|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Čeká mě prima týden. Hned několik totemáckých akcí. To si užiju! V tuhle chvíli ještě netuším, že na konci týdne už ze mne zbude jen mátožná nevyspalá troska…
Pondělí. Salmovská literární kavárna. Přicházím ve společnosti kamaráda, o kterém jsem až nedávno zjistili, že taky píše na Totem. Přestože tu nikoho osobně nezná, rozkoukává se brzy. “Ty musíš být Naty,” zdraví vesele naši sousedku. Nemýlí se. Do party snadno zapadá.
Přichází předčítání prvních básní totemáků. Válím se smíchy, když poslouchám plamenné výzvy ničitelům přírody nebo poděkování doktorce za pobyt v nemocnici.
Ze Salmovské vyrážíme do Jagušky. Vedu plamennou diskusi s Viem a především dr.faustem o úloze ženy v dnešní rodině. Na konci večera zjišťuju, že jsem ztratila hlas.
Úterý. Můj kontakt s Totemem se omezuje na hodinu v kavárně s Martinem, který mi vypráví o historii časopisu. (Sbírám podklady pro svou diplomku, jak jinak než na téma Totem.) Mluvit zatím nedokážu.
Středa . Má být sraz redakce. V Jagušce ovšem nikoho nenalézám. Aha, změnili místo konání. Vyrážím tedy do školy, abych si to dohledala na Internetu. Ten ovšem potvrzuje mou informaci o Jagušce.
Vracím se. Že bych je přehlédla? Nesmysl, nikde tu nejsou. Bezradně se zastavím v chodbičce lokálu. A co to nevidím? Ony jsou tu ještě schody dolů! A vida, pod nimi je bar. A v něm celá totemácká společnost. Mé třičtvrtěhodinové utrpení je korunováno úspěchem.
Odhlasuju přijetí nových členů do redakce. Do diskuse se tentokrát nezapojuji, neboť hlas jsem dosud nenalezla. Quentinbubakoff je tak laskav, že za mne objednává. Like.woodoo mě přesvědčuje, že mnou zvolená jména pro budoucí děti přivedou mé potomky do neštěstí .
Čtvrtek. Pořad Rezi a Jika o Boženě Němcové v Blue café. Tady naštěstí nepotkávám tolik lidí, a tak celý večer prokecám jenom s Rivkou a její kamarádkou. Slibuje mi další podklady pro diplomku. Hlas už se pomalu vrací.
Pátek. Vybírám si oddychový čas od Totemu. Netuším, že ho budu hodně potřebovat.
Sobota. V šest máme sraz v hospodě v Kovářské ulici. Zdržím se, neboť se stavím v paláci knih Luxor, kde prodává Čagy. Snaží se mne přemluvit, že při koupi knížky dostanu druhou zadarmo. Nepřesvědčí mě, ale zakecáme se dost. No, snad mi to kolegové odpustí, když jsem se zdržela s Totemákem.
A již dorážím. Sražené stoly v hospodě jsou přeplněné. Při usednutí zjišťuji, že jsem se ocitla v obklíčení kuřáků - nekuřácký koutek je přesně na opačné straně. No co, budu to muset nějak přežít.
Zahovořím se s kolegou z rubriky Kajmanem o nových filmech. Když vypiju svůj džus, číšník zvaný Fantomas mi rozkáže “Další?!” hlasem nepřipouštějícím námitky. Ani si je nedovolím mít.
Nabízím Adině, které se ještě nechce domů do Kolína, že u mne může přespat. Tím se však zbavuji možnosti rozhodování o svém dalším osudu. Když totiž v jedenáct hodin hospodu vyklízíme, přemluví mě dotyčná, abychom vyrazili s ostatními ještě do nějaké další. Prý když je jednou v Praze…
Jedeme kolektivně metrem a děláme značnou ostudu. Zejména dr.faust, který ve vagóně tančí a na přestupu prozpěvuje kolemjdoucím strážníkům “Já husárek malý.” Pak se od nás ovšem odpojuje, dává přednost Akropoli. Vůbec se nás po cestě několik ztratilo, takže nakonec zbyde jenom osm statečných. S potěšením konstatuji, že poměr kuřáků a nekuřáků se ob rátil v náš prospěch. Zkrátka, nekuřáci více vydrží.
Dorážíme do Dejvic do podniku, jehož jméno si nestačím zapamatovat, ale já mu v duchu říkám “Mexiko”, protože po stěnách jsou tu namalované kaktusy.
Nálada už je značně uvolněná. Vybíráme si navzájem občanky, podivujeme se nad neznámými jmény a sestavujeme postupku. Házíme si kostkami a každou chvíli je hledáme pod stolem. Adina mi na moji žádost polévá ruku vínem. Farišta nám předvádí tanec s polovičním striptýzem a poté vyhrává ohromující částku po vhození mince do náhodného automatu. Populárním se stává zvolání “Nepleť se mezi Nazgúla a jeho kořist,” opakované snad při každé trochu možné příležitosti. Snažíme se vymyslet, jak to vypadá se šroubovicemi DNA, ale nedobereme se k jasnému závěru.
Zhruba ve čtyři hodiny lokál vyklízíme. Až při odchodu si všimnu, že kousek od nás seděl značně společensky unavený R.Samildanach. Ti totemáci jsou opravdu všude…
Představa, že teď půjdeme s Adinou hodinu pěšky k nám, není zrovna lákavá. Naštěstí Kelly nic nenamítá proti návrhu, že rozšíříme počet jejich nocležníků. (Má to domů přece jen o něco blíže.) Osm se nás prý na tři postele vejde, tak o co jde.
Po příchodu ke Kelly si uvědomuji svůj hlad. Suchá patka chleba mi neobyčejně chutná, nikdy jsem si nevšimla, že je to taková dobrota. Rozložíme si spaní pod stěnou popsanou jmény totemáků. (Vypadá to, jako by tu Kelly provozovala hotel Totem.) Přikryji se plyšovým hadem a poprvé v životě usínám v kontaktních čočkách, neb je nemám kam dát.
Neděle. Kolem jedenácté vstáváme a k mému nemalému překvapení vyrážíme zase do hospody. Ne, že by se mi tolik chtělo, ale nějak nedokážu své společníky dnešní noci opustit. Ostatní už rovnou obědvají, já si užívám svého čaje.
Domů dorážím ve dvě odpoledne. A to jsem chtěla zasvětit dnešek psaní diplomky…No co, sbírala jsem pro ni materiál, uklidňuji se.
Netrvá dlouho a vyrážím na další akci, do Malostranské besedy. S pevným předsevzetím, že se tentokrát nenechám zlákat do nějaké další hospody a vrátím se hezky spořádaně domů.
No, člověk by raději neměl dělat pevná rozhodnutí. Nechám po programu většinu svých známých odejít na flám samotné, a sama si jen na chviličku přisednu k Dušanovi a Martinovi…A nakonec jsem ráda, když se ve dvě hodiny (tentokrát aspoň ráno) dovalím do postele.
V pondělí vstávám čtvrt hodiny po poledni s pevným odhodláním: Totem nikdy víc! Nebo alespoň na pár dní…
|
|
|
