|
| |
 |
Dřevěné bludiště vzpomínek
Autor: Jiná skutečnost () - publikováno 21.2.2001 (13:03:27), v časopise 22.2.2001
|
|  |
Řekla jsem si – konec smutku! Zavolám si společnost a posnídáme jabko. Vzala jsem do ruky hrabě a uhrabala listí na pěkně spořádanou hromádku. To listí … Nebudu teď melancholická, zábava je v plném proudu, točíme se ve víru štěstí a lásky obnažení a zahalení jen lidským studem a běháme po zahradě. Točím řádné zatáčky a vytáčky a někdy taky podtáčky a pozor!!! je tady vana plná malých dětských výkřiků ze tmy a bílé rukavičky zavěšené na stromě ptákům pro radost. Zelená židle – stojí tady sama v koutku, úplně osamocená, moudře si pročítá v knize a posouvá si svoje brýličky. Někdy se ke mně chová jako ke své vlastní a tak tady má své vlastní místečko a naslouchá starým áriím z ještě staršího gramofonu. Připomíná mi želvu valící se na okraji moře a nemůže se rozhodnout, jestli má zůstat klidně ležet mezi spícími zrníčky písku nebo se přidat k mladým rozskotačeným mořským vlnkám.
A obleču si teplý svetr s rolákem, pěkně huňatý jak ho mám ráda a budu se na všechny usmívat. Potom je chytnu za ruce a roztočíme se v nekonečném kruhu života a smrti až se nám z toho zamotá hlava. Přemýšlela jsem o našem starém biografu, ale potom jsem zamyšleně plácla rukou jenom tak do prázdna až jsem si naplácla náš mohutný fotoaparát. Je přece jenom trošku zvláštní. Takový se hodí jenom do starých hostinců na focení nových spokojených milenců vyrobených ze sušenkového těsta. Ty potom namočím do horkého a voňavého čaje a oni se začnou velmi pomalu a pomalu ruku v ruce rozpouštět do sladkého snění až se mi rozplynou na jazyku do obrovského kotouče chutí.
Já se teď v té chuti ztrácím, ztrácím, ztrácím … a sama usínám – zase sama se vracím na svou čarovnou půdu.
|
|
|
