Prolog
Seděl v autě. Vzal noviny & roztáhl jim nohy. Uprostřed se černal článek. Četl. Mrtví lidé mají zvýšené riziko náběhu na zmrzlou ranvej. Čokoládoví psi opustili svou vitrínu, protože se neskutečné trvání času přestalo používat. Smál se & jeho dětem ještě nebylo ani šest a už kývali lidem z polévkového bujonu. Zapnul si poklopec & rozsvítil přední reflektory.
Rozejel se utopit
I.
Mezi dvěma vodními mlýny se vinula cesta, která posléze mizela v nedalekém hájku. Igor se probudil a vytřepal ze svého obnošeného svrchníku pár stébel načervenalé slámy. Po jeho těle zbyl hluboký vryp na slaměném pomníčku regionálním hercům. Igor si uplivl a poté si začal (se značným zalíbením) prohlížet svou zničenou tvář – celá levá strana byla zhěndlá od inhalování modravého plynu nad kahanem, jedno oko vyplněno laciným malachitem (pro věčné šmírování tanečníků malou škvírou ve zdi), pavučiny vrásek se mu plazily přes naprasklý škleb úzkých úst – byl právě třicet let stár – už jen čekal, až se bude moci uzavřít zpět do bílého Kokonu – úd přes úd, vlasy zakoření do nadloktí.
Ženy v krojích budou cedit naběračkou ozářenou vodu, vzniknou malé komůrky a v nich ukryté zavařeniny.
Igor zakašlal a uchopil Průvodce – čokoládového psa – za přední tlapu a rychlým krokem vyrazil pryč od dvou mlýnů. Do zad mu vítr vál směs písku a zmrzlého větvoví, byla zde cítit Igorovo včerejší báseň, kterou vyškrábal do borovicového kůry.
Vyrazil jsem Polykal jsem slané dýky
z oblých kamenných zad, polité
které teď popraskaly, pohledem batolat A teď škubu
vyrazil jsem škrtil ploutve
ze ztuhlých koleních vazů, obraz pěticípých rybám.
které se zpřetrhaly. skautů v košilích.
Po chvíli došel Igor až k bráně háječku – byl v rozpacích – je totiž zapovězeno pokusit se otevřít bránu, když je Průvodcem čokoládový pes. Náhle k Igorovi přistoupil shrbený muž.
„Igore donesl jsi mi svou závislost?“
„Ne, mám svého průvodce, nepotřebuji ti nic nosit.“
„Vzpomeň si na lid, který žil v jeskyni a ze světa nahoře viděl jen stín – chceš být také oslepen, chceš také přivykat žáru slunce a pak být vhozen zpět do tmy, kde tě vlastní lid ubije, protože neuvěří tvým slovům?“
„Já se musím vrátit? Cožpak se neučí, že ten kdo jednou ochutná slunce na druhé straně za háječkem se již nikdy nevrací – převtělí se do svého Průvodce a zůstane tam, zde zbyde jen jeho tělo!?“
„Nevíš, že čokoládoví psi nemohou projít háječkem? Zůstaneš tedy uvězněn ve psovi – východ slunce tě jenom oslepí, stromy ti nedají možnost zvyknout si na něj – ještě budeš klečet a prosit, aby ses mohl vrátit zpět jako prachsprostý pes, kterého bude chtít každý ubít!!“
„Nemohu ti dát svého průvodce – ztratil bych se.“
„Pak tedy nejsi schopen snést sluneční paprsky a Průvodce tě stejně opustí.“
Igor prudce uchopil starce a mrštil jím o bránu, stařec okamžitě omdlel. Pes začal štěkat a předními tlapami se opíral o vchod. Igor se nadech a rozevřel těžké dveře.
|