|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
O mě a zradě
Sám strašák stojí v deštivém poli a kapky deště ho palčivě bolí. A každá se rozstříkne na stovky jiných rudě krvavých slzí, jež chytá do dlaní.
Mezi prsty protékají potůčky krve, však ta rudá skvrna tu byla už prve. Byla tu i důvěra, však ta už tady není a strašák se vydává konečně sám na cestu.
Konečně se odhodlal a přetrhl to pouto, rozloučil se s polem a vydal cestou touto. Teď je tu sám a svobodný, však na rukou krev stále a v očích slzy, ač šťastný, přec smutný.
Jak první slza dopadla, hned u srdce ho píchá a s každou další dopadlou se mnohem hůře dýchá. A strašák, i když svobodný, tak přeci šťasten není, ale ví, když bude slzy ronit, tak zemře v bolestech.
A Smrt, ta Dáma s kosou, už po stopě se plíží, v rudé skvrně na poli se její lebka shlíží. A strašák? Slzy osušil, však na srdci je jizva pak se otáčí, jde Smrti vstříc zpět na deštivé pole.
A ostří krkem projíždí a lebka padá k zemi ač někdo právě skonal, tak Smrti už tu není. To strašák zabil Dámu s kosou a pak kosou seče, chce zabít to pole, co zradilo ho. Seče, seče.
Strašák pole seče a kapky deště padají a čím více už posekal, tím více do něj bodají. To pole bylo nevinné a stejně tak i louže, to strašák dešti naletěl a on sám pole zradil.
A když to pole zabil, tak kapky mu to řekly. On tomu dešti věřil, však teď mu rysy změkly. A pak si lehl do louže té ještě teplé krve a srdce dešti odhalil, ať ho ubodá.
|
|
|