Potomci moji milí. Budiž tento list svědectvím tím, o tom, s jakou lživostí a pravdivostí neúplnou může být vyprávěna a dále předávána historie, ale i to, jak rozumné někdy bývati může měniti ji toliko a pravdy zamlčovati. Však také toto je a na věčnost bude list jediný, který pravdu jednu poodhalí.

Bylo to tenkráte v slavný to čas, roku čtrnáctistého třicátého prvého. Řkouce s přesností mě vlastní dne třináctého měsíce osmého. Já s druhy kalichu věrnými a vojvůdcem našim slavným Prokopem Holým, jenž po Janu Žižkovi, jehož Pán si povolati k sobě dal, moc a vojska převzal a k vítězství mnohému svým umem válečným nás dovedl, tábořili u obce Domažlice nazývaných. I ničeho se nedělo již předlouhý čas a vojsko reptati započalo. Zábavy pramálo že bylo. A tak, vojvůdce náš statečný, dovolil stu mužům, aby do vesnice vyrazili a vesele se poměli na candrbále, jenž tam ten večer konati se měl. I já měl štěstí toliko, že jíti jsem tam mohl. A tak posíleni krmí vydatnou, segedínem nazývanou, vydali se zábavě holdovati.

Cesta v místo ono proběhla v podstatě své klidně. Však příchodem v místo konání veselí toho jsme se k radosti obrátili. Koupili si moku lahodného, pod názvem pivo známého, chudinou, i lidem bohatým a šlechtou oblíbeného a po děvčatech povolných počali se rozhlížeti. A pak jsme k tanci se připravili a jemu se plně oddali. Však naše dovádění převeselé nemělo trvání dlouhého. Stalo se toto…

Jeden z bratří mých (jméno jeho neznámo mi jest) přišel ze mnou a jal se bědovati, že v břuchu jeho tančí cosi a neplechu tam všelikou vyvádí. I já, v boji muž přestatečný a bolesti odolný, necítil jsem se též tuze svěže. Tudíž nelze se podivovat chování našemu, my jali se hledati budku dřevěnou, k úlevě stvořenou. Tu dobro vzpomenouti, že hrátky tyto pod oblohou široširou se odehrávali, nikoli v hostinci, jak zdáti by se mohlo. I domek toaletní našli jsme záhy. Vedlať k němu řada předlouhá bratrů mých ve zbrani s ústy zkřivenými a život proklínajícími i do Nebe se rouhajícími!

I vyskytl se znedostatek papíru toaletního, k čištění řiti užívaného. Však kdosi všiml si za svitu luny listů lopuchových. V ten okamžik jediný se bratři s žaludkem pokaženým po louce proháněli a lopuch ten rvali hrsťmi plnými. Ti pomalejší však taktéž s prázdnou nepřišli. Ti náruč svou naplnili lupením stromovým. Tuším lípou byly stromy tyto.

I pochopil jsem já i druh můj, že tudy cesta k úlevě nenachází se. A tlak na svěrač se věru velmi prudce stupňoval. "Situace" se zdála býti neudržitelnou. I co naplat. My odebrali se do hájku nedalekého, zde si ulevili, jak zvěř divá to dělává, k stromu staletému. A když použili jsme lopuchu povadlého, jenž z louky se nám podařilo odnésti, přišlo nám být nutností ukrutnou jiného sehnati. Tak odebrali jsme se ku stavení nejbližšímu.

Byl čas, kdy noc se půlí a k ránu se blížiti počíná. Zabušili jsme na okenice chalupy prvé, co v cestu nám přišla a čekali. Otevřela matka postavy statné a poprsí přebujelého a zle se tvářila, že my si ze sna vyrušit ji troufáme. A my hlasem pokorným o papíru smotek ji žádali. Však žena ta stále se zle na nás dívala snad nevěřila tvářím našim bolestí zkrouceným a zbroji neupravené. Pak zašla a znenadání nás z vikýře střešního vodou ledovou z vědra zlila. A my pak, když drobnými krůčky pryč jsme prchali, ještě dlouho jejího slova slyšeli a samá to mluva spíš mužům drsným náležící byla. Však přeci jen lidé hodní v kraji našem sídlí a tak jedna stařenka vetchá s vlasem šedivým a ústy již jen z poloviny zubů plných, se smilovala a papír toaletní nám věnovala. Toliko zželelo se jí nás asi.

Když došli jsme zpět do místa zábavy, shromažďovali se právě bratři naši k odchodu. I zařadili jsme se a k ležení našemu se vydali. Cesta dlouhá nebyla toliko, snad jen pět tisíců kroků. Tedy kroků chůze normální, ni těch krůčků malinkých, co mi tehdá činili, by jsme svěračům ulevili. Však v situaci této byla to cesta tuze dlouhá. A aby toto nebylo málo, ještě blouditi jsme započali. Však není možno svalovati vinu za zbloudění na vůdce našeho. To přihodilo se tak. Bojovník statečný již pramálo hrdě vztyčený, kroky maličkými ubírá se vpřed. Když tu najednou pocítí pocit nutkavý odložiti kamsi břemeno přetěžké, jenž ukrutně z něj ven se tlačí. I zaběhne z cesty v pole a tam v obilí vonícím střívko si vyprázdní. Když však hledá, čím by konečníku očistil, neboť žito není právě radno k tomu užívati, snadno ztratí orientaci a blouditi začíná. A tak se stalo, že celé ležení vojska našeho přestatečného bylo té noci, s odpuštěním, obesráno. A byl to zápach tak přetěžký, že vojsko křižácké, co ráno útok započalo se po chvilce na útěk obrátilo a prchlo z této (ne)slavné bitvy.

Teď už tedy znáte pravdu přeúplnou, kterak se to tenkráte odehrálo. A jistě mi dáte za pravdu, že lépe učiti dítka naše, že my zpěvem tu chásku křižáckou rozehnali, než jim o spodkách smradlavých vyprávěti a hanbu za to sklízeti.