Přestože měl cestovatel na očích tmavé sluneční brýle a hluboko do čela vražený pletený slamák, po vystoupení z letadla na okamžik zamhouřil oči, aby se oči přizpůsobily tropickému slunci. Přeci jen bylo haitské podnebí pro středoevropana výraznou změnou.

Po několika zdvořilostních otázkách otevřel cizincův pas a nalezl v něm připravenou dvacetidolarovku. Chápavě se pousmál, popřál turistovi šťastný pobyt, poslední stranu jeho dokumentů hlasitě orazítkoval a vložil do nich vizitku pro případ, že by pán potřeboval v noci trochu rozptýlení. Když cizinec pomalým krokem odcházel, druhý celník si ho zvědavě prohlížel, ale dával si velký pozor, aby v něm nevzbudil žádné podezření.

Cestovatele však i přesto nedokázal oklamat, na podobné chování byl v exotických krajích zvyklý, přesto ještě ze zdvořilosti požádal, jestli by mu nedoporučili nějakou slušnou taxislužbu. Celník se pousmál a zeptal se, jestli nechce přinést trochu vody na osvěžení, než přijede auto, které pro něj přivolá. Muž v brýlích s poděkováním odmítl nabízené občerstvení, kývnutím hlavy se s nimi rozloučil a vyrazil k zaprášené cestě, kde ho měl vyzvednout řidič.

Bez rozpaků se usadil na cestovní aktovku, otevřel noviny a krátil si čas. Na titulní straně si světoví vůdci potřásali rukama a vesele se usmívali nad podpisem nějaké důležité smlouvy. Podle zvýrazněného textu se přiblížilo tisíciletí nové doby, hospodářské prosperity a všeobecného kulturního rozmachu. Muž se krátce pousmál a na sportovní stránce si prohlédl, kdo byl na poslední chvíli nominován na blížící se olympijské hry.

Brzy se z oblaku prachu stoupajícího k obloze vynořilo auto, které již před mnohými lety vyšlo z módy a od té doby zřejmě neprošlo technickou prohlídkou. Řidič se zdvořile otevřel dveře a pobídl ho, aby nastoupil. Několik drobných jizviček v jeho obličeji nekázalo skrýt podobnost s celníkem, který ho před chvílí odbavoval. Podnikavci si tu otevřeli menší rodinný podnik, proto raději ani nepřemýšlel nad vizitkou ve svých dokladech a nechal se odvézt k hotelu, kde měl zajištěné týdenní ubytování.

Na recepci sice prověřovali, jestli jim byla platba za nocleh již uhrazena, podstatně déle, než si představoval, přesto ani poté nechtěli vidět jeho pas. Říká se, že peníze nejsou všechno, ale když jich na tomhle ostrově máte dost, nikdo se na nic nevyptává. Nesmíte jich ale mít moc, aby vás ráno nelovili z přístaviště ve slušivém oblečku z ostnatého drátu.

Na výtah sice mohl zapomenout, přesto bez větších obtíží vyběhl do třetího patra. Malá místnost sice na první pohled nevypadala příliš útulně, ale postel s čistým povlečením, dřevěný pracovní stolek, křeslo propálené od cigaret a celkem slušný sprchový kout mu ke štěstí stačil. Stejně ho čekají důležitá obchodní jednání a tak se tu nebude příliš zdržovat. Navíc bylo kousek od okna rezavé požární schodiště, které v nouzi mohlo posloužit jako bezpečná úniková cesta, takže firma tento pokoj rozhodně nevyužívala poprvé.

V rychlosti převlékl propocenou košili, sebral z aktovky většinu hotovosti, protože místní hotelové službě příliš nedůvěřoval a vyrazil do města, kde měl na dnešní večer domluvenou první schůzku. Ještě stále měl sice pár hodin čas, ale chtěl se alespoň trochu seznámit se zdejším prostředím a získat pár čerstvých informací.

Hospodu, kde se měl krátce po západu slunce setkat se svými přáteli, nalezl bez větších potíží. Usadil se na vysokou barovou stoličku a objednal si tropický koktejl. Zvolna usrkával brčkem a přes tmavé brýle bedlivě sledoval své okolí. Na nedaleké pláži pobíhalo pár dětí, někteří turisté si dopřávali osvěžující koupel a většina místních je pozorovala z uctivé vzdálenosti a přemýšlela, jak je co nejelegantněji obrat o jejich našetřené úspory.

Pohled na rudý sluneční kotouč, který se na obzoru pomalu nořil do šumícího oceánu, popíjejícího muže uklidňoval. Ještě než stačil zmizet docela, barman na stolech zapálil malé olejové lampičky a před vchodem několik pochodní, aby ukazovaly návštěvníkům cestu.

“Máte tu volno?” zeptal se tiše dobře vypadající muž ve světlém obleku, který pomalým krokem přicházel po kamenité cestičce od vyprázdněné pláže.

“Těší mne, že se opět setkáváme, Wolfie. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když se rozhodlo, že sem za námi vyšlou právě tebe,” pronesl příchozí mnohem veselejším tónem a naznačil barmanovi, že si jako obvykle objedná dvojitý rum.

“Tady máš spisovou složku, kterou jsme ti doplnili několika novinkami, které se nám podařilo zjistit. Není tam sice nic světoborného, ale během předchozích dnů se z nezávislých zdrojů podařilo potvrdit, že většina našich podezření byla oprávněná. Několik cizích mocností si na Haiti vytvořilo teroristickou buňku a pomocí místních fanatiků chystají útok, při kterém hodlají zabít mnoho nevinných lidí a přivést svět zpátky k chaosu.”

Obsáhlá papírová obálka plná tajných dokumentů změnila majitele a Wolfie pochopil, že toho na zítřek příliš nenaspí. Čím dříve zlikvidují tuto hrozbu, tím lépe pro všechny.

Oba muži si objednali další drink a ještě chvíli si povídali o starých časech, které společně strávili ve výcvikové akademii. Mnohokrát se společně zasmáli a snažili se budit dojem rozjařených turistů, kteří trošku přebrali. Když společně zaplatili a vyrazili k odchodu, nikdo z místních si jich nevšímal. Jakmile opustili plážový bar, vtiskl Petr svému příteli do ruky staré noviny, ve kterých byl pečlivě zabalen zajištěný revolver. Wolfie se na něj krátce pousmál. Předpokládal, že během první noci na ostrově sice nebude mít žádné problémy, přesto kývnutím hlavy poděkoval za jeho starostlivost o svoje zdraví.

“Ještě dovol, abych ti před naším rozloučením představil Jima a Jacka, kteří mi pomohli doplnit pár bílých míst v zaslaných materiálech,” zašeptal Petr a ze tmy před nimi nečekaně vystoupila dvojice vysokých černochů. Jejich zjizvené obličeje sice nevzbuzovali přílišnou důvěru, ale nikoho lepšího po ruce stejně neměli.

Wolfie se po několika zdvořilostních frázích odpoutal od trojice zbývajících můžu a vyrazil zpět do svého hotelu. Věděl, že má v patách dvojici osobních strážců, ale na něco podobného byl zvyklý. Jen doufal, že už alespoň trochu pronikli do nového řemesla a budou si udržovat patřičný odstup, aby nevzbuzovali příliš velkou pozornost.

Ráno si Petr přišel vyzvednout svého hosta na recepci a doufal, že si již stihl projít předané materiály. Zarudlé oči v Wolfieho tváři jasně dokazovaly, že jejich studováním strávil většinu probdělé noci a tak oba ještě před odchodem vypili pořádný hrnek hořké kávy.

Velký časový posun by se podepsal na každém, proto bylo dnešní dopoledne věnováno seznámením s podklady a po obědě si chtěli důkladně naplánovat celou akci. Během noci se ve městě konal každoroční maškarní průvod, ve kterém se mohli bez větších obtíží ukrýt.

Jim již na oba muže vycházející z hotelu čekal v připraveném taxíku.. Černoch počkal, až se oba pasažéři pohodlně usadí a pak vyrazil kupředu. Netrvalo dlouho a ocitli se na hlavní třídě. Dala se poznat snad jen podle toho, že po okrajích silnice stáli roztroušené skupinky trhovců, kteří spolu hlasitě smlouvaly. Po dlouhých minutách nekonečného popojíždění konečně odbočili do postranní uličky a zamířili k chudinské čtvrti. Lidí na ulicích sice výrazně ubylo, místní se však tvářili mnohem hrozivěji. Někteří si při pohledu na projíždějící automobil začali významně pohrávat s dlouhými noži, ale jejich chování nijak cestující neznepokojovalo. Maškary motající se po ulicích vzbuzovaly spíše úsměv, přesto byli brzy nuceni vystoupit, aby si v Jackově obydlí vyzvedli zbytek vybavení.

Z odporného zápachu, který se vyvalil na ulici, se jim obracel žaludek. Uzavřená budova a všudypřítomné horko stačilo během pár hodin vykonat své. Nebylo pochyb, že v domě naleznou mrtvolu svého průvodce, přesto musel někdo dovnitř, aby to prověřil a pokusil se nalézt nějaké stopy. Někdo tu něco podělal a všichni za to možná zaplatí životem.

Když se Wolfie vrátil zpět ke svým přátelům, z jeho bledé tváře nebylo možné cokoliv vyčíst. Mlčky si roztřesenou rukou zapálil cigaretu. Petra jeho počínání překvapilo, jelikož společně zahlédli spoustu nepěkných věcí, ale nahlas nic neřekl.

“Bylo to strašné. Jim ležel v posteli. Tedy to, co z něj zbylo. Všude okolo postele byly poházené jeho vnitřnosti. Někdo ho vykuchal jako prase a pak si s ním ještě pohrál mačetou. Nebo naopak… Musíme si pospíšit. Nesmí nám proklouznout mezi prsty…,” pronesl zlomeným hlasem a doufal, že se ho nebudou vyptávat na další podrobnosti z domu hrůzy.

Petr po chvíli křečovité jízdy lehce strčil do svého kolegy a hlavou nenápadně kývl k malé budově před nimi. Jim výrazně zpomalil, aby si mohli dobře prohlédnou polorozpadlý domek, který držel pohromadě jen silou vůle. Před vchodem postávala trojice mužů, v rukou měli levné cigarety a bedlivě sledovali posádku přijíždějícího automobilu, kterému náhle nečekaně zarachotil motor a z kapoty se vyvalil hustý oblak štiplavého dýmu.

Řidič prudce sešlápl brzdový pedál a hlasitým smykem zastavil poškozené vozidlo. Černoch rychle vyskočil z auta a zoufale nakopl kryt motoru. Wolfie ho následoval a oba muži se začali překřikovat. Zákazník byl zřejmě velmi nespokojen s poskytovanými službami a početnými nadávkami to dával nešťastnému šoférovi jasně najevo.

Jim po chvilce zběsilé gestikulace vytáhl láhev s vodou a její obsah bez rozpaků nalil na kouřící motor. Stoupající oblaka horké páry dosvědčovala, že problém je již odstraněn.

Povedený taxikář se uctivě uklonil svému zákazníkovy a s omluvným gestem ho vybídl, aby opět nastoupil do přistaveného vozu. Strážní pobaveně sledovali veselé divadlo, které se před nimi odehrávalo a tak nikdo nestačil zareagovat, když Petr nečekaně otevřel zadní dveře, vyskočil ven a začal po nich střílet se své pistole.

Než se hlídkující zmohli na jakýkoliv odpor, padli zasaženi k zemi. Wolfie někdy neměl rád svou práci, ale během let si dokázal zvyknout, že občas musí udělat něco, čím by se později nikde nechlubil. Rychle přistoupil k ležícím mužům, šlápl jim na zakrvácené hrudní koše a vypálil tři rány jistoty. Na chodníku tak zbyla pouze bezhlavá těla a pestrobarevná směs z roztříštěných lebečních kostí a šedobílé mozkové hmoty.

Petr znovu nabil svou zbraň a společně se svým kolegou vyrazili kupředu. Neměli příliš času, jelikož cíl má určitě zajištěnou bezpečnou únikovou cestu.

Wolfie obezřetně stoupal po úzkém dřevěném schodišti a snažil se krýt u stěn, ale Jimův hlasitý výkřik ho popohnal kupředu, jelikož Petr s největší pravděpodobností zůstal proti početné přesile sám. Než však stačil rychlými kroky překonat poslední schody, spatřil v kouři nad sebou potácející se postavu s rukama na obličeji. Sotva se stačil zapřít o zeď, aby zachytil padající tělo, které se zřítilo do hlubin.Petr si rukama zakrýval krvácející obličej a pokoušel se mu něco říct, ale přes okoralé rty nedokázal protlačit žádná slova.

Šedý kouř s nasládlou vůní spálených bylin mu na okamžik zamotal hlavu, ale brzy dokázal znovu zaostřit zrak, aby se rozhlédl okolo sebe. V zakouřené místnosti stál za malým obětním stolkem starý černoch s bílými vlasy, který cosi mumlal. Na zemi před nim bezmocně klečel Jim. Zdálo se, že prosí svého trýznitele, aby ukončil jeho utrpení, ale šaman si své vítězství náležitě vychutnával. Wolfie nijak nespěchal a snažil se, aby ho nevyplašil. Jimův život pro ně neměl žádnou cenu a podle toho se oba také chovali.

Jakmile šaman zjistil přítomnost dalšího muže zahaleného v omamném kouři, rozhodl se již déle neprodlužovat utrpení své oběti. Pevně sevřel malou hliněnou figurku a hluboko do jejích útrob vrazil dlouhou jehlici. Jim ze sebe chtěl vykřičet veškerou bolest, která naplnila jeho duši, přesto se ozvalo pouze zoufalé zachroptění. Z úst mu vytryskl tmavý gejzír čerstvé krve z rozdrcených vnitřností a bezvládné tělo se zhroutilo na zem.

Wolfie se na okamžik zarazil. Pověsti o šíleném šamanovi, který ovládá nadpřirozené síly a s tichou podporou několika zemí připravuje teroristický útok, tedy nelhaly. Když pochopil, co jeho protivník dokáže, začal po něm střílet z obou pistolí současně, aby nemohl minout. Zdálo se, že vetché tělo nemůže podobnou smršť přežít, přesto stařec ještě dýchal, když k němu poklekl. Někdy svou práci nenáviděl, tentokrát se však rád uchopil odloženou mačetu, aby dokončil zadaný úkol a pomstil se za zmrzačeného Petra.

Wolfie opustil mrtvé tělo a svou pozornost věnoval malému obětišti. Na černém plátně byly nedbale rozházeny kuřecí pařáty, sušené žabí vnitřnosti, malé nádobky s rybí krví i hadím jedem a nepřeberná spousta dalšího šamanského vybavení, které snad ani raději nechtěl podrobněji zkoumat. Raději si přitáhl tmavou bednu ukrytou pod černým oltářem.

Vyrazili rovnou na letiště. V zavazadlovém prostoru měli připraveny náhradní cestovní dokumenty a navíc by byl návrat do hotelu jenom dalším zbytečným rizikem. Úkol byl úspěšně splněn, přestože za to Petr zaplatil vysokou cenu.

Jakmile oba agenti seděli v letadle a směřovali domů, Wolfie si objednat sklenku nejlepší whisky, kterou měli na palubě. Když si byl jist, že ho nikdo z posádky nesleduje, opatrně uchopil cenný balíček, který si sebou odváželi. Lehce zatáhl za mastný provázek a netrpělivě očekával, co je v něm ukryto za vzácný artefakt, pro který se prolilo tolik krve.

Figurka muže s komicky vyvedeným knírkem oblečená ve špatně ušitém hnědém oblečení ho z počátku zaskočila, ale když si všiml malé červené pásky s bílou tečkou na její pravé ruce, pochopil, koho drží v rukou. Do zahájení olympijských her v Berlíně sice ještě stále zbývalo několik dní, přesto si právě zajistil místo na čestné tribuně po vůdcově boku.