|
| |
 |
|  |
Z mnichova deníku
Přicházím domů z jedné ze svých nesčetných – snad každodenních – výprav za poznáním, za důležitými i nikterak zajímavými věcmi běžného a obyčejného života.
Přicházím a ihned jdu ke stolku, u kterého běžně provádím meditace, ale i různé návštěvy do tajemných míst pochmurného života různorodých dimenzí a prostorů za hranicemi času a hranicemi viditelného světa. Usedám do pozice, která mi již desítky let vyhovuje a začínám se soustředit. Usedám a zklidňuji svou mysl, abych se mohl vydat do světa, který je reálný tak, jako svět ve kterém žijeme my všichni. Světa, který nikdy nepoznal tu zrůdnost, jakou je čas. Nikomu v tomto světě nedokáži vysvětlit co je to čas, protože oni tuto relativní jednotku považují za relativní více, jak jsme si ochotni připustit my – pozemšťané.
(Vstupuji do jejich světa:)
Jsem na prašné cestě a pomalu se přibližuji k bráně, kterou z obou stran lemuje masivní vysoká kamenná zeď. Za branou se nachází město. Ulice mezi budovami jsou plné všemožných bytostí, které vůbec nejsou podobné bytostem lidským. Procházím mezi nimi, potutelně se na ně usmívám a oni úsměvem opětují. Všímám si, že ulicí prochází spousta různorodých bytostí a tak se ani nedivím, že si mne nikdo nijak zvlášť nevšímá. Je tu snad obyvatelstvo celé galaxie? „Příhodná otázka, ale odpověď dá na sebe čekat.“ Jdu dále ulicí a před sebou vidím, rozevírající se velké prostranství. Asi se jedná o nějaké náměstí nebo něco podobného, místo kde se může sejít velké množství obyvatel ať již této dimenze nebo jiné, tohoto světa nebo jiného světa, této galaxie, anebo celého vesmíru. Ano je to tak veliký prostor. Z jednoho konce nelze dohlédnout na druhý. Pravděpodobně uprostřed náměstí ke kterému se blížím je velká pyramida. Zhruba v jedné třetině její výšky se nachází velký temný vchod do jejího nitra. Blížím se k tomuto skvostu zdejšího města. Bytosti mne stále míjejí s úsměvem na tvářích a mne již tvář od toho neutuchajícího úsměvu začíná náramně bolet.
Přišel jsem až k úpatí velké pyramidy a až nyní, když stojím na její základně, si uvědomuji, jak obrovská je tato stavba. Přede mnou je masivní schodiště, na kterém stojí po obou stranách mnichové.
(Usuzuji tak z toho, že mají velmi podobné kutny, jaké nosím já sám.)
Stojím a pohledem vítám toho, který schází z výše ke mně dolů. Jde středem schodiště a já se snažím rozpoznat kdo ke mně přichází. Již z dálky to vypadá, jakoby se ke mně blížila kutna, kterou má na sobě oblečenou nějaký duch. Je to divné, protože pod kapucí je jen černá díra a ani náznak stínu obličeje. Mnich sestoupil až ke mně. Nyní stojí na prvním stupni onoho schodiště a já si začínám uvědomovat, byť ke mně nahlas nemluví, že mu rozumím každé (snad myšlené) slovo. Vystupuji za ním na první stupeň a společně vedle sebe stoupáme vzhůru.
Jsme u vchodu do pyramidy a mne napadá, že bych rád viděl město z vrcholu této stavby. Nahlas jsem nic nepověděl, ale mnich mi přesto rozuměl a jen zvedl svou pravici, jako symbol nechť stoupám výše. Cesta k vrcholu se mi zdá nekonečnou poutí za pomyslným bodem, v kterém zažiji tu neopakovatelnou radost z pohledu na kvetoucí město, hradby jej dělící s okolním světem, na zem za hradbami, na zem v širých dálavách, tam kam mé oči jen dohlédnou.
Jsem na vrcholu.
Pocit, který mám z tak krásného rozhledu se nedá nikterak popsat. Vidím náměstí, které jakoby u nohou mi leželo, vidím město, které je i z mého pohledu nesmírně rozlehlé, vidím hradby lemující jej, vidím svět, který určitě nekončí ani tam, kde můj zrak dohlédne. Kochám se pohledem, který asi hned tak neuvidím, když tu najednou jasně slyším hlas mnicha dole u vchodu.
(Za normálních okolností, bych jej slyšet nemohl, ale jelikož se nacházím v tomto nadreálném světě, je tudíž možné cokoli.)
„Říká mi, abych se vrátil zpět ke vchodu.“
Vím, že musím jít, ale ještě se naposledy otáčím kolem své osy a vnímám ten čarovný pocit, aniž bych věděl, jestli vychází z toho pohledu, z dálky, anebo přímo z nitra pyramidy. Sestupuji zpět. Mnich mne očekává, ale hlavu k nebi nezvedá. Stojí v klidu a já se rychlými kroky k němu přibližuji.
Tak a jsem zpět na plošině před vstupem do vnitřních prostor pyramidy. Ještě si všímám, že se mnichové po obou stranách schodiště otáčejí a začínají pomalu stoupat. Jdu po boku mnicha do temného prostoru nějaké chodby v nitru tohoto gigantu. Ostatní jdou dvouřad za námi. Najednou se kolem nás začínají rozsvěcet nějaká světla. Objevuje se velký, světlem dokonale zalitý sál, v němž se nachází mnoho dalších mnichů a malých postav, které mezi nimi různorodě pobíhají. Mám z nich příjemný pocit, i když nevím přesně z čeho pramení. Mnich mne vede po úzkém schodišti někam dolů. Nyní, když jsem přestal vnímat pobíhající postavičky, uvědomuji si, že jdeme na čtvercové prostranství, které letmo připomíná pódium.
Ještě pár kroků nás dělí od tohoto pódia a začíná se další neuvěřitelné dějství v mé již tak dost neuvěřitelné návštěvě tohoto světa. Vstupujeme na onu plochu, když tu mnichové – po všech stranách – dosud sedící, vstávají.
Myslel jsem, že se otočíme k nim a budeme jim něco zajisté důležitého sdělovat. Nestalo se tak. Zůstali jsme otočeni zády k těm, které jsme míjeli cestou od vchodu dolů a sledovali, co se bude dít na pódiu před námi.
(V uších mi zaznělo nepředstavitelné zavrzání, jako kdyby o sebe třeli velké kamenné desky.)
„Nebyl jsem daleko od pravdy.“
Pódium se začalo dávat do pohybu. Měl jsem tendenci začít dělat kroky, protože plocha pod námi se přemisťovala za nás. Mnich mne uchopil za ruku (nevím proč jsem ji k němu natáhl) a jeho myšlenky mi daly najevo, abych zůstal stát.
Bylo to nepříjemné, sledovat jak mizí pevná půda pod nohama a k tomu mne zaráželo to, co se objevilo pod úrovní tohoto pódia. Byla tam vodní hladina. „Tedy něco, co se vodní hladině velmi podobalo.“ Mnich ke mně znovu (beze slov) promluvil. Řekl mi, že jsem přišel, abych vyzkoušel, jak moc jsem pevný ve víře.
Mezitím jsme se ocitly až na kraji pódia. Ještě pár centimetrů a budeme muset udělat onen osudový krok, krok za poznáním sebe sama. Nyní nastal ten okamžik, na který žádný z mnichů univerzálního řádu nikdy nezapomene. Okamžik pravdy. Soustředil jsem se, soustředil se i mnich co mne držel stále za ruku. Mám pocit jako bych udělal krok do neznáma, i když to neznámo dokonale znám. Ocitly jsme se na hladině. V tomto okamžiku mne mnich pustil a oba dva jsme udělali několik kroků do středu této tekuté plochy. „Nyní jsem si uvědomil, jak se asi musel cítit Ježíš Kristus, když kráčel po hladině moře k loďce svých učedníků.“ V tak dokonalém soustředění však nešlo ani nic jiného dělat, než vnímat své pocity a zároveň sledovat, jak reagují druzí. Mrzelo mne, že jsem nedokázal ani promluvit, ani se soustředit na nic jiného, než na to, co jsem právě prováděl.
Nyní na mne mnich promluvil: Tentokrát však svými ústy, což byl rozdíl, který jsem ihned zaregistroval a tak povolilo mé soustředění. Já si to hned neuvědomil a tak jsem v klidu stál na hladině vedle mnicha.
Ten mi řekl, že jsem nyní právoplatným členem univerzálního řádu, což mi na jednu stranu udělalo radost, ale na druhou jsem přesně nevěděl, co toto členství obnáší. Proto jsem se mnicha svými slovy zeptal. Ten se zamyslel a nepatrnými kroky odkráčel až na hranu kamenné desky. Tam se postavil a zhluboka rozmáchl ruce. Dosud poklidná hladina se začala měnit ve vodní vír. Rychlost protáčení se zvyšovala, ale já neustále stál, aniž by se mě to nějak týkalo. Mnich pronesl slova, která se mi vryla hluboko do vědomí.
„Sám poznáš, co je podstatou univerzálního řádu, sám pochopíš, jak můžeš přispět k rozkvětu jak sebe sama, tak všech nás.“
Po té opět promáchl rukama a já padal hluboko do jícnu toho víru, který jsem měl doposud pevně pod nohama.
Otevírám oči, vstávám od meditačního stolku a začínám se věnovat každodenním rutinním povinnostem, které mnichové mají.
|
|
|
