|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak jsem se brodil.
Snad se to stalo o mých posledních prázdninách. Přihlásil jsem se na jednu z prázdninových akcí tehdejšího hnutí Brontosaurus, která se měla konat na hradech Žebrák a Točník. Jak už na takových akcích bývá zvykem, pozvánka na sraz bývá provázena nějakým tajemným srazem na nějakém zajímavém okolním místě.
Tentokrát to bylo zvláště vypečené, místo bylo určeno na zřícenině Týřov, asi 15 km od Točníku severovýchodně, a čas n a 16:00. A dále dvě zalepené obálky, z nichž ta první se měla otevřít na zřícenině po setkání s dalšími účastníky. Hrál jsem poctivě a do obálek jsem ani nenahlédl. A tak jsem ráno v pohodě s plnou krosnou vyrazil autobusem do Zbečna, odkud jsem pokračoval vlakem do Roztok u Křivoklátu. Tam jsem vystoupil a pokračoval už po svých po turistické značce, která vedla po staré, téměř nepoužívané asfaltce sledující tok řeky Berounky. Počasí bylo příjemné, žádné vedro a žádný déšť.
Po poledni jsem dorazil k hospodě U rozvědčíka, dal jsem si nějakou vydatnou dobrotu a pivo, a pokračoval dál, čas mne netížil, akorát mi už začínalo být divné, že jsem nepotkal nikoho se společnou trasou. Kolem třetí hodiny jsem spatřil siluetu zříceniny. Tyčící se však na druhém břehu Berounky. Nejbližší most byl vzdálen asi dva kilometry proti proudu ve Skryjích. Od jednoho kamaráda z Krušovic jsem však věděl, že někde v úrovni zříceniny je brod. Tak jsem na břehu řeky hledal stopy po vjezdu traktorů či nějakých jinných vozidel, a nakonec jsem jedno takové místo objevil, tak jsem se zul a vysvlékl a vkročil do vody. Nakonec se mi podařilo prokličkovat mělčinami na druhou stranu, aniž bych namočil krosnu, plně naloženou. Na druhý břeh se však nedalo nikde vylézt, protože tam byl jednak sráz, a hlavně hustý kopřivový porost. Z této situace mne zachránil malý potůček, vlévající se do řeky z té správné strany. Tak jsem do něj vkročil
a rázem poznal, jak vypadá rozdíl mezi Golfským a Labradorským proudem. Ten potok byl odporně studený. Po pár metrech jsem se dostal za pásmo kopřiv a mohl jsem opustit vodu, obout se a vyrazit po pěšině na hrad. Dorazil jsem včas a kolem nikde nikdo. Rozlepil jsem obálku, ve které stálo, že se zde mám sejít s dvěma dalšími účastníky a společně s nimi dorazit do 19:00 na Křivoklát. A kolem stále nikdo.
Pěšky už se to stihnout nedalo a šance na stopa byly na té asfaltce téměř nulové. Cestou tam jsem nic nechytil a tak jsem si nedělal velké naděje. Čekal mne sestup k potoku, přebrodění se na druhý břeh Berounky, usušit se a pak asi 12 km pochodu. Naštěstí jsem po půlh odině stopnul nějakého kluka ve škodovce, a tak jsem se kousek cesty svezl. Na Křivoklátě jsem konečně potkal několik budoucích kamarádů se stejným cílem. Nikdo z nich ale nebyl z Týřovské větve srazu. Později jsem se dozvěděl, že jeden z těch dvou na poslední chvíli účast odřekl a druhý dorazil na Točník s jednodenním zpožděním. Rozlepili jsme poslední obálky – tam už byl napsán konečný cíl – Točník. Takže honem na vlak směr Beroun, tam bleskový přestup na osobák ve směru Plzeň a někdy po deváté jsme vystoupili na zastávce Praskolesy. Před sebou ještě pochod ve směru Žebrák – Točník, a výstup do strmého kopce na kterém se tyčil cílový hrad. Po cestě jsme potkali ještě zbývající skupinu účastníků a společně někdy kolem půlnoci jsme celkem unavení dorazili k cíli. Uvítání od organizátorů bylo velkolepě strašidelné.
Tma jak v pytli, a ze všech zákoutí hradu vylézala skřehotající strašidla. Nakonec jsme dorazili k věžnímu nádvoří, kde jsme spočinuli u táboráku, opekli pár buřtíků, trošku si zazpívali na dobrou noc, vyposlechli si mojí story o brodění a zalezli do spacáků. Noc byla teplá, na nebi pár hvězd a žádný měsíc, kolem neskutečné ticho a tma. Spánek se dostavil skoro okamžitě. Miluji spaní v přírodě, je tak vydatné. Ráno jsme se konečně za denního světla s eznámili s místem, kde jsme měli několik dní pracovat, odpočívat i přenocovat. Opět jsem musel vypravovat, jak jsem se brodil. Čekalo nás krásných 10 dní, během kterých jsem mnohokrát musel vypravovat, jak jsem se brodil. Na obou hradech jsme odvedli kus tvrdé práce a zažili spoustu legrace i vážného zamyšlení, někteří z nás i trochu zamilovanosti při závěrečném putování za pruhovanou peřinou.
Akce skončila – ale některá přátelství trvají dodnes. Alespoň to moje – ze kterého mohlo být i něco víc, a nevadí mi že tomu tak nebylo. Ty hezké vzpomínky trvají dodnes.
A tak dnes naposledy vyprávím jak jsem se brodil. I když, kdo ví ....
|
|
|