Ikonoklasta trhá hlavy soch.

Je to morbidní.

Jeho dcera pláče před rozervaným andílkem z mramoru.

Pláče nepřestajně a roní svaté slzy.

Otec jen ohlédne se a zvolá:

,,Neblbni, holka pitomá. Je to jen anděl."

Dívka nevěří svým uším.

Je jí líto otcovy omezenosti.

Nejraději by vstala ze země

a odtáhla otce domů, k mámě.

To ale nepůjde,

protože i před andělem musí být otcova autorita zachována.

A tak dívka pláče na kostelní dlažbě,

když andělé se svatými se tříští do ticha.

Zem je plná slz

a nebeského mramoru.