Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 15.11.
Leopold
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jménem bez tváře
Autor: lufi (Občasný) - publikováno 17.3.2004 (22:26:13)

Slunce se sklánělo k západu. Oranžový kotouč planoucích paprsků pomalu klesal k mohutnému pohoří na obzoru a halil pohádkovou krajinu líbivým přelivem žlutavé červeně. Čirý vzduch se nepohnul jediným záchvěvem, vzdálené hlasy se nesly široko daleko. Lusijen šel prašnou ulicí. Bílé domy jej vítaly svou tichou krásou. Vypadaly obydleně, přesto byly docela prázdné a opuštěné. Tolik se toho změnilo, co tu byl naposledy! Je to už snad pět set let… Dávno plánoval, že se sem zase podívá, krásné vzpomínky mu na toto místo nedovolovaly zapomenout. A teď si měl padesátileté vyhnanství za výtržnictví odbýt právě tady. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, pomyslel si s úsměvem.

Maličké náměstí bývalo osázené roztomilými stromky, uprostřed stávala majestátní socha nějakého božstva. Nebo možná bájného zvířete či něčeho úplně jiného, už si to nepamatoval. Nyní tomu tak ale nebylo. Po půvabných dřevinách ani památky, ve středu pusté plochy se na zdobeném podstavci tyčil ohromný kamenný kvádr. Lusijen k němu váhavě došel a chvilku nevěřícně hladil jeho hrubý povrch. Co tohle má znamenat?! Bylo to jistě víc než pět set let, co tu byl naposledy!

Tehdy ho tu měli rádi, ačkoliv ve skutečnosti netušili, kdo doopravdy je. Bylo to tak lepší, primitivní kultura by se těžko srovnávala s existencí jiných světů a její přirozený vývoj by mohl dojít nenapravitelné újmy. Proto existovala přísná pravidla, jak se chovat při cestách do nejrůznějších částí vesmíru, a bez ohledu na vztah jednotlivce k pravidlům či na nulovou možnost jejich vynutitelnosti porušil by je jen blázen… Tedy nějak závažně, opravil se hned Lusijen, sám tenkrát používal alespoň minimum ze svých magických schopností, aby pomohl vyléčit nemoci, jejichž jména průměrná civilizace dávno nezná. Jiný by to možná zvládl, ale on by nepřekousl nechat kohokoliv zemřít kvůli nějakým pravidlům, když je pomoc tak snadná. Teď to ale bude s dodržováním zákazů podstatně jednodušší, soudní tribunál mu odejmul všechny dovednosti, které shledal pro přežití v místě vykonání trestu nadbytečnými, což obnášelo v podstatě vše kromě schopnosti mluvit a chodit… Pravda, zato mu nechali meč, ale ten mu v prvé řadě jako odznak jeho rodu vzít ani nemohli a v druhé řadě sotva tady k čemu bude…

Vzdálené hlasy sílily, jak Lusijen šel dál spletitými uličkami. Vlastně to už nebyly hlasy, byl to řev a ryk! Kdyby si tak dobře nevzpomínal na místa, kudy procházel, býval by se vsadil, že je někde úplně jinde než před těmi stovkami let. Bývalo to krásné a klidné místo, nyní však cosi tajuplného mocně přiživovalo touhu zjistit, jaká dramatická změna se tu udála.

Podle hluku Lusijen snadno vypátral, odkud se nepřirozený rámus šířil, a tehdy zažil něco, co mu bylo stejným překvapením jako šokem a rozčarováním. Oblak zvířeného prachu viděl už z dálky, vzduchem létalo nespočet předmětů, ulici přetínala primitivní barikáda z pomalu až nemyslitelných věcí. A všude se míhali lidé, nebo jak si obyvatelé téhle planety říkali, muži, ženy, dospělí i děti, v divoké vřavě křičeli a nepříčetně vrhali cokoliv, co komu přišlo do ruky, na opačnou stranu zátarasu.

„Zagarhaš…! Zagarhaš…!“ znělo mezi rachotem bitky emotivní skandování.

Lusijenovi to přišlo jako zlý sen, noční můra, z níž by se tak rád probudil, ale byla to mnohem závažnější skutečnost, která se neměla stát. Nebezpečí, které mu hrozilo, nebral v potaz, když se blížil k nepochopitelnému reji násilí.

„Co se to tu děje?“ promluvil na jednoho mladíka.

Muž sotva dokázal potlačit davové šílenství, jenž mu plálo v očích. „Přidej se, bratře, a konej, co nám praví náš pán!“ řekl docela nepřítomně.

„Za-gar-haš! Za-gar-haš!“ řičely dál oba rozlícené tábory. Nejrůznější zemědělské nástroje se nad barikádou střetávaly v bezhlavé řeži a rozsévaly těžká, krutá a zbytečná zranění…

Lusijen se postranní uličkou a úzkou mezerou mezi domy protáhl na druhou stranu bojiště. Nevěřícně sledoval hrozivé dílo zkázy a jako v transu se prodíral houštinou vyšinutých lidí. Najednou se mu hrozně chtělo být pryč, od tohoto místa co nejdál! Zrychlil krok a ve víru zoufalství nechával běsnící nesmyslnost za sebou.

Nějaký muž mu zkřížil cestu. „No tak, příteli, tas svůj meč a bojuj, jak říká písmo svaté!“

Lusijen vytáhl majestátní zbraň z pouzdra a ukázal na čepel zdobenou rytinou hlásající jméno svého majitele. „Vidíš, co tam stojí?!“ tázal se s pohoršením i zlobou.

„Promiň, neumím číst,“ hlesl muž a odběhl se účastnit potyčky.

„Za-gar-haš! Za-gar-haš!“ rezonovalo širým okolím.

Pokud existovalo nějaké odhodlání napravit, co bylo pokaženo, pak právě zemřelo. Stala se obrovská chyba, a ač pro jednostranné soudy, čí je to vina, nebylo místo, tíha odpovědnosti byla obrovská.

Lusijen Farók Seo-San, Pán z Agar Haš, vrátil meč do pouzdra a v náručí beznaděje se vydal na padesátiletou cestu bez cíle…



Poznámky k tomuto příspěvku
vacan (Občasný) - 18.3.2004 > Vzhledm k délce povídky se člověk může jen tak dotknout pocitu marnosti, ale i to stačí
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter