Tjorven chodila po sněhu Slunce jí stékalo po tvářích a tálo při zemi. Kapsy plné cukroví hned skulinkou ven až na tu zem, do sněhu a pak Úplně rozpité a tající v něhu. Sníh zpusinkovatěl Byl tak trochu šerosvit a stromy kvetly skořicí. Horké větve a kolem obmotaná tělíčka a jejich tepoucí srdce Teď dýchaly
Stromy v ústech kůry
Pár větviček křuplo pod horkou dlaní malé Tjorven, do kapsy vložila Je prázdná zatím A teď poztrácená skořice a sníh je kandovaný cukr.
Už zase Bez cesty v cestě kráčí není...Popraskaná obloha výdech mraků rozpitá Tjorven hledá strom. Ten tichý V noci sám
Tak snad teď...? Najdeš nenajdeš uvidíš. Pár mušlí s provázkem pověsit na krk vánocům, uškrtit se(be)z tebe, jsou přece z čokolády; kam teď jdeš?
Tjorven?
Sněhem a pryč
Zpusinkovatěl cukr a cesta necesta skrz sníh kandovaný! Že ještě nesněžilo? Otázka a skořice otazník...
Šahám na kůru Tepoucí hledám dárky, stačil by ten tichý strom...Vstoupím budu dýchat Tělíčka zamotaná dlaň ulomená větvička. Kapsa padá (a) sníh plná cukroví teď taje...skořicí si obarvím vlasy a do úst šero...
Tak zatím! “Ne ještě ne...”
A malá dál se mnou, nahodile sleduje stopy pozpátku a představy rozpíná ruce lží, vypustí dech a ten tichý strom... Sleduji rozpáraně nebe. Slunce kapu do očí a teď už určitě. Našlas?
Snad, nevím...tahle stužka, zkus rozvázat ten strom...je tichý?
UŽ!
Zahraj mi, chci slyšet skořici uvězněnou v kůře toho potichu...a vánoce kandovaně v hrnku s čajem, cukrem zamíchám a p ř e s t a n u.....