„Už by nám docela mohli otevřít,
co?“ zapřádám rozhovor s babkou, se kterou už dobrých pět ledových minut
podupávám před vchodem do cukrárny. Exotický cizinec by se domníval, že naše
počínání ve skutečnosti představuje národní tanec, který se vyznačuje strnulým
postojem, připaženýma rukama a medvědími poskoky z jedné nohy na druhou.
Exotický cizinec by vůbec čuměl: všude na zemi hromady nějakého bílého bordelu, sem tam i bordelu
hnědého, zima, že ti ruka přimrzá k oštěpu, a přesto se kouří od huby!
Babka zahlaholila,
že jo, že už by mohli otevřít, čímž mou vhozenou konverzační rukavici
nemilosrdně rozdupala. Na co bych se tak mohl zeptat… Kdyby přede mnou stála
osmnáctiletá krasavice, asi bych ji vyprávěl o tom, jak se zahřívají eskymáci a
eskymačky, což bych se vzápětí pokusil nenásilně demonstrovat. S babkou
raději pohovořím o počasí. Ale to bychom museli zase nadávat… Co třeba pokus o
vtip?
„Já se jim nedivím – kdybych byl
vevnitř, tak taky nikomu neotevřu, abych si tam nevpustil tu zimu.“
„Hmm…hehe… a mně ujede autobus…“
Ha! Téma k hovoru je na
světě.
„Odkaď vám to jede? Ze zastávky
naproti Plusu?“
„Jo.“
„Tak to určitě stihnete!“
„No…nevím.“
Cukrárna mezitím konečně vzplála
jasným světlem a ve dveřích zarachotil klíč – zvuk kterýžto očekáváme jako boží
smilování.
Přestože zdravotní stav nutí můj
nos k intimnostem s kapesníkem každých pět minut, v důvěrně známém
obchůdku jasně rozeznávám sladkou vůni vanilky, čokolády, marcipánu a bůhvíčehoještě. Babka si naporoučela cukrlátek za dvě
stovky. Asi hodně vnoučat. Nenažraných. Rozmazlených. Chtěl bych být vnukem
babky. A teď zase já!
„Můžu?...Tady ten větrník…támhle
indiána…a tajdle to červený, co nevím, jak se to
jmenuje…ano, všechno… padesát…nechte to, to je dobrý.“
Hodím okem po babce – přišla
obtěžkána dvěma taškami a odchází, nebo spíše chtěla by odejít se čtyřmi. A za
chvíli jí jede…za chvíli jí ujede autobus. To má blbý. Měl by jí někdo pomoc.
Někdo silný a blbý…
„Nechcete s tím pomoc? Já
jdu taky tím směrem…“ Eh…to že jsem řekl?
„Ježiš,
no to byste byl zlatej! Moc vám děkuju,
pán bůh vám to zaplať! To jsem nevěděla, že jsou na světě ještě…“
Sound off. Že jsem nedržel hubu… Tohle je snad horší, než kdyby
mi sprostě nadávala. Ale co, jednou v životě budu mít dobrý pocit, že jsem
někomu opravdu pomohl. Nevím proč, ale cestou k zastávce, snad abych
nemusel poslouchat babku, mi zněla v uších hudba z Rockyho.
Na zastávce opírám babčinu tašku
– vyfasoval jsem pochopitelně tu nejtěžší – o sloup s jízdními řády a
bráním se torpédům vděku kulometnou palbou „nemáte zač“. Babča
mi násilně vnutila třicet korun – prý „tady máš na pivo, hehe“.
Asi ani netuší, že mi bylo osmnáct a hodlám si jej skutečně dát. Autobus značky
´Hnusná krabice´ přijíždí během minuty. Zasmradí celou zastávku, vyplivne pár
lidí a zbavuje mě babky. (Díky) Zanedlouho už autobus i babka mizí
v zatáčce. Mám silné nutkání zamávat. Humor mě však přechází. O sloup
s jízdními řády se opírá taška, přetékající zbožím z cukrárny…