Nastalo ráno,

vyšlo slunce,

nikým nepozváno,

na zem svítí lehounce.

U malé skalky strom tam stojí,

na přátele vzpomíná,

železné sekery se nebojí,

kolem něj život ožívá.

V koruně párek holubů posedává,

pod nimi chudý pes poštěkává,

hledá lásku, ale nenachází.

Poblíž teče řeka, větev pluje po ní,

jak vor ji použila želva,

pro svého druha slzy roní.

Nad řekou se racek vznáší,

v zobáku rybu má,

mladým ji přináší,

jeho křik se krajinou rozléhá.

Tam, kam teče řeka,

rozprostírá se oceán,

když tam zakryje oblohu hvězdná deka,

ze tmy je najednou velký pán.

Někdy však vládnou tu bouře,

vítr roznáší vlny,

toť postrach povrchů každého moře,

ráno však přijdou zas mlhy.

Nastal večer,

zašlo slunce,

soumrak hvězdy po nebi rozvěšel,

které na hladině lesknou se.

Noc přišla rychle,

vše šlo spát,

na pláži mrtvé ryby vyschlé,

které malý krab má hodně rád.

Měsíc odráží se ve vlnách,

a na nich zlomená větev ve dví,

a tak přemýšlí měsíc o slzách,