|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Vzděláním ke svobodě? Autor: superbus () - publikováno 23.1.2001 (16:00:43)
|
| |
Vzdělání je fenoménem hodným pozornosti potud, že překročí-li člověk jednoho dne jistou jeho hranici, nedokáže se již vrátiti zpět do časů hluboké nevědomosti a zbožné naivity myšlení. Není jiná cesta, jak proniknouti k jádru tohoto světa. Je třeba si uvědomiti tradici, která předcházela dosavadnímu vývoji a zároveň ji respektovat, však ale kriticky a své poslání na tomto světě pochopiti jako třídílné. Prvním momentem je zrození, po němž následuje poznávání, osvojování si empirické zkušenosti. Člověk se učí – snad proto je člověkem – a poznává nejprve empiricky, pak rozumově. Jednoho dne může, ale i nemusí dospět k momentu prohlédnutí. Uvědomí si, že poznal již příliš mnoho, než aby mohl se tvářiti a chovati bez ohledu na recipované, ale zároveň nemůže jen dále přihlížeti a nečině postávati. Nemůže ale ani jen bez rozmyslu dále poznávati a absorbovati vědění. Musí si uvědomiti, že v něm pokračuje a uskutečňuje se vědomí předešlých generací, že on musí poznati, co dosud bylo, a navázati, kritizovati a dále promýšleti, zdokonalovati. Nesmí propadnouti nihilismu, protože v něm se uskutečňují představy a tužby těch, co překročili bod nenávratnosti v letech, století a tisíciletích před ním a stáli jen na pokraji. Krásným příkladem je filosofie. Má dějiny, je dějinami myšlení a obrazu světa a bytí v lidském pojetí. Na tutéž problematiku vzniklo nesčetné množství názorů a pojetí, které se leckdy již ze své povahy vzájemně vylučují. Vzniklo mnoho systémů, mnoho Bohů, idejí atd. Ač tolik rozporné a snad i bez výsledku, má však přeci jen tento čas dějin lidského myšlení význam. Vyvstanula určitá tradice, návaznost, vznikla historie myšlení. Dlouhá, hluboká, natolik rozporná a přeci tolik inspirativní. A úkolem člověka, který se již prošel bodem nenávratnosti a rozhodl se věnovati podrobně a cele filosofickému myšlení, je povinnost chápat svoji úlohu jako pokračovatelskou, budovatelskou. Je bodem na přímce, která se táhne od prvních mytologických představ, až třeba k současné postmoderní filosofii atd. On nastupuje nyní a musí si zachovati víru a nepropadnouti nihilismu, neboť je povinen prostudovati myšlenky předchozích a navázati, pokračovati či vytvořiti něco úplně nového, ale nesmí jen přijmouti a tím přestati. Uskutečnění člověka jest v bádání, v touze po vědění. Samozřejmě se zde přímo volá po polemice – je nás přeci tolik, že ne každý bude přemýšleti o Bohu, když nemá co jíst. Ale zrovna tak zde budou tací, kteří se dokáží natolik dobře zaopatřiti ve světě obstarávání, že jsou schopni věnovati převážnou část svého času myšlení a rozjímání. Podle většiny lze je považovat jen za povaleče, kteří za sebou nenechávají žádný využitelný a hmatatelný produkt.A umělci – ti též ne….a bylo by mnoho dalších příkladů. Zdůvodněním je zde touha a přirozenost. Touha tvořiti, rozvíjeti, polemizovati….nebo se třeba jedná jen o vnitřní rozervanost a nestálost, psychickou nevyrovnanost, která se však dá zvládati jen bádáním, tvorbou, zaměstnáním myšlení…byla by zrovna tak dlouhá řada tohoto výčtu….ale není zde místo pro to, abychom se snažili nějak generalizovat nebo snad globalizovati….v rozmanitosti spočívá tentokráte nejenom bezradnost a děs, ale i síla, odrážející individuálno, jež svojí originalitou jest významným. Je fascinující, jak široký je obzor možností myšlení. Jako bychom se vraceli ke starému nominalistickému sporu - zda vše, co si lze myslet, musí i existovati.Ale nemá smysl snažit se o unifikaci tohoto obzoru. Je jednotným jen sám o sobě - z povahy celku jako aditivního, který má vlastnosti, jež nelze odvoditi jen ze součtu vlastností jeho částí. Chci tím říci, že v rozmanitosti, nejednotnosti, rozdílnosti je smysl aditivního celku. Tato protikladnost vytváří dohromady více, než jen vzájemné rušení a neutralizaci. Cítím, že jsem již daleko za bodem nenávratnosti - jsem zrozen pro postup dále a stále blíže a blíže k tomu “něčemu”, jež sice nikdy nedosáhnu já, ani jiný člověk, ale přeci jen bude TO pro nás hnací silou, motorem naší touhy po poznání. Tuším, jak nahnutý je osud těchto řádků, neboť okolní svět obstarávání s oblibou útočí na myšlení, které se snaží jej přesahovati a chce ho vší silou vrátiti zpět a učiniti opět konformním a nepřesahujícím.To mne přivádí k myšlence, jak mnoho a dokonale jsem současnou postmoderní a racionalizovanou společností pohlcen a omezen. Vlastně i to, že zde sedím a píši je jen snaha o únik, snaha o nalezení cesty a řešení….přeci jen však jsem svým způsobem mimo toto dění….podařilo se mi naučiti se existovati zcela bez problémů ve světě obstarávání a tím jej redukovati na to “nejnutnější" – skoro by se chtělo napsati zlo…ale nesmím zapomenout, že z něj vycházím - jeho akceptace je podmínku mojí fyzické existence a za brány racionálna do jiné karmy či posmrtného života se ve svých úvahách zatím vydati nehodlám… Dovolím si dokonce prohlásiti, že jsem svým způsobem svobodný, snad podobně jako meditující mnich v klášteře. Přijímám s pokorou všechny strasti i krásy světa obstarávání, podrobuji se jim, konám, jak jsem jimi nucen….co je však mojí výsostí a dává mi právo se prohlásiti za svobodného? Fakt, že duševně existuji mimo tento obstaratelný svět…vše co dělám přijímám a uvědomuji si s nadhledem, konám tak, ale vždy se ptám proč a nalézám i odpovědi…není nutno se brániti touhám, potřebám…je dobré je vykonávati, prováděti, uskutečňovati to vše, co nás omezuje, ale s vědomým, že jsem “nad”. Vím, že musím studovati, abych byl schopen myslet, že jsem omezován touhou po dosažení cíle, ale proč ne…základem existence je si toto uvědomiti, věděti, že se učím, že něco konám, že jsem nervózní, protože chci k cíli, ale přeci jsem svobodný, neb si tohoto uvědomuji a tím se osvobozuji… Přiznávám přesto, že je jedna věc na tomto světě, na níž vskutku lpím a která je mou nejvyšší tužbou a přímo existenční nutností – jest to svoboda myšlení. Ano, svobodu myšlení postuluji jako nejdůležitější atribut existence. Je nutno se za ni být a za každou cenu ji chránit. Vím, že přestanu existovati nejen v okamžiku, kdy zaniknu fyzicky, ale i v momentě, kdy ztratím své myšlenky, kdy podlehnu psychické manipulaci, v okamžiku, kdy něco donutí můj mozek mysleti jinak, než bych to sám chtěl. Musí to být něco externího. Pokud k tomu dojdu sám, pokud rezignuji, pokud si to zdůvodním, je vše v pořádku. Svobodné myšlení však se již svojí “svobodností” činí nesvobodným… Možná takto je vržen člověk v bytí…. /Martin Heidegger mi laskavě odpustí/ |
|
|