Za oknem stál starý muž, šedivou hlavu opřenou o chladné sklo. Čerstvý bělostný sníh zakryl pravou tvář špinavého města a tvrdé linie okolních budov zjemňovalo měkké světlo pouličních lamp. Prázdnými ulicemi se proháněl mrazivý vítr, strhávající ze stromů poslední zbytky zežloutlého listí. Příroda se ukládala k zimnímu spánku, Arnošt však usnout nedokázal. Cítil, že se blíží konec. Vždy si představoval, že bude psát až do své smrti. Nyní, po dvacítce více či méně úspěšných knih, se jeho spisovatelská dráha chýlila ke konci a s ní, jak byl neochvějně přesvědčen, i jeho život.

     Stařec zatáhl závěs, vrátil se do křesla a dolil si víno. Se sklenicí v ruce nepřítomně hleděl na černou obrazovku televizoru. Po chvíli vrátil nedotčené víno na stolek, z  kapsy svého županu vytáhl pomačkanou krabičku cigaret a jednu si zapálil. Přivřenýma očima pozoroval dým, který líně stoupal ke stropu. Krátce pohlédl na knihy ležící vedle podnosu s vínem, ale i ony už  pro něj ztratily své dřívější kouzlo. Prohlížel si chvějící se ruku, v níž svíral cigaretu. Z bledé kůže, pokryté hnědými skvrnami, zřetelně vystupovaly modré žíly. Při pohledu na své zchátralé tělo pocítil nevolnost. Stáří se k člověku přikrade tiše a nenápadně jako zloděj. Zloděj, který lidem krade jejich sílu, důvtip a nakonec i vůli k životu. Arnošt si svůj věk nepřipouštěl až do nějakých šedesáti. Pak, během jediného roku, jako by se jeho tělo rozhodlo stávkovat. Potíže při ranním vstávání, potřeba častěji konat potřebu, zhoršující se zrak.  Změnilo se i chování ostatních vůči němu - při jízdě hromadnou dopravou ho pouštěli sednout, úředníci a prodavačky se k němu chovali nesnesitelně mile a mládež se mu otevřeně pošklebovala. Množství podobných příznaků ho donutilo přijmout smutný fakt, že už je stařec. Stařec. Chvíli to slovo převaloval na jazyku. Bylo cítit nemocnicí, kde se člověku podává v tabletkách všechno kromě naděje, neboť stáří ještě stále patřilo na seznam nevyléčitelných chorob. Takové vyhlídky nutily člověka k přemítání nad uplynulým životem. Arnošt uhasil cigaretu, zavřel oči a nechal se unášet vzpomínkami.

první láska

    Jmenovala se Kristýna a on byl přesvědčen, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Byla mladá, krásná, chytrá, vtipná a k tomu romantička, zkrátka nadpozemská bytost. Mysleli si, že bezstarostné mládí je nikdy neopustí a že jejich láska překoná každou překážku, kterou by jim život mohl postavit do cesty. Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Petr a Lucie - takové dvojice považovali za předobraz svého vlastního vztahu. Dodnes rád vzpomínal na dlouhé procházky, při nichž objevovali dávno zapomenutá pražská zákoutí. Ani nevlídné počasí nemohlo zabránit jejich každodenním schůzkám. Sladký sen trval dva roky. Jednoho dne Kristýna prostě zmizela, odstěhovala se i s rodiči neznámo kam. Po několika týdnech našel Arnošt ve schránce dopis. Na bílém listu stála jen dvě slova - Odpusť mi. 

první kniha

     Arnošt, znechucen krutostí okolního světa, nalezl bezpečné útočiště mezi knihami. Četba se stala jeho novou láskou, mající tu výhodu, že se z její strany nemohl dočkat žádného zklamání. Četl prózu i poezii, autory české i cizí, literaturu kanonickou i populární.  A čím víc toho přečetl, tím naléhavěji mu na rameno klepala zvláštní myšlenka. Co kdyby sám zkusil něco napsat? Mládí se snadno nadchne pro novou věc, a tak ořezal tužku, koupil linkovaný sešit a celý víkend strávil u psacího stolu. Nedělní večer zastihl Arnošta hladového, ospalého, ale šťastného. V jeho třístránkové povídce s výstižným názvem Odpusť mi se snoubila autorská svěžest (použil několik pečlivě zvolených hovorových výrazů a po dlouhém rozvažování i dva vulgarismy) s originálním nápadem (hrdinka Kristýna opouští svého milého), napínavým dějem (dívka nakonec záhadně zmizí) a samozřejmě pečlivě odměřenou dávkou autenticity. Nejtěžší část měl za sebou, nyní jen zbývalo dát vědět světu, že řadám českých spisovatelů se dostalo nového nadějného přírůstku. Hned druhý den rozeslal dopisy do všech novin, které dávaly na svých stránkách příležitost začínajícím autorům. Pěti dopisům se během týdne dostalo pěti odmítavých odpovědí. Ne. Ne. Ne, pokud text od základu nepřepíšete. Ne. Ne, ale pokud jde o vaší prvotinu, jste na dobré cestě. Arnošt pečlivě prostudoval všechny zasvěcené komentáře, dobře míněné rady a navrhované úpravy. „Jsem na dobré cestě,“ konstatoval s uspokojením a vrhl se do dalšího psaní. Netrvalo dlouho (osm měsíců a šestnáct dní) a dosáhl svého cíle. Neboj se a vem si, tak se jmenovala jeho šokující povídka ze studentského prostředí, kterou se jeden z oslovených listů uvolil vydat. Ona byla tou příslovečnou první vlaštovkou, předznamenávající jeho pozdější úspěchy. Od té chvíle kladných odpovědí přibývalo a jednoho krásného dne se na pultech (hned vedle Hrabala) objevila sbírka povídek od Arnošta Hrobníka (sami vidíte, že nebylo třeba vymýšlet atraktivní pseudonym). Radost mladého spisovatele neznala mezí a tak slavil v jeden den hned dva své debuty - vyšla jeho první kniha a poprvé se opil.

první (a poslední) manželka

     Ačkoli se jeho útlá sbírka nestala zrovna bestsellerem, umožnila Arnoštovi proniknout do společnosti jemu podobných. Stal se členem skupiny mladých umělců - spisovatelů, malířů i hudebníků - které kromě zájmu o umění spojovala i touha po slávě. Místem jejich pravidelných sešlostí se stala jedna útulná hospůdka poblíž Staroměstského náměstí. Brzy se stali středem pozornosti místních dívek z lepších rodin, kterým dělalo dobře, že mohou trávit večery a často i noci ve společnosti umělců. Jednou z nich byla Eliška, mladá studentka historie, která svou přízní zahrnovala zejména Arnošta. Ten, jako každý ješitný muž, byl potěšen obdivem, který se zračil v jejích smaragdových očích, kdykoli na něj pohlédla. Eliška byla pohledná a usměvavá rusovláska s obličejem posetým pihami, které jí však v nejmenším neubíraly na kráse. Ačkoli se náklonnost, kterou k ní Arnošt cítil, nedala srovnávat s city k jeho první lásce, byla mu Eliščina blízkost příjemná a on, obávaje se podobného osudu jako v prvním případě, ji požádal o ruku, nevšímaje si posměchu svých   svobodomyslnějších druhů. Ze slečny Elišky se stala paní Hrobníková. (Vybrala si menší ze dvou zel, její rodné příjmení totiž bylo  Kulihrášková.)                 

první dítě

     I když to v podobných svazcích nebývá zvykem (všichni víme, co jsou umělci zač), léta Arnoštova manželství plula na řece života pod modrým nebem bez jediného mráčku. Po několika letech šťastného soužití se jim dostalo vzácného daru v podobě vytouženého dítěte a malý Matěj si nemohl přát více lásky, než se mu dostávalo od jeho laskavých, milujících se rodičů. Namísto nedostatku času a práci znemožňujícího stresu, přinesl syn Arnoštovi novou inspiraci. Nikdy předtím mu psaní nešlo tak snadno. V době, kdy rozechvělý Matěj za doprovodu  maminky poprvé kráčel do školy, byl již Arnošt uznávaným spisovatelem, autorem dvou povídkových souborů a tří románů, z nichž jeden se dokonce ucházel o místo předlohy k filmu (které však nakonec nedostal). Když bylo Matějovi deset, dostal pod stromeček malou sestřičku, Klárku. Ačkoli synovi řekli, že ji přinesl Ježíšek, otcem byl samozřejmě Arnošt (alespoň Eliška to tvrdila). Kvůli  velikému štěstí, které je potkalo, přehlédli hrozbu krčící se za svým odvěkým rivalem. Trvalo jen pár let, než se mezi ně snesl na širokých černých křídlech smutek. Eliška onemocněla nevyléčitelnou chorobou. Den za dnem slábla a veškeré snahy lékařů o její uzdravení byly marné. Jednoho sychravého podzimního večera vydechla v přítomnosti žalem zdrceného manžela naposled. Arnošt se s jejím odchodem nedokázal vyrovnat a upnul se ke své práci. K dětem, které nyní potřebovaly jeho péči více než kdy jindy, se začal chovat chladně a přezíravě. Matěj, zasažený otcovým nezájmem v tom nejcitlivějším věku, se zhoršil ve škole, a malá Klárka se uzavřela do sebe. Nakonec se obou dětí ujala Eliščina starší sestra, která bydlela na venkově, a Arnošt zůstal sám se svými hořkosladkými vzpomínkami. Léta naplněná jen psaním rychle ubíhala a z jeho dětí se stali mladí lidé s vlastními sny, o kterých jejich otec nevěděl zhola nic. Arnošt si na svou samotu zvykl, podobně jako na přibývající šediny nebo  ubývající paměť. A ačkoli vždy toužil po slávě, teď, když okolní svět konečně začal oceňovat jeho dílo, mu byla vidina úspěchu lhostejná. Spíše než z tvůrčího nutkání psal nyní z pouhé setrvačnosti.

     A tak to pokračovalo až do dnešního dne. Starý muž se vytrhl ze spárů minulosti a otevřel oči. Rozhlédl se po svém pokoji, plném věcí a přesto nesnesitelně prázdném. Staré fotografie, upomínkové předměty, ba ani knihy nemohly nahradit přítomnost blízkého člověka. Zapálil si cigaretu a zatímco kouřil, dozrával v jeho mysli nápad, který dostal během svého dlouhého vzpomínání. Po chvíli se zvedl, zhasnul a odešel z pokoje. Ozval se šum tekoucí vody.

     Ráno zastihlo Arnošta v koupelně. Seděl v napuštěné vaně, stále oděn do svého županu, ruce ponořené do zrudlé vody. Na jeho stářím poznamenaných pažích se šklebily dvě hluboké rány, kterými nechal uniknout svůj život. Na dně vany se leskla ocelová břitva. Mrtvý muž se usmíval.