|
„Můžu si zapálit?“ zeptal sem se, abych prolomil takový to divný dusno, co je v pokoji, mezi dvouma lidma, co si nemaj co říct. „U mě doma se nekouří, nemam rád ten smrad potom, takovej ten žlutej smrad na záclonách.“ Debil, je to debil, myslel sem si. „To, že si chce nějakej blbeček u mě v pokoji zakouřit trávu, pro mě vůbec neni významná událost!“ začal na mě najednou křičet. „Tak jo, já teda pudu, jo?“ řek sem a zvedal se ze země. „Kam bys chodil“ změnil se mu vobličej do docela přívětivýho úsměvu „vždyť tam prší, ne? Vyser se na to, dobře?“ vytáhnul flašku čehosi a nabíd mi. Bylo do docela dobrý, teda, jestli skoro samej líh může mít ňákou chuť. „To je z mejch vořechů.“ povídá a mě bylo teplo. „Vořechů? Kde máš vořechy?“ ptám se. „Za domem, na zahradě, když se podiváš tady z okna...“ Nechtěl sem se k němu otáčet zádama, nevim ani proč, ale přišlo mi to takový moc, to je jedno. Díval sem ze z vokna a viděl sem sad ořechovejch stromů, samý ořešáky, obrostlý ořechama a pod nima ořechy a všude. Tam, při tom výhledu z okna, přestala fungovat civilizace, díval sem se na nekonečný lány a plantáže ořešáků, táhnoucích se někam písčitou zemí až k moři. Byl to fakt úžasnej pohled, to vám povim. „Jenom se na ně podívej, to sou moje děti“ smál se a pak se rozplynul. Zasmál sem se a rozplynul se taky.
|
