Dvě múzy
Sedí si dvě múzy na lavici
a kolem nich se motají nápadníci.
Moudrý pohled, vlasy v copu,
ta má určitě nápadníků kopu.
Druhá sleduje ohně plameny,
okouzlívá svýmy rameny.
Nápadníci stojí kolem, nemohou se dohodnout,
múzy jim daly hádanku, kterou musí uhodnout.
Která z nich je nejkrásnější, moudrá též i starší druhé,
uhodnout to prý musí do luny druhé.
Myslí chlapci, myslí dál,
až čas jednu lunu jim odebral.
Tak přiletěl havran, usedl na břízu,
,,Tak vám malou radu nabídnu.''
Poradil jim z rána k jezeru jít
a koupající se múzy zřít.
Tak šli mládenci podle rady,
spatřit múzy za jejich zády.
A když k jezeru dorazili,
jako by síly své ztratili.
Obraz krásný zpatřili tam,
v jehož popisu sám selhávám.
Oči plné krásy měli,
na jejíž nebezpečí zapoměli.
Tehdy zastavil se čas
a zamrzl obraz všech krás.
Ranní chlad a vlků vytí,
na jezero zírají, nic jiného nevidí.
ozval se dívčí smích,
a vlčení smeček vlčích,
a tam, kde zamilování stáli, nezbylo nic,
už jen ten havran ironicky se smějíc.
Vždyť není mezi nimy krásnější,
obě dvě jsou nejnádhernější.
Co jedna má, to druhá nemá,
i samotná láska je v tomto němá.
Sedí si dvě múzy na lavici,
kolem nich létá havran krákorající.
Však jednou padne láska i na ně,
nebudou žít, jak osamělé káně. |