|
|
|
Muž bez minulosti I.kapitola Autor: superbus () - publikováno 23.1.2001 (16:37:09), v časopise 23.1.2001
|
| |
Muž bez minulosti skutečně existuje. Existuje naplno a zcela otevřeně, ba přímo explosivně se k tomu sám před sebou hlásí. Ale je to jen póza, aby patřičně dokonalým způsobem dokázal ukrýt, jak ohavné a obludné je mít Já, které nemá minulost, které se jí zřeklo, zcela se od ní distancovalo - a tak vlastně dopustilo, že samo sebe přeměnilo jen na oživující substanci, která však oživuje jen natolik, aby Muž bez minulosti mohl žrát, spát a srát. Aby vykazoval z hlediska biologické racionální vědy všechny základní symptomy života – metabolismus, pohyb, reakce – pochopitelně tyto jen ve vztahu k potravě a nutkání k vyměšováníi, jež zcela obstojně dokázalo nahradit slastné pocity, jež Muži bez minulosti poskytoval kdysi dávno orgasmus, který se však jeví již jen jako hvězda XRV564 v kvadrantu za Proxima Centaury, která je od nás vzdálena 4, 3 světelných let. To ví Muž bez minulosti zcela bezpečně, neb empirická fakta, jež jsou mu předkládána vědeckou veřejností, která je v tomto podivném století předvojem globalisovaného plebsu, nikdy neopomene zasunout do té části paměti v Já, která se nikdy nemůže stát minulostí. Zasouvání samo o sobě je poměrně jednoduchý a roky praxe navíc absolutně zdokonalený bezchybný proces, jenž je navíc podepřen a legitimován bezbřehou vírou v dogmatičnost a superiorní správnost všeho scientického a racionálního, poskytovaného Muži bez minulosti v množství větším než malém, které, jak zdá se, je již poněkud neabsorbovatelným. A tak neustálé pronikání těchto fenoménů, jak by řekl velký Husserl, do vědomí Já, které nemá paměť, je vlastně příčinou této bezpamětovosti. To, co si Muž bez paměti dnes zapamatuje, je zítra vytlačeno něčím novým, aktuálnější, potřebnějším pro existenci a koexistenci jak ve smyslu duchovním i čistě globálním, neb stlačování noosféry se nejeví brzy zpomaliti. Přesto však uchovány jsou z každé informace její části, které jsou k ní uměle přidávány a slouží především k tomu, aby legitimovaly její správnost a zároveň podpíraly mohutné a všudypřítomné principy, na nichž je vybudována Mužova existence. Tyto Principy pronikly do Mužova vědomí a později i podvědomí v době, kdy ještě bylo pro něj vzpomenutí a procítění minulosti, součástí jeho dne, jeho hodin a vteřin, kdy existence za vědomí podmíněnosti a přítomnosti “toho co bylo” rovnala se uspokojení základních instinktů. I ono uspokojování přinášelo znovu a znovu potěšení, stalo-li se často vzpomínkou, sladkou a něžnou jako jižní ovoce. Ovšem dokonalá konstrukce principů samotných i pekelná promyšlenost procesu jejich kladení a cíleného působení na Já, zapříčinily, že vzpomenutí na čas, kdy Já bylo svobodné, přestalo být aktuálním, módním, přestalo být pociťováno jako slastné a tedy i potřebné. Tím se z Chlapce stal Muž, ale lepší muž, protože byl rovnou Mužem bez minulosti, tedy Mužem zkonstruovaným, jenž vlastně nebyl nikdy chlapcem. Mužem, jenž byl naklonován z Velkého dospělého muže, ale neprošel již znovu vývojem přes chlapectví a jinošství, ale byl do ulic racionalizovaného velkoměsta vypuštěn rovnou z akvária, jako by vběhl do čtyřproudové dálnice v plavkách a s koupacím kruhem na krku, ne němž by zlatým římským písmem bylo psáno Ex Oratio Principi! I v den, kdy se Muž bez minulosti rozhodl, že je nezbytně nutné, aby se vrátil zpět k své minulosti, cítil se stále ještě ovládán Velkým principem, ale již tušil, že se blíží něco neurčitého, co se však nutně musí nějak projevit tím, že Velký princip dojde svého vrcholu a zhroutí se sám do sebe. Proto se Muž bez minulosti,jenž si zatím ještě sám o sobě myslel, že je skutečně naklonován a nemá tedy minulost, kterou by kdy sám prožil, ale jen minulost svého “otce” v kombinované síti klonovaných synapsí, že si musí vytvořit svoji vlastní minulost, že je povolán k tomu, aby si ji zkonstruoval právě nyní, kdy cítí, že se s Velkým principem děje co nekalého, a především proto, aby ve své nové minulosti nalezl a vytvořil jiný Velký a ještě větší princip, který by s rychlostí blesku vystřídal ten dosavadní a spásný a nevystavil tak Muže bez minulosti existenci v čase, jenž by mu nebyl nijak organizován a jenž by neměl řád, pročež by bytí i čas bylo vlastně jen anarchií Brownova nahodilého pohybu části, které vrhá Muže, jenž existuje, do víru vesmírných procesů, aniž by mu v těchto odhalilo řád a tím jej vymezilo a dalo smysl,racionální jednoduchost a zdůvodnění jeho bytí.
V podstatě si Muž bez minulosti uvědomil, že nelze uniknout té části bytí, jež nás již minula. Ono ani není možné si bytí rozparcelovat na díly, které by mohl zvát Minulo, Přítomno a Budoucno. Muž bez minulosti se na to dívá podobně jako scholastikou klovaný otec Aristoteles. Přítomno není a nemůže ani být myšleno, protože je-li některý okamžik - byť sebedokonalejší ve své krátkosti - myšlen jako “teď”, stává se tímto již minulostí. Existuje jen bytí minulé a bytí, jež Muže bez minulosti teprve očekává – bytí budoucí. Fyzikálně i filosoficky se to zdůvodňuje velmi dobře, ale Muž bez minulosti jednou četl onu památnou větu od Kanta, že jej naplňují obdivem jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm, tedy v Kantovi. Nacež si Muž bez vlastností si též řekl, že jediné, co jej naplňuje obdivem a úctou v tom pravém smyslu, tak jak jej cítí téměř jako mýtus, je jeho bytí. To, které již je minulé, i to budoucí. A aby dostál druhé části Kantovy větičky, protože preciznost byla mu vštípena Velkým principem, naplňuje ho zrovna tak obdivem a snad i bezmezným nadšením fakt, že jím obdivované bytí je JEHO bytí, že Minulo je jeho Minulo a to co přijde, že přijde k němu jako k člověku, jako k Homo sapiensovi sapiensovi, který, jakkoli je lidský, místy až příliš lidský, je přeci jen jedinečnou a nejdokonaleji organizovanou substancí ve vesmíru, která je doposud Muži bez minulosti známa. Přeci jen však našemu Muži neustále v jeho plavbě do minula, v jeho návratu ad fontes, překáží několik otázek, které jsou svojí podstatností snad ještě dogmatičtější, než principy Velkého principu. Předně Muži bez vlastností vrtá hlavou, že ať si interpretuje sebelépe Kantovu větu, přeci mu stále někde v pozadí něco napovídá, že by mohlo vše být jen iluzí či snem, tedy, že by měl promyslet nejprve některá fundamentální filosofická témata, např. nakolik je jeho poznání “opravdové” a skutečné, či co je vůbec zač a zda každý řádek, který byl dosud neznámým pisatelem napsán o jeho bytí, není jen fikcí či chorobným produktem myšlení, které je stejně možná jen vlastností hmoty, jak to říkal stříček Marx na procházce revolučním sadem. Ale když si Muž bez minulosti jen představí variantu,kdy celé jeho bytí se odehrává jen v tom, zda pochybuje a tím i je, naběhla mu na šedé kůře mozkové taková boule, že by bylo celkem vhodné, nechat jej nyní zemřít a tím dokázati, že ani smrt nemůže být přítomná, protože kdo zemřel, již není a o procesu umírání toho nevíme dost, abychom řekli, že “teď” se to stalo. A i kdybychom to řekli, byla by to již minulosti a Muž bez minulosti by byl celkem docela mrtvý tak jako tak, a nám by nezbylo, než ukojit svoji nenasytnost po něčem absolutním útěchou, že Muž bez minulosti možná ještě nezemřel a stejně dobře je možno pochybovat i tom, zda vůbec někdy žil a pochyboval o tom, zda může být Teď. Jak vidno, pochybuje nejspíše úplně každý, pročež tedy doufejme, že i proletáři všech zemí pochybují o tom, zda se skutečně mají spojit a Marx pochybuje o existenci kapitálu, Kolumbus o tom, že se plaví do Indie a pračlověk pochyboval snad někdy i o tom, zda díra, do které strká svůj chlupatý pij není jen otvorem po kůrovci… Ale abychom to s tím pochybováním nepřehnali, nepochybujme alespoň o tom, že když Bůh řekl Fiat lux!, věděl s jistou , co činí…Sic! Nejlépe to stejně vystihl Kafka a dal tak možnost Muži bez minulosti dovésti jeho doupětování ad absurdum: myšlenky jsou jen k tomu, aby hájily doupě, které si smyslel a stavěly je do kolosálních rozměrů, které snad někdy dešifrují i problematiku nesmrtelnosti chrousta či stanoví definitivně, kolik andělů se vejde na špičku jehly…. Amen!
"Bože, ve jménu existence potácím se na pranýři a mé tělo praská jako tětiva luku, napnutá mezi bytím a nebytím…" Zdá se, že videosnímek, který byl včera promítnut na zeď ústavu, do něhož byl převezen Muž bez minulosti po té, co zjistil, že ani v jeho minulosti se nenacházel nikdy žádný řád, a proto ani žádný řád nikdy nebyl a není. Jakmile se pokusit vyjít do ulic a nalézti onu postrádanou logičnost světa a oktrojovaný obraz bytí, obklopila jej spousta nevidomých a ti všichni se mu snažili vysvětlit, že jej čeká okamžitý transport, pokud ihned nepřestane se tvářit , jako by mu něco chybělo či snad dokonce, že je mu cosi proti mysli a není spokojen s tím, že nevidomý včera svrhli Velkéhý rozum a nastolili svobodný řád demokratické diktatury inteligence.... Jen matně vzpomíná si náš Muž, jak se octnul na balkóně psychiatrické léčebny, kde sedí v podvečer prvního dne svého pobytu a pozoruje vycházející hvězdy. Je napnut, protože za několik málo minut se jich na obloze objeví mnohem více, nepočítaně a jemu přijde opět na mysl, že ačkoli možná kdy postrádá řádu pozemského, je přeci jen stále obklopen vesmírem, který je tím generálním řádem, tím jediným od něhož snad alespoň vzdáleně lze odvozovati náš pozemský řád. Bohužel, asi se nikdy člověku nepodaří okopírovat vesmírnou kletbu do své malosti tak, aby se lidský řád a klokotání nestalo jen parodií Všehomíra. Vždy, když Muž bez minulosti takto sedává a hledí v němém úžasu na hvězdné nebe nad sebou, začíná mu být nevolno od žaludku, neb chce se mu ohromě vracet na celý ten mravní zákon, který nosí v sobě. Muž bez minulosti patří totiž k těm, kteří si dokázali otevřeně přiznat, že jsou jen produktem sociálních interakcí a pokud snad jsou již na takové vyspělostí úrovni, že mají i vlastní vůli, pak si se stejnou odvahou přiznali i to, že jejich vůle je jen součástí vesmíru jako jeho mikročástice a tedy bytuje jen ve své organizovanosti, kde však zůstává jistotou snad jen opětovné rozdělení organizované hmoty na jednotlivé částice a s tímto rozdělením vpadne v niveč i veškerý myšlenkový obsah. Možná je to zabřednutí k nihilismu, ale koneckonců, pomíjivost se nevyhne ani zdem a mřížím psychiatrického ústavu, zrovna jako se ze Slunce stane něco, co ho bude jen vzdáleně připomínat nám pořádně připeče zadky. Muž bez minulosti si musel položit otázku, proč právě on je Mužem bez minulosti a ne třeba Františkem Outratou? Předně, je Muž, což velmi dobře vystihuje biologickou podstatu jeho bytí a jinými slovy i to, nakolik toto biologično ovlivňuje jeho myšlení a chování, protože i doba vzniku těchto myšlenek je určena především tím, jak dlouho trvalo našemu Muži vykonat jisté potřeby. Bez minulosti je, neb uvědomění si původu vlastních myšlenek, respektive toho, co jim v jeho minulosti předcházelo, tedy co bylo příčinou toho, že myslí zrovna to, co myslí a ne právě něco jiného, znamená degradaci této minulosti na běžnou součást přítomnosti, na její inkorporování do přítomného rozvažování, jež se odehrává v reálném čase tady a teď. |
|
|