Hnal se uličkou mezi regály a hledal,jestli tu někdo nezůstal. Na stropech umístěné majáčky vrhaly oranžové paprsky světla na stěny a na vystavené zboží a dokreslovaly spolu s houkáním přijíždějících sirén děsivou atmosféru. Málem zakopl o převržený stojan s energetickými tyčinkami,ale rychle ho přeskočil a pokračoval dál. Díval se střídavě nalevo a napravo, hledal. Oběhl masný pult a v rychlosti ho prohledal - ne, nikdo. Otevřel i dveře vedoucího skladu a nakouknul tam, ale ani tam nikdo nebyl. Jenom dobře. Podíval se už asi po sté na hodinky. Zbývala minuta a třicet pět vteřin. Neznámý telefonát přišel před patnácti minutami Ohlásil bombu v areálu supermarketu a čas jejího výbuchu měl být přesně v 17,00. Teď odkapávaly poslední zrníčka písku z hodin vyměřujících čas destrukce. Konec, řekl si. Musím pryč.
I tak tam neměl co dělat. Pracoval jako ochranka už několik let a šéf mu přímo zakázal jít dovnitř, ale jakýsi neodbytný vnitřní hlas ho donutil vstoupit. A hledat. Ale nikdo tu není! Takže honem rychle odtud vypadnout co nejdál. Minuta.

*

Pod kloboukem se širokou krempou se klížily oči. Muž seděl na loďce, rybářský prut už jeho ruce skoro nesvíraly. Napůl spal. Mírný proud ho odnášel dál od břehu, víc ke středu jezera. Najednou se klidná hladina rozvlnila - a hned se zase zklidnila. Pod hladinou se však něco dělo.
Rybařil už tady skoro dvacet let, ale tak mizerný rok jako je tenhle nezažil. Za celý týden co tu byl, mu nezabrala ani jedna ryba a nevypadalo to, že by se nějaká uráčila nabodnout se na háček, ani tento týden. Jeho ostražitost den za dnem polevovala, až ho dnes přemohla - usnul. Neprobudil ho ani vánek, ani to, že se pomalu stmívalo a začínala být zima. Schoulený v baloňáku podřimoval v podivné, nakloněné poloze. Kdyby tu umřel, nejspíš by takhle zůstal.
Splávek se nepatrně pohnul. Na tohle byl citlivý. Otevřel oči, ale jenom trochu. Občas se stane, že se o návnadu otře nějaká ryba. Zase je zavřel. Ale teď se pohnul celý prut a on byl v tu chvíli na nohou a při plném vědomí. Okamžitě zasekl a cítil, že háček se dostal hluboko. To byl zátah! Neznámá síla si s ním hrála jako s hadrovou panenkou.

*

Seděl na koženém sedadle a díval se ven. Nepřemýšlel, nevnímal hudbu, nedíval se, doopravdy to co mu proběhlo před očima okamžitě zase zapomněl. Nemluvil. Nikdy nemluvil, to už se šofér za ty léta naučil. Vozil ho skoro přes celé město den co den, do jeho kanceláře v obrovské budově, jež mu celá patřila - nebo spíš jeho společnosti. Za celou tu dobu od něj slyšel pouze několik vět. To se navíc stalo už před několika lety, když ho přijal. Řekl mu, co bude dělat a tím to končilo. Pak už nepromluvil. Protože pro něj šofér nebyl důležitý. On ho jen vozil. Nikdy nepopřál dobrý den, ačkoliv šofér se neopomenul ani jedinkrát. Nikdy neřekl, že chce deštník, ačkoliv venku to vypadalo na potopu, nikdy nechtěl někde zastavit nebo aspoň zpomalit. Prostě každý den jeli standartní padesáti kilometrovou rychlostí do práce a navečer se zase vraceli. Nikdy neřídil jinam než směrem kancelář a domov. Naučil se vychutnávat si tyhle chvíle a užívat si je. V klimatizovaném a pohodlném autě bylo příjemně. Auto stálo tolik, co jeho desetiletý plat, takže mohl stěží počítat, že by si ho někdy pořídil, i když by ho moc chtěl. Chtěl všechno, co měl jeho zaměstanavatel. Nebyl vlez do prdelka, to ne, ale prostě se mu líbil styl,jakým se obléká a žije šéf. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli zná dobře jeho křestní jméno - pro všechny to byl buď pan Trent nebo šéf. Nedával přednost ani jednomu oslovení. Bylo mu to jedno.
Proto se řidič pořádně vylekal,když se k němu zezadu šéf naklonil a řekl:"Zastav tady."

*****

Najednou jí zahlédl. Byl kousek od něho. Jak jsem ji jenom mohl předtím přehlídnout? ptal se sám sebe. No, teď už s tím nic nenaděláš, řekl si. Ryhle se k ní rozeběhl. Byla malá, tak sedm let, dlouhé blond vlasy jí padaly v kadeřích dolů kolem tváří až do poloviny zad. Oči, nejspíš modré, což se pořádně v tomhle špatném osvětlení nedalo poznat, měly v duhovkách malý bílý kruh po obvodu. Vypadala jako někdo z jiného světa, ale to teď nehrálo roli. Kleknul si k ní a řekl: "Musíme ryhle pryč! Nějaký zlý pán sem dal bobmbu a ta každou chvíli bouchne. Pojď, jdeme!"
"Chci se dívat." odpověděla. Zarazil se, nečekal takovou reakci.
"Ty to nechápeš,musíme pryč."
"Ale já se chci dívat."
Co se s ní budu srát,řekl si. Vzal jí pod rameny a chtěl jí zvednout. Nešlo to,stála jako přikovaná.
"Budeš se dívat se mnou?" zeptala se sladkým hlasem.
"Musíme jít pryč. Teď,hned!" Jeho hlas začal být trochu hysterický.
"To jsem ráda. Bude to krásné, uvidíš."
Buďto jsem blázen já nebo ona, pomyslel si a zkusil ji zvednout ještě jednou. Nešlo to, ta holka vážila snad tunu. Možná mám halucinace, řekl si. Jo, to bude ono. Pořád chtěl někoho zachraňovat, byl to jeho sen, být slavný a jak lépe se proslavit, než zachránit někomu žitvot! Někomu důležitému. Tahle holčička sice nebyla nějak důležitá, ale bylo by to taky fajn, vidět svoji fotku v novinách, jak vynáši v náručí z budovy malou dívku. Obchod vybuchuje a scénu zaplavuje záře plamenů. To mu proběhlo před očima jako záběr z filmu, ale během momentu se vrátil zpátky do reality. Ne, tohle není normální. Jeho vrozená zbabělost a strach o vlastní život mu nedovolila zůstat tady déle. Chtěl se dát do běhu i bez holčičky, doufal, že jí to snad napadne a poběží za ním. Uvědomil si, že v téhle situaci už jednou byl. To když se vraceli s kamarádem z hospody a přepadli je tři maníci s noži. On utekl, zatímco jeho kamarád po předem prohrané bitvě s těmi výrostky skončil v nemocnici.
Dodnes tam leží v komatu.
Najednou zjistil, že se nemůže pohnout. Holčička se držela jeho ruky a tázavě se na něj dívala.
"Kam chceš jít? Za chvilku to bude! Budeme se dívat!"
Propadl panice úplně. Zkoušel se znovu a znovu rozěběhnout, ale nějaká podivná síla ho držela na místě. Podíval se dolů, do těch modrých očí. Vrátila mu pohled a usmála se.

*

Loď pod ním jakoby ožila. Nechápal, kde se může vzít tak strašná síla. Smýkala s ním od jedné strany loďky k druhé, ale prut i vlasec to vydrželi. Pokoušel se přitáhnout rybu blíž, ale ta se nevzdávala - vzepjala se jako závodní kůň a stejným způsobem vyrazila kupředu. Rybář se stačil jenom na poslední chvilku přidržet okraje lodě, jinak by ho ta hrozivá energie vymrštila přes bok do vody. Ale to už ujížděl neuvěřitelnou rychlostí pryč od břehu, pryč od klidné země. Obrátil se vrhl za ní smutný pohled. Teď se však soustředil na ten úlovek.
"Ta musí mí nejmíň metrák." pomyslel si v duchu a už se viděl na přední stránce rybářského časopisu, jak drží v náručí ten kapitalní úlovek. A nechám si ji nějak upravit, abych si ji mohl vystavit doma v pracovně. Lidé si dávají na stěnu zvířecí hlavy, proč bych si tam já nemohl dát rybu? A bude jenom moje. Moje! Budu se s ní moct chlubit vnoučatům až nějaká budou. Ženu už neměl. Přiravil ji o život, byť neúmyslně. Ale byla to jeho vina, to on zapomněl vypnout ten pitomý plyn! Měl přeci jiné starosti. Píchat v autě místní sedumnáctku, nejhezčí holku ze školy. Musel jí pořádně opít, aby nevěděla, co dělá. Byla panna a on se tomu tehdy strašně smál. I teď se samolibě usmál. To se mi povedlo! Zásah do černého. Zasnil se a jeho ješitnost ho málem stála život. Směr zátahu se zčistajasna změnil, teď uháněli snad dvojnásobnou rychlosí na druhou stranu. Nechápal to, jak se to mohlo stát tak rychle, ale nestaral se o to. Celým svým bytím se soustředil na to, aby rybu udržel. Doufal, modlil se za to, aby se už unavila. Chtěl, aby se unavila. Ale zdálo se, že má snad nekonečnou energii. Zato já už to moc dlouho nevydržím. Cítil, jak mu slábnou ruce. To se mu ještě nestalo. Ta ryba, jestli to vůbec byla ryba, se zdála být pro něj příliš velkým kouskem. Ale držel se statečně a nepouštěl. Soustředil vešerou svoji sílu do svých rukou a tichým slovem prosil vlasec s prutem, aby vydrželi ten strašlivý tlak ještě aspoň minutu. Najednou se zase změnil směr. Tentokrát to postřehl až po chvíli, ale bylo to jasné, točili se dokolečka. A dokonce se mu zdálo, že se ty kruhy zmenšují, jenom nepatrně, ale zmenšují. Zpěněná voda pod jeho přídí a zádí vytvářela bílý pruh uprostřed modré hladiny.

*

Poslušně zpomalil a nakonec našel i místo na zaparkování. Šéf řekl:"Vystup. Vem si peníze z přihrádky, dnes pojedeš domů taxíkem." Řeč zvyklá na poslouchání, žádné námitky nebyly možné. Chvíli se zaraženě díval do zpětného zrcátka, ale jeho pohled skončil na temné hradbě hustého obočí a černých očí pod ním, stažená linka úst nedávala najevo možnost nějakého vyjednávání. Povzdychl si, vytáhl z přihrádky nějaké bankovky a vystoupil z auta. Ihned, jak položil nohu na zem, se rozpršelo. Zvednul si límec uniformy. Rozhlédl se a přešel silnici.
Počkal, dokud ho neviděl mizet za nejbližším rohem. Pak vystoupil za auta a nasedl za volant. Motor stále běžel, takže jenom zařadil rychlost a vyjel. Otočil se rovnou do protisměru a standartní padesáti kilometrovou rychlostí se vracel zpátky. Nechtěl řidiče z jednoho důvodu. Nechtěl ,aby ho viděl, jak si vybírá ženu. Potkali jich několik, pár bloků odtud, šofér si jich téměř nevšiml, on také ne, ale jedna ho upoutala. Měla pomněnkové oči. Ihned na ní zapomněl ale červ v hlavě mu zůstal a proklubal se na povrch velice rychle. Rozhodl se. Musí tu ženu mít. Měl pro ně slabost. Byl násilník. Doma měl poměrně šťastné manželství, ale nacházel podivné uspokojení ve smutných ženách. Když byl donucen vyhodit jednu pracovnici z jeho blízkého okruhu pracovníků, rozplakala se. Vyplakala se mu téměř na rameni a slíbila, že udělá cokoliv, jenom když jí nechá pracovat. Potřebuje peníze pro děti. Stoupnul si nad ní a surově ji zbil. Pak si rozepnul kalhoty a zuřivě řekl:"Dělej!" Opravdu mu to dělalo dobře. Svou ženu nikdy nebil, v pračkách s muži dostal téměř vždy výprask - za mlada, pochopitelně. Teď si vybíjel svoji dlouholetou zlost na bezmocné ženě. A jindy na jiné. Násilí ho vzrušovalo.Už by ani nespočítal, kolik takových žen mu prošlo pod rukama. A dneska to chtěl zase. A bude to ona, ta Pomněnková, zaplatí jí kolik si řekne, jen když mu dovolí na ní vztáhnout ruku. Co to je, když bude mít několik modřin týden na obličeji. V peněžence jí bude hřát víc, než co si vydělá na ulici za čvrt roku. Ano, to udělá. Možná by jí mohl mlátit přes zadek páskem. Ano, to bych mohl. Neznatelně se pousmál.
Dojel skupinku prostitutek. Zastavil přímo před jeho vyvolenou. Měla blond vlasy, vyčesané do vysokého účesu. Stáhnul okénko a ona se naklonila dovnitř. Měla šíleně zmalovaný obličej, ale svým způsobem to bylo krásné.
"Tady venku je zima, nevadilo by, kdybych si sedla a ohřála se?" zeptala se. Neodpověděl, jenom otevřel dveře. Pomněnka poslala svým kolegyním vzdušný polibek a sedla si na sedadlo. Přehodila nohu přes nohu a to už se rozjel.
"Můžu kouřit?" prohodila konverzačním tónem. Neodpověděl, jenom spustil elektricky ovládané okénko. "Ty toho asi moc nenamluvíš, co brouku? Kam to jedeme?"
Jenom se pousmál.

*****

Teď už opravdu šílel. Prostě se nemohl odtrhnout, nemohl se vyvléknout z ruky té malé. A ona přitom nevypadala na to, že by vyvíjela nějaké úsilí. Začal hrůzou křičet. V rychlosti pohlédl na hodinky. Dvanáct sekund do páté!
"Panebože, pusť mě, musím pryč. PRYČ, chápeš to? Tady to bouchne! Nemáme čas!" hystericky řval. Najednou se sesunul na podlahu a rozplakal se. "Už nemůžu, já už nechci" naříkal.
Sklonila se k němu a dala mu pusu na čelo. "Už to bude, uvidíš, bude to krásné. A neplač." Nevěděl, čím to bylo, ale opravdu přestal plakat. Že by nad měla ta malá holka takovou moc? To snad ne.
V tu chvíli se někde v útrobách budovy ozval výbuch. Bylo to docela daleko od místa, kde stáli, ale i tak mu tlaková vlna vyrazila dech a téměř ho ohlušila.
"Už je to tady, podívej se. To je krásné." vzdychlo děvčátko. Jako kdyby někdo zpomalil čas, se k nim valil oheň. Byl ďábelsky krásný a přitom to bylo to nejhorší, co kdy viděl. Jemné, oranžovo-červené plaménky olizovaly vše, co jim přišlo do cesty a hlavní ohnivá koule pohlcovala celý interiér. Výbuch to musel být skutečně hrozný, když ohnivá stěna dokázala během vteřiny pohltit celý prostor vnitřku budovy a vyrazit okna ven, drze se deroucí za čerstvým vzduchem. On však celé toto představení vnímal jako nekonečně dlouhé. Necítil bolest, ani žár, dokonce ani strach.
"Nádherné." šeptla dívka a první z jazýčků jí ohmatal vlasy. Přibývali další a další, přibývalo jich rychle a najednou zjistil, že plamenní tanečníci rozjeli svá sóla i na něm samotném. Hučící plamen se blížil pomalu jako tank a nemilosrdně ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Pořád ještě necítil bolest. Ještě naposled se setkal pohledem s holčičkou. Teď už mu bylo jasné, že tady umře.
Tělem mu projela křeč a hned za ní bolest. Jako kdyby se střádala někam mimo a najednou tu byla celá, ničím nekrytá a netišená, propukla jako uragán. Bolelo ho úplně všechno, nesnesitelně trpěl. Byl bolestí přímo pohlcen. Připadal si, jako kdyby se koupal v kádi naplněné vroucím olejem. Trpěl.
*
„Víš,na celém tom požáru bylo nejzvláštnější to tělo. Ten muž, co tam ležel. Vedoucí nám říkal, že šel dovnitř z vlastní vůle a že dobře věděl, v kolik to má bouchnout. Když jsme se ho dotkli, vůbec nevypadal jako spálený. Zůstalo mu všechno, oči, řasy, rty. Nechápu to. V takovém žáru, co tam byl, bychom měli být rádi, kdyby zůstaly zuby na identifikaci. A on neměl skoro žádné popáleniny, jenom několik vnitřních, pravděpodobně od toho, jak vdechnul oheň. Ale jeho tělo je zvenku nepožkozené."
"Jo, stejně jako ten medvěd, co ho držel v ruce. Asi si ho vemu domů, vlastně to taky vydržel bez úhony. Víš, jako suvenýr. A podívej se na ty oči."
Oba muži sklonili hlavy. V té tmě se to nedalo pořádně poznat, ale oba dva by dali ruku do ohně za to, že barva těch očí je blankytně modrá. A oba dva zřetelně viděli bílý kruh na obvodu duhovky.

*

Z toho neustálého točení se mu už začínalo dělat špatně. Kruhy se neustále zmenšovaly a rychlost se zvětšovala. Teď už se nedokázal orientovat, okolní krajina mu splývala v jeden velký, barvený flek. Prut už držel v rukách jen tak tak, kolotoč z něj ždímal poslední zbytky sil. Měl pocit, že samou únavou bude muset každou chvíli usnout. Vítr ho šlehal do tváře, voda mu skrápěla obličej i oblečení. Najednou uprostřed kruhu zahlédl temnou skvrnu. Zadíval se na ní a v okamžitě se jakoby povznesl nad jakoukoliv únavu a bolest. Nic necítil. Hleděl do oka,které se pomalu zvětšovalo a stávalo se temnějším a temnějším. Najednou pochopil,co vidí. Díval se na střed obrovského víru,který se právě vytvářel. A vytvářel se tím,jak neuvěřitelně rychle se točil dokolečka se svojí loďkou. Došly mu souvislosti a v posledním pudu sebezáchovy pustil prut. Ale to nemělo absolutně žádný vliv jak na rychlost,tak na kruhy,které vytvářel. Vír se neustále zvětšoval a uprostřed už se hladina propadla a začala skutečně vířit směrem dolů. Došlo mu,že se stále přibližuje ke středu a že jestli něco neudělá, brzy zemře. Chtěl se vrhnout přes okraj lodě,ale okamžitě se mu vrátila slabost a bolest. Klesl na dno a nebyl schopný vstát. Rozbolela ho hlava,z toho všeho točení. Přehodil jednu ruku přes okraj a pozoroval svůj hrob. Teď už si byl jistý,že odstud živý nevyvázne. Loďka se začala naklánět,zádí směrem ke dnu,jak byla stále víc a víc vtahována ohromnou silou vodního víru. Neměl šanci. Poddal se tomu a loď se potopila. Klesal ke dnu,pomalu a bolestně se nadýchl vody,když mu došel vzduch. Nic jiného mu nezbývalo. Pod vodou vydrží člověk nejdéle dvě minuty při vědomí,on však zůstal v lodi a pozoroval temné oklolí nejmíň deset minut. Bolest,která ho s každým krutým nádechem zaplňovala se nedala slovy popsat. Bylo to příliš kruté,když tlak vody začal trhat jeho tělo na kousky. Praskly mu bubínky a voda mu natekla do uší. Pomalu se dostávala všude. Najednou byl tlak už příliš velký a on puknul.
Ještě ve chvíli,kdy se za ním zavřela hladina,uviděl rybu. Byla zlatá a měla nezvykle dlouhé šupiny.
Vír se za ním zavřel okamžitě. Na jeho vnějším obvodu se od zpěněné vody objevil bílý pruh. Po několika málo kamžicích byl hladina klidná,jak by se nikdy nic takového nestalo. Kdyby se někdo ve chvíli,kdy se vír uzavíral,na něj díval zeshora,uviděl by, že jeho zavření se nápadně podobalo tomu,když člověk mrkne. A voda byla temně modrá.
Na nebi nebyl ani mráček.
*
"Jeho loď,prut,oblečení. Kde je ale on?"
"Opravdu netuším. Přeci není takový idiot,aby lezl na vodu,když hlásili tak silný vítr. Tohle sice není tak velké jezero,ale hluboké je dost a vlny se tu umí zvednout taky pěkné. Fakticky to nechápu."
"A viděl jsi,co ulovil? Teda,jestli to byl on. Pojď se na to podívat."
Šli a nahlédli do loďky. Na jejím dně se mrskala ryba. Ale měla divné oči,takové modré,až měli pocit,že se od nich odráží barva oblohy.

*****
Odemknul dveře. Dýchnul na ně pach dlouho nepoužívané a nevětrané místnosti.
"Počkej tu,jdu nahodit elektriku." Přykývla, a on odešel dolů po schodech. Rozhlédla se kolem. Líbilo se jí tu. Zaprášené fotografie zvířat a lidí. Jeden perský koberec, kůže z ledního medvěda ležící před pohovkou. Na ní byl igelit,ten sundala. Letmo si zkusila sednout a pousmála se. S typickým bzučením se rozezněl generátor a rozvítila se žárovka. Uslyšela opět zvuk jeho nohou na schodech a znovu se pousmála,ale teď bylo v jejím úsměvu i něco jiného,něco krutého.
Sedl si vedle ní. "Tak co,jak to chceš?" zeptala se.
"Dám ti takový návrh." Vzal kus papíru a napsal na něj pětimístnou cifru. Podal jí to.
"Tolik dostaneš. Ale má to malou podmínku." Vyvalila oči a chvíli nemohla popadnout dech."T..t..tolik? A...co po mě teda chceš? Ale varujutě,anál fakticky nedělám."
"Asi tě to na pár dnů zbaví pracovní schopnosti. Ale s tímhle můžeš v klidu vyjít i několik měsíců. Chci tě zbít."
Nečekala to takhle natvrdo,ale vlastně jí to bylo jedno. Stejně...ale to je jedno.
"Myslíš SM? Proč ne! Jak to chceš provést? Jenom doufám,že máš vlastní výstroj,bičíky a tak,já si vlastní neberu,to jenom na objednávku. Takže ty máš rád,když tě někdo mlátí,jo?" - dělala blbou.
"Nechápeš to. Já budu bít tebe."
Nadechla se a chvíli vypadala,že neví,co říct. "No,to je trochu...ještě nikdy jsem to takhle nedělala. No,ale za ty prachy to stojí. Jen mi nic nezlom, OK?"
"Neboj."
"A to bude všechno? Chceš mi prostě jenom dát přes hubu?"
"Nevím. Možná mi ho pak vykouříš,nebo něco."
"Aha, máš to rád spontánně. No, co kdybychom něco spontanního zkusili i teď." řekla a zkušeně jednou rukou mu rozepla košili. Kousla ho do bradavky a mezitím už druhou rukou hnětla jeho rozkrok. Oddal se tomu. Vyndala ho z kalhot,on zvedl zadek,aby jí pomohl.
"To je ale macek." pochválila. Začala ho kouřit a uměla to opravdu skvěle. Zavřel oči a tiše sténal rozkoší. Náhle mu spodkem těla projela ostrá bolest. Otevřel oči a podíval se dolů. To,co uviděl,ho k smrti vylekalo. Skrz jeho ztopořený penis byla jakási trubka,nejspíš železná. Ta děvka tam nebyla. Najednou mu špitla do ucha: "Užívej..." a téměř okamžitě do druhého: "...tu bolest."
Pak se objevila před ním. Z očí jí šlehaly blesky.
"Protože bude pořád horší. Budeš se svíjet,křičet,prosit,sténat,proklínat,přát si smrt,nenávidět,šílet,dostaneš křeče,strach,pocítíš,co je skutčná bolest."
 A skutečně,každou vteřinou se bolest zhoršovala. Svíjel se, křičel, prosil, sténal, proklínal, chtěl umřít, nenáviděl, šílel, dostal křeče, strach a pocítil,co je to skutečná bolest. Ona se mezitím dívala na hodinky. Když uplynula minuta, vytáhla další trubičku. Tentokrát zvedla chodidlo a probodla jej. Z trubky v penisu okamžitě vytryskla krev a dolétla až na protější zeď. Bolest v podbřišku ustouipila,ale zároveň ostře vystřelila v levé noze. Další minutu se svíjel v bolesti,přál si,aby byl bez nohy. Každou minutu přidala jednu do jeho těla,a z minule zavedené vždy vystříklo trochu krve. Po hodině v něm nezbyla ani kapka. Jeho tělo bylo suché jako loňská tráva. Smutně se usmála. Tenhle byl nejhorší. Zasloužil nehorší trest. Bolest se stala jeho součásti. A ona byla Bolest. Byla jediná,kterou všichni lidé vnímali stejně. Bolest,krutá a nevšímavá. Ale spravedlivá.
Opustila její tělo. Už ho nepotřebovala.
*
"Tohle je ten nejhorší humus,který jsem kdy v životě viděl. Vypadá to,že ty trubky,co v sobě má,jsou jakési miniaturní pumpy,které z něj vytáhly veškerou krev. Je to nechutné,ta krev je všude. Hodně štěstí,detektive," řekl obtloustlý muž,který zastával funkci soudního lékaře.
"Díky, Tomáši." řekl detektiv. Mohl si dovolit mu tykat,byl dvakrát tak starý než on.
"Ona se zdá být absolutně v pořádku. Žádné známky po nějakém násilí. Nejspíš zástava srdce. Opravdu nevím,víc budu vědět po pitvě. Naschle."
"Naschle." Podali si ruce a odešli,každý jiným směrem - patolog pryč,detektiv dovnitř. Tam stál jeden policista,v obličeji bílý jak stěna. Řekl mu,ať jde domů. Přivítal to s očividnou úlevou. Druhý policista měl silnější nervy a fotil místo činu. Už vyplácal dva filmy,stály na stolku.
"Ještě vteřinku,poručíku,pak vypadnu." ohlásil se fotograf. Jenom přikývl. Vytáhl stříbrné pouzdro na cigarety,škrtl sirkou a jednu si zapálil.
"Hotovo,snad abych šel." Fotograf si sbalil svoje nářadí,kývl na pozdrav a beze slova odešel.
"Tak se na to podíváme," řekl si detektiv sám pro sebe. Natáhl si gumové rukavice. Přišel blíž. Už viděl za svou dlouhou kariéru lecos,ale tohle skutečně ne. Muž vypadal jako tisíc let stará mumie. Krev byla úplně všude. Nejpodivnější na tom všem byl ta dívka. Byla malá,měla hnědé vlasy a byla viditelně mrtvá. Když se k ní naklonil blíž,její zelené oči byly kalné. Otočil se. Koutkem oka něco zahlédl - vypadalo to,jako by se barva očí té dívky na chvilku změnila na nebesky modrou,s bílým kruhem v duhovce. Rychle se podíval ještě jednou,ale pohled byl opravdu zelený. Nechal to být.