Bez Názvu
(zatím)
„Je jim teprve 6, nemohou zůstat doma sami“ řekla jedna. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Taková katastrofa!“ zasmutněla druhá. „Ano, je to katastrofa. Chudáci přišli o matku i otce. Nemají nikoho jenom nás! Co teď Petronilo“ zaptala se a její ruka spočinula na fotografii Olivera a Sáry.
„Máme tu jeden pokoj navíc, trochu o upravíme a …“
„Ale co když to nezvládnem, přece jenom je to už několik let“ skočila jí do řeči Oliva „naposledy jsme je viděly když se narodily“.
„To je chceš nechat jen tak na pospas osudu?“
„Ne, to ne….“
„1,2,3,4,5…..27“ vykřikla Aurélie.
„27 schodů“, zopakovala svůj počet.
„Já jsem jich napočítal 28“, prohlásil Egmont, který byl jen o pár minut starší než Aurélie a na chvíli se odmlčel jako by schody které vedou do věže v duchu přepočítával.
„Jejich 28 a nechci se o tom hádat“ řekl s pevným hlasem a dodal: „Jestli chceš můžeš si dojít za tetou Petronilou aby to přepočítala“
„To nebude třeba“ řekla s nezměněným hlasem. Nikdy se s bratrem nehádala, neměla to zapotřebí. Vždy věděla své.
„Večeře“vykřikla teta Petronila a vykoukla z okna aby se přesvědčila zda ji ti dva slyší. Slyšely. Z věže vyběhly rychlostí blesku. Měly hlad. Celé to odpolední zkoumání nového obydlí jim dalo zabrat.* Teta Petronila uměla skvěla vařit, na rozdíl od tety Olivy, která neuměla uvařit ani polívku z pytlíku.
„Teta Oliva s námi dneska nebude večeřet?“, ptala se Aurélie.
„Má hodně práce, vždyť to víte, že ji minulí týden přijeli do obchůdku cizinci a celé to tam vyprodali. Teď musí shánět nové věci, aby měla co v pondělí prodávat“ řekla Petronila a nalila dětem polívku.
Slunce dnes zapadalo pomalu. Aurélie ležela ve své posteli a dívala se z okna. Přemýšlela. Přemýšlela o tetě Olivě. Když se s Olivou setkala poprvé, přišlo jí jméno Oliva hrozně směšné. Dnes už ne. Tetu Olivu měla ráda. Dokonce radši než tetu Petronilu.
*Děti bydleli u tet už asi měsíc a půl, ale stále něco prozkoumávaly. Buď to byla obrovská zahrada, věžička a nebo stáj kde bylo několik zvířat. Kobylka Jasmína, koza Líza, 5 slepic a 6 králíků, které měli tetky dobře pojmenované, ale je zbytečné všechny jména vyjmenovávat. Taky tu byl kocour Felix, který se štítil myší a celý den prospal na okně.
Nevěděla proč, ale teta Oliva jí připadala něčím jiná. Jiná než většina ostatních lidí. Nikomu se s tím ještě nesvěřila, ale vydělala tetu Olivu jak…. Radši myšlenky tato co viděla hned zahnala a snažila se myslet na něco jiného. Usnula!
Ráno bylo chladné. K snídani měli jako každý den pomeranč a sušenky, tady ve vesničce u Zralého dubu to byla tradice, kterou sem přinesl jeden kněží jménem Muriol asi před 168 lety. Nikdy nikdo tradici neporušil, i když Aurélie, která byla zvyklá snídat pokaždé něco jiného, nemůže obyvatelé Zralého dubu pochopit.
Teta Oliva, jako každou neděli uklízela. Aurélii se líbily všechny věci co má teta Oliva ve svém pokoji. A proto, aby si ty věci mohla prohlédnou z blízka se nabídla, že z nich smete prach. Teta Oliva nerada někomu svěřovala práci, ale dnes měla dobrou náladu.
Aurélie začala se svícnem, byl starý, pozlacený a na tři svíce. Svíce v nich byli, ale Oliva je nikdy nezapalovala. Pokračovala spoustou sošek, které byli vystaveny na poličce. Vedle sošky, která byla velice podobná soše Svobody, ležela velká medaile. Teta Oliva se nechtěla nikomu svěřit za co jí dostala, a dokonce to neví ani teta Petronila. Aurélie si ji pozorně prohlížela. Na líci měla vyobrazeného orla, který drží v pařátech myš a na rubu byl osel který měl až neskutečně dlouhé uši a nesl velké břemeno. Aurélii to připadalo zvláštní, sama měla 2 medaile, jednu za běh a druhou za skok do dálky, ale ani jedna se zdaleka nepodobala téhle. Tahle byla tajemná…
Když Oliva a Aurélie skončily s úklidem, tak si Oliva vzala malou na klín a řekla jí: ....
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
|