Narodíš se, a jsi jinej. Ty sám si to zpočátku neuvědomuješ, ale ostatním je to jasný hned a dávaj ti to jaksepatří sežrat. Dokud se můžeš doma hezky držet máminejch sukní, je to v pohodě. Jenomže máma musí makat a tak tě jednoho krásnýho dne odvede do baráku "plnýho dětí". Jó, dětí! Malejch predátorů, co ti půjdou bez ustání po krku. Instinktivně to cítíš, tak se ty máminy sukně nechceš pustit a cizí ruce, co se tě snaží odrhnout koušeš a škrábeš, ale máš to marný - na tyhle dvě velký ženský v bílejch pláštích prostě nemáš.

Takže jsi tam - a teď se chlapče obrušuj, uč se sociálnímu chování. Hned první den dostaneš přes držku a jeden malej tygřík ti na hajzlíku schválně nachčije do kalhot.
Máš z toho šok, ale nejsi žádný béčko. Otřepeš se, zatneš zuby, rozhodneš se přežít. Od přírody máš sílu, tak se ještě naučíš pár triků - přijdou víceméně samy, nepřemýšlíš o tom - prostě chytíš kluka, ucítíš jeho těžiště, počkáš si na ten správný okamžik a trhneš, škubneš či udeříš - a klučina letí na protější zeď, kde si hezky omlátí čelíčko. Do další pranice už nemá chuť, protože vůbec nic nechápe. Tak procházíš touhle předškolní výchovou jako těžkej king - nemaj tě sice rádi, ale dávaj si na tebe bacha. Ještě jsou příliš hloupí. Říkají věci jako:
"Můj tatínek pracuje v práci."
"Kakalo."
A neuměj číst. A neví co je to fotosyntéza.
Jenomže pak se přejde do tý druhý školy - do tý první opravdický. A vono jim dojde, že když si jich na tebe počká pět, nemáš šanci. Spletou se. Pět jich ještě zvládneš. Ne sice hned na poprvé, ale taky se zlepšuješ. Jde jen o to neumožnit jim použít všechnu sílu najednou. Popoběhnout - a toho, co běhá nejrychleji, hezky nakopnout do koulí. Druhýmu pěstí na solar. Třetímu podrazit nohy a ty zbylé dva pěkně každýho do jedný ruky a pořádně jim ťuknout hlavičkama o sebe. To věru nemaj rádi.
Jenomže příště jich tam je deset a ty máš problém vstát. Tak dobře - chcete válku? Nemůžou chodit pohromadě věčně. Stačí si na ně počíhat a vrátit to každýmu zvlášť i s úroky. Druhej den jich na tebe zase čeká deset a melodie se opakuje. Tak kdo koho zlomí? Vás deset mě nebo já vás? Základka je jedno nekonečný bojiště. Máš navrch. Máš mozek i svaly.
Tak si na tebe přivedou kluka o tři roky staršího. Synka uklízečky, pro kterýho je dvojka z chování standard. Pasťák je jen otázkou času. Stojí nahoře na schodech a zubí se na tebe dírou po vyraženým špičáku. Je to hromotluk, a blbej. Špatně si stoup. Stačí k němu přijít, chytit ho za gatě a trhnout směrem dolů. Letí dolů po těch kamenejch schodech a cestou ztrácí další zkažený zuby. Leží na odpočívadle, z držky mu valí krev a bulí.
Přiběhne krotitelka, omrkne situaci, a vůbec na nic se neptá. Je jí to jasný. Leží tu chuligán páťák, co nejspíš upad na schodech - dobře mu tak - a jedničkář druháček s neviňoučkou tváří, co s tím určitě nemá vůbec nic společnýho. Tak toho páťáka holt pošleme do špitálu, ať se tam na něho kouknou a tím to hasne.

Tak co - ještě si na mě bude někdo dovolovat?