Ašrám

…Prý ostrý jako břitva… spíš tupý jako lžíce, smějící se zpoza rohu, kde na mně nikdo nevidí, pomyslel jsem si a hlasitě se uvnitř rozesmál… za rohem. Tak konečně jsem tady, jako každý den, když jdu z práce, se zastavuji v místním ašrámu k meditaci, je to vzpruha; vztyčila se přede mnou velká budova japonského střihu s dvoumetrovým blikajícím nápisem Ašrám. Když jsem vlezl dovnitř, uviděl jsem, že je napráskáno jako vždycky. Asi sto lidí v různých sedících pozicích, jeden na druhém a na malém pódiu ve předu Velký Mistr. Paní v pravo hlasitě chrápala. Sakra, chtělo se mi zakřičet, běž se vyspat domů!.. Neřekl jsem nic a našel jsem si jedno místo, co nejdál od ní. Myslím, že chrápali všichni, někteří to však nedávali najevo hlasitě, díky bohu. Zavřel jsem oči a za chvíli mně pomalu začala přepadat únava, když tu vidím jak jednomu chlapovi přede mnou vylézá z hlavy obrovská bublina. Dívám se dovnitř, ale byla úplně prázdná. Chvíli letí nahoru a pak plamsk, je po ní a už leze další. A tomu tam v rohu taky, a dalším, pomalu jedna za druhou až jsme jako jeden obrovský, stohlavý bublifuk. Jenom Velký Mistr sedí bez pohnutí, a z hlavy mu neleze vůbec nic. Zdá se, že dnes spí o něco hlouběji než obyčejně. Podívám se nad sebe a moje bublina zrovna praská, až mi do očí vstříkne voda. Sakra, rozhlédnu se kolem, abych snad našel někoho, kdo mi to vysvětlí, ale všichni stále stejně sedí se zavřenýma očima a s přiblblýma úsměvy, jako by to byla každodenní rutina. No dobrá, zavírám oči a nechávám se unášet svými směry..