„Sakra, do prdele!“
„Tfuj“, odplivnul jsem zbytek obsahu žaludku do záchodové mísy.
„Super dnes ta snídaně ve mně vydržela víc než deset minut asi bych to mohl oslavit … asi další chemoterapií?“, poslední dobou jsem byl sám k sobě dost sarkastický. Snad z důvodu, že jsem neměl na vybranou, pokud jsem se nechtěl propadnout někam do dimenzí deprese, která byla jako moje sestra. Občas se mi i po ní stýskalo, výhoda melancholické povahy.
Už to takhle nejde – jednou provždy bych se měl rozhodnout – tenhle boj už mě nebaví.
„nikdy nic nedotáhneš dokonce“, zazvonilo mi v hlavě. Věta, která mě po každé nakopla správným směrem, ale dnes ne. Dnes už ne. Komíhavě jsem se zvedl z tureckého sedu a tvrdohlavě jsem zamířil do sesterny.
„Dobrej, chci podepsat revers“, vybafl jsem stroze na vrchní.
„Co?“, udiveně se na mě podívala – zda-li to není zase jeden z mých žertů na účet sester a ji obzvlášť.
„To snad nemyslíte vážně, Petře – léčba ještě není u konce“, zaútočila tím nejprimitivnějším argumentem, kterým vůbec mohla.
„Jsem tu ze své vůle, a ze své vůle taky chci odejít, nebo mi chcete naznačit, že ta vaše léčba poškozuje mozek?“, sakra teď bude dělat obstrukce baba, sice jsem si z ní občas dělal šoufky, ale respektoval jsem ji – tak proč to nemůže provést taky tak u mě.
„Víte stejně jako já – jak to chodí u takových typů jako jsem já. Jak dlouho tady pracujete?“, fakta v otázkách to byla zbraň.
„Déle než takový skrček, který neví, co dělá, ž …“, nedokončila větu, vzala to za špatný konec.
Pousmál jsem se.
„Pokud ukončíte léčbu v polovině, …“
Nečekal jsem na další přednášku, chopil jsem se rázně slova, “…, tak se mi snižuje pravděpodobnost uzdraveni, já vím – prosím Vás, chci odejit – chtěl bych si něco zařídit – já se vám vrátím, slibuji – nějaké prášky si vezmu třeba sebou.“ “Chci se jet podívat za mamou, vlastně celou rodinou.“, dobře trochu teď lžu, ale co jí je potom, kam se mé srdce chce vydat.
Prohlížela si mě, chvíli přemýšlela, ale nakonec vytáhla z posledního šuplíku svého pracovního stolu formulář.
„Vyplňte mi to, prozatím Vám dojdu pro šaty.“, rezignovala, sklopila mírně hlavu, bylo ji asi zřejmě líto, že někdo jako já to vzdává tak brzy.
Měl jsem několik plánů, co jsem po odchodu z nemocnice chtěl udělat, ale nakonec jsem se nakvartýroval … poprosil jsem Michala, mého bráchance, jestli bych pár dnů u něho nemohl zůstat s tím, že ho moc nepoplivu bacily.
„Ahoj Míšo“, pozdravila mrtvola člověka z masa a kostí, který mu šel otevřít po půlhodinovém vyzvánění na zvonek.
„No ty wole, vítej! Kdo tě sem prsk?“
„Vrchní.“
„Jako tvoje matka, ty máš tady matku?“
„Né, ježíš – nepanikař - matka asi dvacet let nedělá vrchní – ty už to nehul“, šklebil jsem na něho svoje vystouplé lícní kosti.
„Já vím, si dělám prdel, ne?“
„Kurva, půlhodiny tady čumim, vopřenej vo zvonek, horší než Šípková princezna.“
„Jdi do prdele, včera jsem přijel v jednu ze Španělska na par dnů – mám toho nad hlavu.“
„No, aspoň si v balíku.“
„Si jen myslíš.“
„No neříkej.“
„Hele, Míšo?“, přistoupil jsem přímo k jádru věci „nemohl bych ti, prosím tě, tady na pár dnů vohlídat kvartýr – kytky bych ti zalil.“
„Jaký máš na mysli?“, zasmál se – otevřel skříň, kde se na mě rozzářila plně zautomatizovaná jednotka na výrobu THC.
„Jsem zkonstruoval sám. Dobrý, ne?“, vypadal jako by se chlubil posledním modelem mercedesu upraveného dle jeho požadavků samotnou automobilkou.
„Ochutnám, smotni brko, dlouho …chtěl bych zavzpomínat.“, začal jsem si připomínat „život“ a to pro umírajícího není nikdy dobré..
„Samozřejmě, ale vypadáš, spíš na čaj a postel.“
„Starost nech na mně, co říkáš mému návrhu?“
„No, když mi to za tu dobu nevyhulíš – tak nejni problém pozítří frčim do Německa.“
„Sqvělý, si hodnej.“
„Jo, vpoho.“
Od dva dny později jsem opět osiřel, byl jsem sám a mé myšlenky, které končily vždy na jednom místě plné křížů.
„No, chlapče – neodjel jsi z nemocnice, jen aby si tady probíral hovadiny – měl by ses radovat, že jsi se zbavil těch bílooplaštěných vran, co do tebe pořád klovaly.“
Teple jsem se oblékl, i když babí léto se chopilo právě moci, a vyrazil jsem do malého obchůdku vonícím všim možným pořídit si pořádné bongo.
Prodavačku jsem při vstupu do kamenného krámu vylekal, tím že si pro ni přišla smrt, ale asi pak pochopila o co jde. Ráda poradila – a oba jsme byli na výsost spokojeni s dobrým obchodem.
S nákupem jsem si sedl ve velkých sadech na lavičku, krásně to nad mnou šumělo, a ve vzduchu bylo cítit odcházející léto – nejistě jsem ohmatával dřevěné hrdlo a říkal si, jestli se tady mam doopravdy ztrapňovat – docela pejskaři začali chodit – no nic. Po pár úderech na koženou membránu jsem se do toho začínal zase vracet. „Jako zahřívací kolo to nebylo zlý.“, tajně jsem se pochválil. Vytáhl jsem z hluboké kapsy špeka – posledně jsem z toho byl docela v hajzlu, ale ser na to láska vítězí a odpálil jsem ho. Pokračoval jsem ve svém hudebním projevu kolemjdoucím, kteří nevěděli, co si mají od člověka, který má na hlavě rastafajánskou čapku, pokožku bílou jako křídu, myslet. Mají mě udat, anebo hodit pár mincí na přilepšenou. Zabral jsem se do toho tolik, že mi zhaslo i moje pracně smotlý cigáro, které se potají vykradlo ze sevření rtů až spadlo na lavičku, a zastavilo se až u nápisu, který jsem před lety vryl s Evou. Usmál jsem se, a neubránil se pocitu, že to byla jediná … byla jediná. Kolikrát jsem na ni myslel? Nespočetkrát – jediná, která mi bude chybět – a počkám si asi ještě dlouho než ji uvidím.
Pomalu se stmívalo. Začínal jsem pod rytmy víc a víc ožívat – tváře se mi zalily červení, ruce a prsty opuchly, tak že jsem měl zase normální ruku. Z přítmí stromů se vynořovaly postavy a páry milenců, kteří vzápětí opět mizely – jiní s větším zaujetím o člověka, který v chladném podvečeru vyhrává stromům a zapadajícímu slunci.
Jeden z těch párů se, ale u mě zastavil. Z dálky si mě pečlivě prohlížela. Obličej, postava se jí zdály, tak blízké, tak známé. Hlavu měla pootočenou k levé straně, až mě to samotného zaujalo. Poznal jsem ji. Byla to ona – rozbušilo se mi srdce jako tenkrát, když jsme se u gymplu v šest ráno loučili.
„Ahoj Evičko.“
Teď si byla konečně jistá.
„No ahoj.“
„Co ty tady provádíš?“, zaujatě, překvapeně až mile se ptala. Přitom si mě prohlížela a hlavně můj vyzáblý obličej.
Prosím?
Ahoj Evičko, tady Romana.
Jé, dobrý den. Co byste potřebovala, pani Zapletalová.
Však moc dobře víš, proč Ti volám. Dnes máš narozeniny a ráda bych Ti poblahopřála.
To jste moc hodná.
Chtěla bych Ti popřát hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. Lásky ať se Ti vše daří, tak jak má.
Děkuji.Jste hodná, že jste si vzpomněla. A jak vy se máte?
No…
Stalo se něco?
Petr je nemocnej. Před měsícem u něho našli leukémii. Dávají mu pár let života, ale on je to strašnej mezek, nedá si říct. Nenechá si poradit, prej že už je to všechno ztraceny, a že to nemá cenu, ani debil nic nezkusí.
.
.
.
Evi si tam?
Promiňte asi …
Promiň, nechtěla jsem ti tím komplikovat život – neboj já ho k té léčbě už nějak dostanu – uvidíš všechno dobře dopadne. Netrap se tím…
„Nevidíš – vydělávám si na chleba.“
„A kolik sis vydělal?“
„Pár urážek, několik pochval, ale všehovšudy asi padesát korun.“
„Jak se vůbec máš – vypadáš dobře.“
„Jo diky – akorát do rakve“, nemyslel jsem to tak, ale hodně se jí to dotklo.
„Si na rakev příliš mladej a vůbec nech si ty blbý kecy.“
„To je pravda.“, pokus o ukončení, ale stejně jsem v tu chvíli oba mysleli jen na jednu věc – SMRT – do prdele, vždycky jsem ji chtěl někde potkat. Teď mi skoro vpluje do náruče, ale s tím svým volem. Mám já to pech. Tam jsem měl teď stát já. Myslím, že ta nemoc je adekvátní trest za to, co jsem ji způsobil za bolest. Chtěl bych ji říct, že … se mi po ni vždycky stýskalo – a že je mi to líto. Ztrácel jsem ji znovu .. měl jsem svázané ruce. Tentokrát konvencemi.
„Už musíme jít, nebuď tu dlouho ať neprochladneš“, důrazně podotkla, chtíc si ke mně sednout a být až do konce mých dnů – našich dnů.
„Rád jsem Tě viděl“, pohladil jsem ji po tváři
„Já Tebe taky.“
Po pár krocích od místa setkaní jsem jen slyšel slábnoucí obviňování ze strany partnera a z mého srdce řinčelo nevyřčené spojeni, které se odrazilo do bonga a do tmavé noci travnatých stínadel. |