli se mu drobné paže vysmekly ze sevření a prcek zůstal stát krok od něj. Z jeho úzkých rtů, vybarvených do syté rudé, se vydralo další vrčení, tentokrát mnohem silnější. Než Alex stačil cokoliv udělat, vrhl se jeho mladý společník na něj a s nebývalou silou ho položil na lopatky. Mladík narazil hlavou o zem a před očima se mu zajiskřilo. Zoufale kolem sebe mlátil rukama a kopal nohama, ale dítě se mu usadilo obkročmo na hrudník a tíha jeho těla stěžovala Alexovi dýchání. Všechno mu před očima tmavlo a pomalu ztrácel vědomí… Cítil jen, jak dětské ruce rozepínají jeho bundu a s tichým vrčením přejíždí po jemné kůži na krku. Horký dech ho ovanul a pocítil tlak dvou tesáků na krční tepně. Ostré špičky zubů napínaly kůži k prasknutí a stačila jen vteřina, aby ji protrhly úplně. Malý vetřelec se však musel na Alexově hrudníku mírně nadzvednout, aby dosáhl na krční tepnu, a tím uvolnil průchod vzduchu. Krev se začala znova valit do mozku a mladík ožil. Ze všech sil se vzepřel a shodil ze sebe dítě. To dopadlo na záda a Alex na něj skočil. Přiklekl mu obě ruce a celé jeho drobné tělo vtlačil hluboko do sněhu.
Pohlédl na zmítající se stvoření pod sebou. Hleděla na něj tvář malého, asi sedmiletého chlapce, zhyzděná tesáky, které přesahovaly přes spodní ret a drásaly ho do krvavých šrámů. Chlapec znovu zavrčel a snažil se vytrhnout. Alex se v tu chvíli přestal ovládat a na dětskou tvář začaly dopadat rány jedna za druhou. Po první se z dětského hrdla vydral nelidský výkřik a poté následovalo jen ticho.
Když Alex skončil, leželo pod ním téměř bezvládné tělo. Nabral do rukou trochu sněhu a přitiskl ji chlapci na čelo a tváře, sytě červené od schytaných ran. Dítě otevřelo oči a pohlédlo na něj. Z očí se mu začaly kutálet slzy a z hrdla se vydral tichý vzlyk. Tesáky najednou ztratily všechno ze své nebezpečnosti a jen tiše přihlížely, jak v jejich blízkosti roztává sníh.
“Co si zač?” zeptal se Alex.
Odpovědi se ale nedočkal.
Alex vstal, vysvlékl si bundu, vytáhl dítě na nohy a zabalil ho do oblečení. Po chvíli přestalo vzlykat a schoulilo se do tepla.
“Jak se jmenuješ?” pokračoval tiše Alex.
Nic.
“Mluv přece!”
Dítě na něj stále upíralo obrovské oči a zarytě mlčelo.
“Co tady, k čertu, děláš tak pozdě?”
Ticho.
Alex už ztrácel trpělivost.
V tom se lesem rozlehlo zavití. Chlapec sebou trhl a rozhlédl se po okolí.
Mladík také upřel oči do tmy. Vtom se mu ale dítě vysmeklo a než se stačil vzpamatovat, zmizelo v křoví.
Alex stačil ještě vykřiknou: “ Hej!” , a poté se mu prcek ztratil ve tmě.
Mám víc jak hodinu zpoždění. Jsem bez bundy a je prosinec.Tak v takovýhle situaci si fakt rochním!
Rychlým krokem se proplétal lesem a za necelých 15 minut stanul před sídlem Draka.
Uprostřed lesů se k nebi tyčila stará gotická katedrála. Klenba z lomených oblouků se jako prosebně sepjaté ruce táhla do výše snad 50 metrů a kdesi v šeru stromů a zesilující noci se k nebi tyčila úzká věž se zvonicí na samém vrcholku. Dříve odtud zvon zazníval každou noc a jeho hlas letěl do okolních lesů i do města. To Alex vždy spolu s Drakem vyšel až na vrchol, pověsil se na ztrouchnivělý provaz a dlouho se na něm houpal. Hluk zvonu zcela přehlušil jeho radostný smích, ale Drak si ho i přesto dokázal vychutnat. Sám postával celou dobu opodál a tiše se usmíval.
Těžké dubové dveře v průčelí katedrály, které Alexe vždy uvítaly otevřené dokořán, byly teď zavřené.
“Sakra!” sykl Alex.
Vystoupil do schodech a rázně zaklepal. Nic. Opřel se do vstupních dveří a použil všechnu sílu, kterou v sobě po boji s chlapcem ještě měl. Po chvíli povolily a s tichým vrzáním se rozevřely dokořán.
Vešel. Jeho kroky se ozývaly na kamenné dlažbě a jejich zvuk se odrážel od stěn chrámu. Prošel uličkou mezi řadami starobylých lavic a zastavil se až před hlavním oltářem, který teď představoval jen velký kovový krucifix.
“Draku!”
“Jdeš pozdě. Dnes prvně.” ozval se tichý, zastřený tenor.
Alex se pomalu rozhlížel kolem. V šeru chrámu, jež rušilo jen pár plamenů svící, těžko rozeznával obrysy. Kýženou osobu uzřel až na chóru. Stál opřen o mramorové zábradlí, tmavé vlasy sahající po pás mu halily tvář podobně jako saténový plášť tělo.
“Omlouvám se. Problém na cestě.”
Drak se beze slova otočil a sešel dolů. Přistoupil těsně k Alexovi a ledově chladnou rukou mu přejel po tváři.
“Nevadí. Máme ještě dost času.” pousmál se.
“Kde budeme dnes?” zeptal se Alex.
“Vzhledem k tomu, že jsi za mnou vyšel vskutku velmi nalehko, máme jen jednu možnost.”
Drak mu pokynul a vydal se kolem oltáře dozadu do sakristie. Alexander tu místnost důvěrně znal. Podíval se do ní poprvé před deseti lety a když se odtamtud chtěl dostat, přistihl ho Drak. Od té doby za ním chodil každou noc.
Vešel dovnitř a jeho oči si brzy přivykly na jemnou záři svíček, které podle všeho Drak miloval. V sakristii bylo také o poznání tepleji než v chrámu, což Alexe upřímně potěšilo.
Pohodlně se usadil do svého křesla. Drak usedl naproti a v tichosti si prohlížel jeho tvář. Mladá pokožka, bez jediné vrásky, upřímné, hluboké oči, jemné, plné rty a hrdě vztyčená hlava, to vše Draka přímo fascinovalo.
“Jsi den ode dne krásnější, mladý příteli. Pověz, Alexandře, máš dívku?”
Alexe ta otázka zaskočila, stejně jako poklona, které se mu od Draka dostalo.
Nač ta chvála?Lichotky tu nejsou na místě. Sám nejlépe víš, že jsi krásnější než já. Dennodenně si mě prohlížíš. Víš to!
Alex si snad už po sté prohlížel Drakovu tvář. Úzké, ještěrčí oči s černými zornicemi, pobledlá, leč nádherně vypnutá pleť bez jediného kazu, přesně vykrojené, temně rudé rty. Celý obraz ještě doplňovaly tmavé vlasy, zakrývající citlivé uši.
“Ne. Nemám.” odpověděl jen.
“Dobrá. A otec? Jak je na tom?”
“Už mě téměř nevnímá. Nebude trvat dlouho a zapomene, že měl kdy syna.”
Drak se pousmál. Znovu se upřeně zahleděl na mladíkovu tvář a nenápadně sjel pohledem na hrdlo. Úsměv se z jeho tváře vytratil, bleskově se zvedl a přestoupil k Alexovi. Jemně mu pozvedl bradu a zkoumal rány na krku. Na krční tepně se skvěly dvě drobné otlačeniny. Jednou rukou po nich přejel a pak vzal Alexovu hlavu do dlaní. Jeho pohled těkal od ranek k očím.
“Pověz, Alexandře, odkud máš ty rány na hrdle?” zeptal se tiše.
“To nic není. Už ani nevím, kde jsem k nim přišel.”
Ale no tak…
Rudé rty se roztáhly do tichého úsměvu, který odkryl bělostné špičáky. Drak se posadil zpět do svého křesla.
“Neumíš lhát, drahý. Pověz mi něco o tom, kdo ti tohle udělal. Znám jediné stvoření, které by tohle dokázalo.”
“Koho?”
“Možná ti to povím. Ale dřív mě zasvěť do příběhu tvé dnešní cesty, ano?”
Čekám!
“Dobrá…” povzdechl tiše Alex.
“Cestou sem do mě v lese najednou zničehonic vrazilo dítě, chlapec. Netuším, kde se tam vzal, ale byl tak silný, že mě povalil na zem. Asi jsem na chvíli ztratil vědomí a když jsem se probral, byl zase pryč a já měl na krku tohle.” řekl a ukazováčkem přejel přes rány. Zabolely, tiše sykl.
Drak na něj hleděl a po notné chvíli se znova usmál.
“Ach tak. A pověz mi ještě, Alexandře, můj drahý, to jsi vyšel v tomhle mraze z domu jen v tom, co máš na sobě? Já na zimu netrpím, ale tuším, že jsi velmi promrzl.”
Naklonil hlavu ke svému levému rameni a dál hocha sledoval.
Alex usilovně přemýšlel, co by měl odpovědět. Věděl, že vyhýbavá odpověď nestačí. Drak chtěl vše přesně.
“Jednoduše jsem zapomněl, jak je venku. A nechtělo se mi vracet zpět.”
Drak se zasmál tichý, hlubokým smíchem. Poté pomalu vstal a vyšel z místnosti.
Chrámem se rozlehl jeho hlas.
“Dreyfe!”
Do ozvěny a šumu netopýřích křídel se vetřel nový zvuk. Kroky. Jemné, dětské kroky.
Drak se vrátil zpět a za ním se před užaslým Alexem ze stínu vynořila malá postava, zahalená do tmavého pláště ze saténu. Muž opět usedl do svého křesla a mávnutím ruky si k sobě dítě přivolal. Vzal jeho hlavu do dlaní, jemně ho políbil na rty a poté mu shrnul kápi z hlavy.
Alex v tu chvíli pocítil směs pocitů. Byla v ní závist Drakova polibku, neboť k Alexovi se tak nikdy nechoval, ale také úžas. Když světlo svíček ozářilo obličej dítěte, poznal v něm Alex chlapce z dnešní noci. Ten k němu přistoupil a zpod pláště vytáhl mladíkovu bundu. S omluvným úsměvem mu ji položil do klína a spěšně se vrátil ke Drakovi.
Alex těkal očima od Draka k chlapcově tváři.
“Alexandře, drahý, toto je Dreyfus, můj přítel a jediný syn.” promluvil Drak.
Pokynul Drayfovi, aby se posadil do křesla vedle Alexe a spokojeně si je oba prohlížel.
“Tvůj syn? Já… nevěděl jsem to.”
V jeho hlase byla cítit nenávist vůči chlapci, ale zároveň s ním cítil. I pro něj byl Drak pravým otcem. Ale ve vztahu mezi nimi bylo ještě něco jiného. Síla, která je k sobě poutala. Alex nyní cítil její mocnost víc než kdy dřív.
“Navrátil se ke mně před pár dny a já čekal na vhodný okamžik, abych vás mohl vidět společně. Věř mi, že ten pohled blaží moje srdce.”
“Draku, kdo je jeho matka?”
“Matka? Dreyfus, můj drahý Alexandře, nemá matku. Nemá a nikdy neměl.”
Drak na okamžik ztratil trochu ze svého klidu a dal najevo emoce. Po pár vteřinách se opět opanoval a usmál se na syna.
Ten mu úsměv oplatil a stejně jako Drakovi se i jemu v úsměvu odkryly bílé tesáky, které Alex tak důvěrně znal.
“Tak tedy říkáš, že tvůj otec je již mimo realitu?” zeptal se Drak Alexe.
“Přesně tak. Myslím, že už dávno zapomněl na celou svou rodinu.”odpověděl.
“A ještě jedno mi pověz, drahý. Miloval jsi někdy svého otce a miloval někdy on tebe?”
Alexe ta otázka trochu zaskočila, ale nedal na sobě nic znát.
“Já jsem toho muže, který se vydával za mého otce, nikdy skutečně nemiloval. A jestli on měl rád mě? To nevím. Možná ano, možná ne. Kdoví, jestli si to vůbec ještě pamatuje.”
V mladíkově hlase zněla hořkost.
“Dreyfe, běž!” vyřkl Drak a chlapec v okamžiku zmizel.
Muž pomalu vstal a saténový plášť ho tiše následoval. Přistoupil až k Alexovi, vzal ho za ruku a políbil ho na čelo. Poté ho jemně vytáhl z křesla a stoupnul si přesně naproti něj.
“Takže tys nikdy nepoznal lásku? V žádné z jejích mnoha podob?”
“Má matka mě možná milovala. Ale odešla a nechala mě napospas otci. Zapomněl jsem na její lásku.”
Drak přistoupil těsně k Alexovi a vzal jeho dlaně do svých.
“Nemáš otce, který by tě miloval. Nenajde se dívka, jež by ti dala svůj cit. Existuje však někdo, kdo tě miluje vroucněji než sebe sama. Někdo, kdo je ti bližší než tvé srdce. Přijmi jeho cit, Alexandře, můj drahý. Nenech zemřít lásku, kterou mezi sebou chováme. Zapomeň na okolní svět a buď tu se mnou. Buď tu pro mě a já tu budu pro tebe. Dreyfus zanedlouho odejde, ale ty musíš zůstat. Zůstaň a dám ti vše, co chceš. Zůstaň, prosím…”
Alex si rozmýšlel odpověď, když tu ucítil na zátylku tlak. Nutil ho sklonit se k Drakovi.
Podlehl mu.
Kýžený moment, okamžik, který ho držel na živu, přišel. Alexovy rty se setkaly s Drakovými. Alex slastně zavřel oči a vychutnával dotek sametově hebkých rtů. Neuvědomoval si, kdy pootevřel ústa a povolil Drakovi, aby polibek prohloubil a také prodloužil. Neuvědomoval si, kdy své ruce zabořil do temných pramenů a vychutnával příjemné mrazení, které v něm dotek vyvolával. Neuvědomoval si, kdy se naposledy cítil tak šťastný.
Po chvíli se jejich rty oddělily, ale jejich těla nadále zůstala ve slastném objetí. Alex ponořil hlavu do záplavy černě a vdechoval její vůni. Té noci protrhly bělostné špičáky Alexovu krční tepnu a jeho teplá čerstvá krev se rozlila do žil jinému stvoření. Té noci poprvé poznal tu nádhernou bolest, která ho uvedla do života, po kterém toužil již celých deset let, do skutečného života. Vdechoval vůni vlastní krve a s přivřenýma očima pozoroval toho, kdo mu dal ochutnat věčnosti.
A poslední slovo, které vyřkl jako ten, kým dříve byl, bylo jméno člověka, kterého se nehodlal vzdát a tiché: “Zůstanu…”
Alexovu otci nikdo nevěřil historku o ztraceném synovi, a tak zůstal sám a uhníval ve vlastním světě.
Pro lidi z okolí byl Alexův příběh jen dalším ze statisíců jiných. Jednomu osamělému muži z hustým lesů za městem však změnil Alexander život.
Přijď a já ti povím, co je láska,
Přijď a já ti povím, co je nenávist,
Přijď a já ti povím, co je rozkoš,
Přijď a já ti povím, co je bolest,
Přijď a já ti povím, kým jsi byl,
Přijď a já ti povím, kým jsem byl já.
| 
