Je ráno. Přes hustou mlhu a špinavá okna sem nepronikne ani trochu světla, jenž by ho mohlo probudit. Převaluje se v umaštěných peřinách, na nichž se pozvolna rozpadá staré povlečení. Postel, stůl, židle a skříň. To jsou jediné kusy nábytku v tomto bytě. Zdi jsou zašedlé od cigaretového kouře, v koutech zdobené pavučinami, které mu už dávno přestaly vadit. Sám by se, ještě před několika málo lety, do takového pokoje štítil vstoupit. Dnes už ale splnil nejdůležitější podmínku pro to aby mu tento stav nevadil a tou je životní rezignace. Ani dávno mrtvý budík, zastavený a tím i ztracený v čase neruší svým tikotem rozestřený klid. Ozve se jen občasné zapraskání postele, případně onen charakteristický zvuk oznamující další trhlinu v povlečení či na prostěradle.

Otevřel oči a chvíli se nepřítomně díval do stropu. Dříve mu alespoň bývalo špatně. Ze sebe sama a z jeho životního stylu, ale i to už dávno pominulo. Pak se otočil na bok. Očima nervózně kroužil po místnosti, přehlížejíc vše, co právě nehledal. To, co hledal, si udržoval na dosah, takže to i tentokrát našel velmi brzo. Musel se trochu natáhnout než mohl zhltnout zbytek zvětralého piva a hledal dál. Pomačkaná krabička se dvěma posledními cigaretami ležela přesně na tom místě, kde mu včera vypadla z ruky. Znovu se natáhl, jednu cigaretu vyklepl, dal si jí do úst a krabičku hodil zase na zem. Sirky nahmatal pod polštářem. Zapálil si. Ještě hořící sirku klidně zahodil za hlavu. Chytla od ní hromádka špíny vedle které dopadla, trochu pohořela a zhasla. Nevšímal si toho. V klidu dokouřil a poté vstal. Oblékáním se nemusel unavovat, jelikož se večer nezdržoval ani svlékáním. Pohledem do kalendáře zavěšeném na zdi zjistil, že je neděle, kterou nemá rád, jelikož obchody v sousedství mají zavřeno, takže nemá kde vyměnit prázdné lahve za plné. Tudíž nemá cenu, podle jeho názoru, v neděli ani žít. Znovu, jako každou neděli, si tuto svoji úvahu v duchu přeříkal, jenže dnes zašel, kupodivu, ještě dál. Ne daleko, toho nebyl schopen, ale přece jen až tam, kde si začal klást otázku zda vůbec má ještě cenu žít. Za těch pár let se už naučil nejen vyhýbat vzpomínkám na svůj dřívější život ale i uvažovat o své budoucnosti. Proto bylo pro takovouhle úvahu velmi jednoduché a snadné zakousnout se a nepustit. Lehla si na něj a rostla, až se pod její tíhou začal podlamovat v kolenou. Kdo by to byl býval do tohoto dnešního dne řekl. Dne stejně neprůhledného jako šero tohoto pokoje, že bude v jeho životě tak významným a důležitým. Přímo zlomovým. Neboť to něco, co rozhoduje v nás o nás, se najednou opravdu rozhodlo a vybralo si tento mlhavě prošedlý den, že bude pro něj definitivně posledním. A vlastně jaký jiný? V krásném dni, plném slunce a svěžích vůní přírody, by se nikomu, ani jemu, umírat určitě nechtělo. Ale takový den jaký je dnes je k tomu přímo předurčený. Nebránil se. Už dávno si zvykl neodporovat osudu, ale přece jen mu to tak úplně jedno nebylo o čem se právě tady a teď rozhodlo. Nějaký konec toho všeho určitě očekával, možná po něm dokonce i podvědomě toužil, každopádně však k němu už velmi dlouho, i když jen pomalu, směřoval. Ale připraven na něj přece jen nebyl. Najednou nevěděl co má vlastně dělat. Tak tam jen tak stál, připraven okamžitě udělat to, co ho právě napadne. Jenže nic ho nenapadalo. Bylo na něm jasně vidět, že toto jeho rozhodnutí přišlo evidentně dříve, než k němu dozrál. Asi právě ta jeho prázdnota, ta ho dostala. Sedl si, dal si hlavu do dlaní a hluboce si povzdechl. Nemyslel na nic, jen cítil, že odejít jen tak, jako prašivý pes na smetišti, to se mu přece jen nechce. Pocítil nutkavou touhu rozloučit se. Sice neměl s kým ale přesto si dal tu práci a našel kus zmuchlaného papíru a tužku aby mohl napsat tomu někomu, cizímu a neznámému, kdo vstoupí do jeho blízkosti, když objeví jeho mrtvé tělo. Chtěl alespoň jemu tak nějak lidsky sdělit kdo byl a proč právě dnes odešel. Tomu člověku to asi bude úplně jedno a zapomene na něj okamžitě, jak odejde z tohoto bytu ale i přes to se k němu upnul, jako k dobrému, dlouholetému příteli. Nevěděl však jak začít. Vlastně vůbec nevěděl co by tam měl napsat ale něco napsat chtěl. Za oknem se mezi tím rozestoupila mlha a začaly poletovat první vločky letošního sněhu. Zadíval se do nich jak tančí a nabízejí bílou radost. Všem bez rozdílu. Tedy i jemu, kdyby chtěl. Jenže on už nechce. Dobrovolně přenechává svůj podíl někomu, kdo se ještě umí radovat, neboť on to už dávno zapomněl. Najednou zjistil, že mu ruka s tužkou začala sama jezdit po papíře a malovat slova, aniž by nad nimi nějak přemýšlel. Prostě se najednou před ním objevilo napsané to, co léta nosil ukryté někde uvnitř. Schované hluboko v sobě. Jeho životní zkušenost, která mu však v tuto chvíli již stejně k ničemu není.

-S bohem, lidi. Měl jsem rád život, ale on neměl rád mě. Nemá cenu nade mnou plakat, neboť odešel člověk, jenž už nemá jiným co dát. A proto jsem ztratil i právo žít. Jelikož toto právo je odměnou od boha člověku za snahu o dobro a lásku. S bohem.

Chtěl se pod to podepsat ale najednou nevěděl jak. Jméno by stejně nikomu nic neřeklo a tak místo podpisu raději sám sebe zcharakterizoval – Nedobrý. Byl se svým dílem spokojen a naplnil ho pocit, že teď už může klidně odejít. Pokud možno tiše a rychle. Začal tedy vymýšlet jak. Přebíral různé způsoby až si nakonec vybral. Klidně a rozvážně si připravil domácí popraviště. Vzal kus prádelní šňůry a pořádně ji namastil sádlem. Pak na ní udělal smyčku, zavěsil ji a pod ni si připravil židli. Poté si to celé se zájmem a důkladně prohlédl, vyzkoušel funkčnost a nakonec si to schválil. Ohlédl se ještě, aby zkontroloval dopis, jestli leží připravený na svém místě a vystoupil na židli. Bylo to dojemné, jak se sám pro sebe snažil v tuto chvíli o obřadnost. Přetáhl si smyčku přes hlavu a zadíval se oknem ven na poletující sníh. Tu se najednou kdesi zablýskla jiskřička naděje. Jiskřička svádící k zachování života. Nemá snad raději slézt a zkusit to všechno ještě jednou? Znovu? Co když se mu už tentokrát přece jen povede líp? Co když na něj ještě někde někdo nebo třeba něco čeká? Co když je tato jeho dnešní realita jen jakousi zkouškou, kterou když zvládne, může být odměněn něčím netušeným, něčím co mu vrátí pocit štěstí. Na to všechno si ovšem zrovna i odpovídal. Kolikrát to chceš ještě zkoušet, než poznáš, že to nemá žádnou cenu. Na co chceš vlastně čekat? Jak dlouho se chceš ještě trápit? Takto se vnitřně hádal, dokud nezavrávoral na rozhrkané židli. Malé leknutí zlomilo jeho velké rozhodnutí. Přece jenom to ještě jednou zkusí. Ano. Na toto je vždycky času dost. Uvěřil snu a slibu – nejtěžším zbraním sebezáchovy. Vyndal hlavu z oprátky a opatrně slezl dolů ze židle. Rychle odklidil to strašné jeviště a pocítil jak v něm roste síla a chuť k životu. Velmi opojný pocit pro toho, kdo jej nezažívá denně. Ze země sebral svůj balíček s poslední cigaretou, lehl si na postel a zapálil si ji. Plánoval a představoval si své příští dny. V prvé řadě se pořádně vykoupe a sežene si nějaký pořádný šaty. A uklidí tady. A taky vymaluje. Takovéto myšlenky mu zaplavily celou hlavu a nepustily dovnitř mezi sebe nic, co by je mohlo jakkoliv zpochybnit. Dokouřil a plný životního elánu vstal aby mohl hned začít naplňovat své růžově optimistické představy. V koupelně už dlouho nebyl ale teď se na ni přímo dětsky těšil. Pustil vodu do sprchy, nastavil si teplotu a stoupnul si pod ni. Slastně vychutnával proud vody valící se mu přes obličej, proudící postupně po celém jeho nahém těle a odnášející špínu nahromaděnou na něm za poslední měsíce. Úplně ho překvapilo, jak nádherný může být pocit pocházející z této, pro jiné všední činnosti, který ho připoutal ke sprše na dlouhé minuty. Když se konečně svého pocitu nabažil a vylezl neměl se čím utřít. Ale nevadilo mu to. Zůstal nahý a čekal až uschne. Stejně se mu do těch starých a špinavých hadrů najednou nějak nechtělo. Otevřel skříň a snažil se přebrat si své věci. Hodnotil, co má ještě cenu si ponechat a vyprat či opravit a co už nikoliv. To, co uznal za dobré se snažil ihned uvést do pořádku. Této činnosti se věnoval celý zbytek dne, jelikož jej ani na chvíli neopustily radost a nadšení, které mu dodávaly sílu a přebíjely jeho hlad, žízeň i chuť na cigarety. Pohyb času si uvědomil až když se venku setmělo a on musel rozsvítit. Dostal chuť na něco teplého. Zapálil tedy hořák na sporáku a postavil na něj plecháč plný vody. Do hrnku nasypal zbytek kafe, který našel v kredenci. Poté si lehl na postel a čekal než voda začne vřít. Domýšlel si přitom načaté sny o tom, co bude. Snažil se také vybavit si, co ještě nezapomněl z toho, co kdysi tak dobře uměl. Celodenní práce jej ale přece jen unavila a sny zlákaly. Usnul. Vařící voda přeskočila okraj a zahasila plamen pod sebou. Příval plynu už ale zastavit nedokázala. Ten, nečekaně svobodný, začal rychle naplňovat celou místnost.

Venkovní tmou se začaly trousit podivné postavy, přinášející sebou radostné očekávání ale i strach. Jedna byla celá bílá, vousatá a s vysokou čepicí. Tu doprovázely další dvě, jedna černá, rohatá a jedna stříbrná s křídly. Taková trojice procházela i tímto činžákem. Neznajíc nájemníky zastavovala se u každých dveří, očekávajíc šanci na nějaký ten výdělek, který by jim mohli poskytnou lidé za nimi. Asi třináctiletý, už trochu přiopilý Mikuláš, z posledních sil zachovávající důstojnost, zazvonil i u jeho dveří. Jasné světlo, doprovázené silnou dunivou ranou, ozářilo celé okolí, jakoby oznamovalo všem příchod opravdového světce. Pro toho uvnitř to ale byla jen nesmlouvavě jasná odpověď na jeho otázky na budoucnost. Důrazný škrt jeho snů a nadějí. Na jeho ohořelém těle už nikdy nikdo nepozná, že se v okamžiku smrti šťastně usmíval, neboť si myslel, že právě začíná znovu a tentokrát snad již lépe žít.