Baletka se tancem vznáší po pódiu,
lehkými kroky
prožívá jemnou hudbu.
S mírným úsměvem pro diváky,
když myslí jen sama na sebe,
bojí se chyby, zklamání.
Dění v publiku jde mimo ni,
nevnímá ho.
Jako by tam nebylo...
Ale chvílemi se přecijen zahledí do pozorných tváří,
ví, že sledují jen ji.
Do divadla šli, aby ji viděli...
Změna. Jiná skladba.
Nyní svižnější, dynamičtější.
Snad i odtažitější, výsměšnější.
Světla se tlumí.
I výraz baletky se mění.
Je zlá a neústupná.
Doopravdy?
Několik náročných figur,
pár piruet za sebou.
A pak se to stane...
Uklouzne.
Taktak rovnováhu udrží,
ale pak usoudí,
že už vše ztratila.
Dopadne na zem.
Všichni ji nechápavě sledují.
I ti, co jí moc pozornosti nevěnovali.
Konečně vzrušení, něco nového.
Ona neví, co dál.
Potlačí slzu.
Zvedne se a tančí...
Jedině v tanci nalezne útěchu,
její myšlenky s ním splývají.
Avšak její znervóznělé nohy už nedokáží
jediný prvek provést pořádně.
Chybí ji jistota.
NESMÍ znovu chybovat...
Konečně závěrečný skok.
Dočkala se.
Uleví se jí.
Už je po všem...
Opona, potlesk, světla.
Květiny.
Růže.
Píchne se ale o trn? |