Byl jsi tu, byls, já vím,

a přesto mám pocit žes mě nenavštívil,

jako bys, sebou odnesl všechny naše společné vzpomínky,

jako bys, mě nevědomky donutil zapomenout v naději,

že můj život tím bude lepší a spokojenější.

Tys však nic nepochopil, nejde o to zapomenout

zlé události našich životů,

ale jde především o odpuštění sama sobě,

že dopustila

jsem jejich odehrání se, to vím jistě.

A přesto vidím, že jinak odehrát nemohly se,

i kdybych sebevíc chtěla. V průběhu událostí byla

jsem si vědoma nenávratnosti změny svých činů,

už tehdy znala jsem jejich důsledky, věděla jsem

co se stane zítra za měsíc za rok,

a přesto, přese všechno, jsem to podstoupila,

jen abych nezradila principiélní prvky svého ducha.

Každý další den bude pro mne mukem,

svazujícím, drásajícím a zdající se být nekonečným.

Avšak po zítřku příjdou dny další a bolest má

bude stále menší až nakonec změní se v podobu

vzpomínky, ani né strašné ani né krásné.

Bude mi jen důkazem, že jsem žila, cítila a

prožívala všemi smysli svého těla, což jednou

v bohulibém věku bude více než dar k narozeninám,

lze-li to tak přirovnat, snad.

Nevím kolika let dožiji se, nevím zda netrpím

smrtelnou nemocí, nevím zda sama na život

si nesáhnu, jen jsem si jista tím, jak sem šťastna

za lidi, kteří mi byli postaveni do cesty.

Těm co mi ublížili děkuji za prohlédnutí a návrat

do reality.

Těm mému srdci blízkým, z celého srdéčka děkuji,

za každé setkání s nimi, za vše co pro mě

nevědíce udělali.

Jsem ráda, že jsem žila, avšak tuším že svět

není světem mým, ani pro mě, tak to prostě je.