|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Ne(ná)viděná racionalita Autor: Zefram (Občasný) - publikováno 22.2.2004 (12:29:19)
|
| |
Spravedlnost a racionalita
Když uvažujete o naší justici a vůbec o způsobu, jakým je zajišťováno dodržování zákona, jedna z věcí, která vás může na první pohled udeřit do očí, je racionalismus vtělený do všech těchto principů. Zní to podivně, přinejmenším dnes, nicméně se pokusím ukázat, že tomu tak evidentně je. Závěry, které z toho lze vyvodit, nemíním předjímat, třebaže je jasné, že to pozici racionalismu jako takového podivuhodně posiluje.
Z našeho uvažování pro tuto chvíli zcela vyjměme zákony jako takové, společenské normy, jež mají být závazné. Způsob, jakým jsou ustanoveny, do značné míry též slouží podpoře myšlenky racionalismu, na druhé straně značně přesahuje rozsah tohoto kratičkého textu. Ten se má zaměřit na racionalitu našeho pojetí sprav edlnosti, jak jej povětšinou sdílíme. Spravedlnost je právem vnímána jako velmi zásadní téma, což je zřejmé z emocionálního obsahu zvolání: "To přeci není spravedlivé!" A takovéhle zvolání můžeme slyšet a číst velice často. Je skoro ultimátním argumentem kdekteré myšlenky. To, jak vnímáme spravedlnost skutečně určuje i naše běžné vnímání světa kolem nás, narozdíl třeba od chápání pojmu dialektika či idealismus, což jsou termíny velice speciální a prakticky neovlivňují vyjma úzké skupiny obyvatel nikoho. Tím chci říct, že to, co je považováno za spravedlivé, je zcela zásadní věcí, jež určuje či alespoň indikuje podobu této společnosti, zatímco mnoho jiných slov, zdánlivě velmi příbuzných, takovýto vliv ani zdaleka nemá. Vezměme si třeba přídavné jméno "kýčovitý". Kdyby koncept kýčovitosti neexistoval, dovoluji si spekulovat, že by si toho téměř nikdo nevšiml. Zato spravedlnost podstatně určuje to, jak žijeme a co děláme.
Uvedu příklad alternativní spravedlnosti. Představte si, že někoho zabijete. Důvody považujme za irelevantní do té míry, konstatujme pouze, že v žádném případě nešlo o nehodu či sebeobranu, spíše jsem měl užít slovo zavraždit. Tenhle čin je znám pouze vám, ostatní pouze nachází mrtvolu, pochopitelně jsou znepokojeni a žádají okamžité kroky ve doucí k odhalení vraha a jeho potrestání.
teze) žádná lidská společnost netoleruje vraždu jednoho svého člena spáchanou jiným jejím členem
Prakticky jistě najdete příklady, kdy tomu tak není, ovšem značně hypotetické. Například vražda spáchaná jedním pretendentem trůnu na druhém, je více méně tolerována, pokud vrah získá skutečně moc a je schopen ji užít vůči komukoliv, kdo jen pronese takovéto podezření. Ovšem nezíská-li zavčas tuto moc a je-li označen veřejně za vraha, jeho dny jsou tak či onak sečteny . A to proto, že obecně platí zmíněná teze. Zdá se to být jasně daným biologickým faktem. Vrahy nikdo z nás nemá rád, neboť slepota vůči takovým činům byla perzekuována vyšší pravděpodobností vlastní smrti v důsledku příliš vysokého počtu vražd v takovém společenství. Společnost vrahů není evolučně stabilní, stejně tak není evolučně stabilní společnost nevinných, neboť pak by bylo extrémně výhodné být vrahem. Nejspíš se ustaví taková situace, kdy v drtivé většině případů nejsme schopni vraždy, vždy však přežije menšina jedinců schopných takového činu a zároveň vysoká míra agresivity většiny vůči komukoliv, kdo se, byť jde jen o podezření, zdá být jedním z oné menšiny.
Vraťme se však k naší mrtvole. Je zcela zásadní, kdo v tuto chvíli převezme iniciativu. Kdo bude hledat vraha, kdo tedy vznese obvinění, kdo bude soudit vinu obviněného, jaké metody k tomu užije a nakonec jaké existují nápravné metody? Otázky trestu nechme na jindy. V případě naší alternativní spravedlnosti řekněme, že vraha budou hledat příb uzní zavražděného, ti budou vznášet obvinění, soud bude v kompetenci dostatečně velkého uskupení lidí žijících v blízkosti místa, kde se čin udál, o vinně rozhodnou nadpřirozené bytosti nějakým testem (vhození do vody, rozžhavený kov apod.) a nakonec žádná možnost odvolání nebude. Toto je alternativní představa spravedlnosti, jak není v naší společnosti obvykle uznávána. Zdá se to být však představa člověku jako takovému mnohem přirozenější. S drobnými modifikacemi byla praktikována tato spravedlnost po velkou část lidských dějin. Ostatně protože drtivou část naší historie jsme žili v relativně nevelkých skupinách, nebylo ani možné si představit spravedlnost nějak radikálně odlišnou. Vždy se zcela logicky angažují ve vyšetřování ti, které smrt nejvíce zasáhla, příbuzní, soud musí být vykonán nějakou ultimátní autoritou, anebo, není-li přítomna, musí být posvěcen většinou členů společenstva, mystické principy obklopují člověka po většinu jeho existence, kam jinam by se měl obrátit s tak závažnými dotazy, konečně síla přítomných emocí si žádá, aby trest byl vykonán rychle a aby byl definitivní.
Konstatování logiky této alternativní společnosti je však na hony vzdáleno přijetí takového konceptu jako toho, který s nejvyšší pravděpodobností nalezne skutečného viníka vraždy. Pokud budeme sledovat vývoj pojetí naší spravedlnosti a všech vyřčených i nevyřčených premis, které jsou v ní obsaženy, zúčastníme se velkého dobrodružství racionalistické myšlenky, třebaže se objevila v minulosti vícekrát, v různě propracovanýc h podobách, a zřejmě tedy neměla vždy totéž jméno. Každá vyspělejší společnost si logicky nemůže vystačit s výše uvedenou představou spravedlnosti. Na druhou stranu většina velmi vyspělých společností nepotřebovala onu ideu nijak radikálně modifikovat. Jako zákonodárce vyspělé zemědělské kultury se silnou centralizací moci do vašich rukou jistě nevymyslíte instituci nezávislého soudnictví, osobních práv, presumpci nevinny a leccos dalšího. Proč také! Jediné, co potřebujete, je odhalovat zločiny, trestat je a navíc to potřebujete dělat rychle, rozhodně a brutálně. Zvláště pravděpodobnost odhalení zločinu, mnohem více než výška trestu, ovlivňuje kalkulace možných budoucích zločinců. Přesto budete mít zájem na kodifikaci základních právních norem, na přesnějším pověření výkonem soudních a policejních pravomocí. Nebude to spravedlnost v našem smyslu, ani v nejmenším, spíše formalizovaná alternativní spravedlnost. Nemusím být marxista, abych tvrdil, že teprve moderní společnost vytvořila potřebu nové spravedlnosti, která by přesáhla pouhé uspokojení a upokojení dotčených, pouhé udržení společnosti ve vyjetých kolejích. S idejí sekulárního státu vznikla i myšlenka spravedlnosti maximálně nezávislé na emocích dotčených lidí, na zvůli davu, spravedlnosti, jež by skutečně vyšetřila, kdo spáchal ten či onen čin, spravedlnosti, jež obsahuje nápravné prostředky, protože si je vědoma vlastní omylnosti.
Předně musíte předpokládat, že existuje pachatel zločinu, kterého lze odhalit jinak než čistě subjektivními metodami, na základě osobních antipatií a předsudků. Je to předpoklad existence objektivní reality a naší schopnosti do této reality nahlížet, nějakým způsobem, zjišťovat lépe či hůře její zákonitosti, příčiny a následky, v tomto případě zločince, způsob provedení činu , motivace atd. To je první styčný bod mezi touto koncepcí spravedlnosti a racionalitou. Kdybychom toho nebyli schopni, myslím nahlížet do objektivní skutečnosti, pak bychom nebyli ani schopni spravedlnosti. Lidé však vždy předpokládali objektivní realitu a vždy o ní pronášeli soudy, to je naší přirozeností a nevyhnutelnou nutností. Novum tohoto přístupu je v pokusu o překonání zjevné subjektivity názoru příbuzných a přihlížejícího davu, anebo autorit, jejichž předním zájmem je udržet svou moc a proto klid a proto jednat rychle, rozhodně, neodvolatelně a příliš často chybně.
Zcela nutně musíte z vyšetřování naprosto vyloučit jevy, jež nelze pozorovat, všechny mystické principy a tušení. Tak třeba dokonale přípustným důkazem jsou zbytky kůže oběti nalezené za nehty obviněného. Jiné metody intersubjektivního zkoumání objektivní reality odhalily, jak identifikovat tuto kůži s vysokou jistotou. Žádné takové metody však neprokázaly, že pokud někdo vydrží po jistou dobu bolest způsobenou rozpáleným železem, je ji stě nevinen. Ostatně spojovat vytrvání v bolesti s nevinnou je stejně jako označovat menstruující ženu za nečistou a tvrdit, že právě toto by způsobilo sražení mléka, pokud by jej třeba nesla ve džberu. Volné spojení lidské reprodukce a jejích projevů s reprodukcí skotu, jež souvisí s mlékem, je velmi typické. Stejně tak spojování bolesti a nevinny, bídy a duchovní čistoty atd. Fakticky nebylo metodami intersubjektivního zkoumání, tedy opakovanými testy, prokázáno, že by menstruující žena mohla zavinit sražení mléka, stejně jako je zřejmé, že chudoba spíš než morální čistotu způsobuje fyzickou i psychickou deficienci a velmi často i tu morální. V jiných případech se snažíte najít motiv obviněného, protože je známo, že lidé obvykle konají na základě nějakých pohnutek, k získání výhody, či odvrácení něčeho nepříjemného. Dále mimo spousty jiných testů získáváte svědecké výpovědi, rekonstrukcemi ověřujete, zda svědci skutečně mohli vidět to, co tvrdí. Jinými slovy užíváte veškerého svého důvtipu, abyste nalezli skutečnou podobu objektivní reality.
Soudní proces sám je postaven zřejmě racionalisticky. Prvním jeho principem je presumpce nevinny. Prokázat zločin s sebou mnohdy nese tak fatální následky pro obviněného, že žádáme, abychom tento důkaz povznesli nade všechny pochybnosti, které můžeme mít, nad hranice toho, co v rámci svých investigativních metod považujeme za jisté. V tomto bodě by kritik mohl namítnout, že jde o věc libovůle. Nicméně vždy jde o věc libovůle. Musíme určit, zda například metoda snímání o tisků prstů a jejich porovnávání je dostatečně jistým důkazem, za hranice pochybností. Takovéto rozhodnutí musíme učinit bez výjimky v průběhu svých životů mnohokrát a mnohokrát. Považujete za jisté, že uvnitř Faradayovy klece vám nehrozí zásah bleskem? Pokud ano, pak riskujete třeba svůj vlastní život. Věříte třeba brzdám svého vozu, věříte řidiči autobusu v odpolední špičce... za hranicemi svých pochybností. Zatímco metodika intersubjektivního zkoumání reality nás nabádá, abychom ničemu absolutně nevěřili, přesto prakticky musíme v každém čase něčemu konkrétnímu věřit. Důležitá v tomto bodě není absolutní míra víry, nýbrž míra relativní. Věříte více slovům obviněného, že kdesi nikdy nebyl, anebo faktu, že všude na daném místě jsou k nalezení jeho otisky? Podobně je lépe věřit moderní vědě a nikoliv "prastarým metodám starých..." Je to racionální rozhodnutí zakládající se na posouzení metod, jimiž byla ta či ona teorie získána.
Dále v soudním procesu vždy vystupuje vedle strany žalobce i strana obhajoby. Toto je prakticky racionální diskuse, jak nejvíce se jí lidé mohou přiblížit. Předkládány jdou důkazy, výpovědi, to vše k posouzení porotě či osobě soudce. Existují procedury, jež mají vyloučit ovlivňování svědků, překrucování jejich slov, nabádání k nějaký m výpovědím, anebo konstatování toho, co teprve má být prokázáno. To vše proto, že procesu jsou přítomny obě strany s protichůdnými zájmy. A strana třetí, jejímž úkolem je soudit, má být, pokud možno, co nejvíce emocionálně "odstíněna" od celé kauzy, protože konečně nikoliv emoce, nýbrž nahromaděná fakta mají vypovídat o vinně či nevinně. Jaký rozdíl oproti nastíněnému alternativnímu modelu spravedlnosti! Sám obhájce obviněného by si v ideálním případě měl zakázat otázku, zda jeho mandant je pachatelem onoho činu, anebo nikoliv. Je jen prostředkem k nalezení spravedlnosti, nepřísluší mu role soudce. Jistě je v mnoha případech tento ideální model pokřiven, mnohdy se nelze nepozastavit nad daným zločinem, jindy na straně obžalovaného a pravého pachatele stojí finanční síla a tedy i jistá možnost ovlivnit nepravdivě výsledek ve svůj prospěch. Tato spravedlnost je tak neintuitivní, že mnohdy se v médiích objeví názory příbuzných oběti, které jasně prozrazují, jak je pro nás alternativní model spravedlnosti samozřejmý. Nelze jim to pochopitelně zazlívat.
A nakonec to nejdůležitější. Tento systém si je vědom své omylnosti a obsahuje prostředky nápravy. Ať už o nich soudíte cokoliv, uvědomění si vlastní nedokonalosti je příznačné. Naše metody totiž neskýtají absolutní jistotu o tom, zda nalezený obraz objektivní reality, je skutečně objektivní realitou. Doufáme a máme důvody se domnívat, že tomu tak je, ale nemůžeme si být nikdy docela jisti. Tento moment je zcela unikátní.
Z důvodů uvedených výše tedy ona známá socha ženy s páskou na očích, vahami v jedné a mečem v druhé ruce, není pouze zobrazením našeho ideálu spravedlnosti, je to zároveň ideál racionality sám. Kdo z nás však kritizuje pojetí spravedlnosti, jak je této společnosti vlastní? A přitom existuje toli k a tolik kritiků racionality. Co skutečně všechno kritizují ve svých statích, to sami nedohlédnou. Zjevná kontradikce přítomná v jejich názorech zůstává podivně nepovšimnuta. Osobně věřím (a zde pro to pokládám i důkazy), že racionalita je nosnou idejí demokracie a sekulárního státu, stejně jako spravedlnosti, je to i nosná idea tolerance mezi vyznáními a národy, protichůdnými názory a přesvědčeními. To vše na základě nenásilného střetu protichůdných názorů v kritické diskusi s přihlédnutím k empirii jako ultimátnímu soudci našich myšlenek. Odpor vůči racionalitě pak plyne z týchž zdrojů jako odpor vůči spravedlnosti, intuitivnosti některých přesvědčení, jejichž domnělá samozřejmost je pro nás tak přitažlivá, že ji odmítáme podrobit kritickému zkoumání.
|
|
|