|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Kolo se točilo pomalu a znuděně. Krem lokal z lahve plné lihu, mlžil si jí zrak a tišil jazyk. Nebylo odpoledn e, tma sklepení sežrala celý den až po večer, kdy býval Krem už tak opilý, že by si z něj beztak neukousl. Hučelo pár much, jinak ticho, klid. Omotal prsty okolo železné tyče, které se už celkem podobaly a vykonal pár nutných zásahů pro udržení chodu stroje. Stroj prospíval dvou stem čtrnácti občanům buňky, ale mohl taky vyrábět karbanátky pro imbecilního psa paní D., vyšlo by to nastejno Kremovy lihové otoky se drobně leskly potem.
Kolo skřípělo čím dál víc . Musí se promazat. Zásobovací trubky se zanesly, proto olej nebyl k dostání. Krem tedy promazával hroudou sádla, kterou fasoval od správce (něco vždycky zbylo a to pak sežral jako bonus k lihu). Omazanec se zase sunul ve své nezpochybnitelné dráze s tichým, souhlasně rezignovaným funěním.
Krem líně lež el pod strojem a potahoval lihové páry z lahve. Jeho oči jako by se roztékaly po oklních stěnáš, po ospalé místnosti.
Něco zavylo. Zaskřípalo.
Vzbudil se. Nic neviděl, světla byla zhasnutá. Stroj mlčel. Krem se zvedl a mrkal do tmy. V hlavě mu zněla říkanka, kterou slyšel ve snu: Ticho je a ticho syčí,
vítr fičí
na strništi.
Mysli na nás, sic tě skolí
bratr tvůj
– nebo kdokoli
Potřeboval světlo, nahmatal v kapse zápalky a rozehnal světlo do všech koutů sklepa. Nic, všechno to znal, jen dveře otevřené. Došoural se k tmavé díře a civěl do prázdna. Dlouhá chodba vedla ke vstupu do sklepení, pak schody, sál a noc. Jeho karta byla na svém místě, na kameni u vchodu, tedy nebyl propuštěn. Co tu ale měl dělat, když stroj byl zastaven?
Snažil se přemýšlet. Že by na něj zapomněli? Dneska, t eď, poprvé za sedmnáct let? Dveře přece zavíral, musel tu někdo být. Že by vypadl proud ho nenapadlo, protože výpadek nikdy nazažil. Nic. Ani mouchy nebzučely, jen z dálky byly slyšet tlumené, slabé rány. Byl sám.
Uslyšel za sebou výkřik, skřek plechu. Stroj se probouzel. Vyšehlo narudlé světlo a zalilo jeho tvář. Zlostný, křečovitý výbuch světla, zdušený plamen naplnil jeho kobku. Sakra, co je? Stroj se dal do pohybu. Pomalu, pak rychleji, až plech skřípal a praskal pod tou tíhou hmoty, pod zuřivým diktátem rychlosti. Stroj- tyč. Jediné, co znal. Oči se rozevřely, popadl tyč a vrazil ji do kola.
Řev! Stroj supěl, začal sebou škubat, trhat. Kroutil se v zuřivém záchvatu. Krem se třásl, zuby praskaly o sebe, ústa vyschlá, oči vytřeštěné. A čím dál více světla. Hluku. Hrozivý hluk, dusot tisíce šroubů a tisíce kostí mašiny…
Ráno vrátný Hlas procházel sklepení. Na kameni u dveří našel Kremovu kartu. Stroj tiše spal. Mistnost byla tichá a klidná. Asi na něj včera zapomněl.
|
|
|
