nedorozumění
Až přijdou špatné časy, dlouho nepřežiju. Ne snad, že bych zahynul v davové panice a scestných pokusech o záchranu. Spíš hned mezi prvními, nejslabšími jedinci upadnu do kataleptické nečinnosti a budu toužebně očekávat rychlou a dostatečně účinnou ránu z milosti. Ale zatím žiju v míru, v blahobytu a ve zdraví. Je třeba existovat. Proto píšu. Jevový svět se valí bezbřehým časoprostorem, ale mé záznamy mu dávají řád a události v mých textech se odvíjejí tak, jak mají – tedy tak, jak jim určím...
Ty ses v mém příběhu zrodila 10. ledna v půl desáté dopoledne a vplula jsi přímo do středu promyšleně rozehrané zápletky:
Anna se objevila jednoho ošklivého vichrného rána, kdy na okna klepaly ztýrané větvičky zašedlých bříz a nad zemí se v oblacích prachu honily odpadky z popadaných popelnic. Šla energicky, z čela shrnovala uvolněné pramínky tmavých vlasů a v dlouhých prstech držela lístek s adresou. Vystoupala po setmělém schodišti nevábného pavlačového činžáku do třetího patra, chvíli nerozhodně zkoumala cedulky na dveřích, než našla tu pravou, a nedočkavě zazvonila. (str. 98)
Od začátku jsem tě měl rád. Snad pro ty štíhlé ruce a dlouhé vlasy, které jsem ti půjčil od ní. Šál jsi měla vytažený až k očím, ještě jsem tě pořádně neznal, ale už tehdy jsem měl tušit, že budeš svéhlavá a že se pokusíš vnést do mého spořádaného světa chaos...
Milá Lin,
strašně mi chybíš. Tolik věcí mi běhá hlavou, a nemám si s kým promluvit. Pamatuješ na rohový byt číslo pět?Jak jsme se vždycky bály chodit kolem, že tam bydlí úchyl? Je to prý spisovatel. Říká se, že píše kriminální romány a že na nich vydělal spoustu peněz. Zajímalo by mě, jestli je to skutečně pravda. Pokaždé když jsem na pavlači, zírá na mě tak, až mi naskakuje husí kůže. A víš, že je to takové příjemně strašidelné?! Normálně je za sklem vidět jen nezřetelný obrys vyhublého chlápka skloněného u počítače, ale když se přiblíží k oknu, je bledý, neoholený a má divné oči. Zajímám ho. Cítím to. A tak si říkám, co kdyby o mně taky něco napsal. Něco skandálně pokleslého, nějaký srdceryvný příběh ze světa, kde nevinné krásky propadají nástrahám velkoměsta a zkažení muži končí své mrzké životy na blýskavých ostřích vystřelovacích nožů... Strašně moc by to pro mě znamenalo.
Čekala dlouho, než se zevnitř ozvaly těžké kroky. Otevřela odulá ženská v kombiné, přeměřila si ji pohledem a uchechtla se: „Vodkud?“
„Dobrý den, já jsem přijela z Olomouce za panem Bébrem.“
"Za kym?" svraštila dramaticky vytrhané obočí a její vyžilé tváři trvalo hodných pár vtěřin, než se rozjasnila poznáním , "Jo myslíš za Hezounem? No tak pojď dovnitř, ať tu nestrašíš všem na vočích. Zaučená seš? Víš, vo co gou?“
V bytě to páchlo špinavým prádlem, nevynesenými popelníky a pivem. Otevřela dveře do místnosti, kde modře blikala televize a s nádechem opovržení řekla: "Hej, Hezoune, máš tu ňákou křehotinku."
Bébr rozvalený v křesle ani nevstal, jen na ni kývnul: „No vida, kráska z Olomouce... tak se hned mrknem na tu naši smlouvičku, ne?“
„Ahoj Richarde,“ řekla nesměle, „jsi rád, že jsem přijela?“ (str. 99)
Ty moje milá čistá dušičko. Opravdu sis myslela, že tě v Praze čeká otevřená náruč ramenatého krasavce a kariéra tanečnice? Myslela, já vím. Jsem v tomhle světě vševědoucí. Ještě i po tom, co zbitá utečeš z Bébrova pasáckého doupěte a co se vnutíš do rohového bytu k pisálkovi nad počítačovou klávesnicí, budeš věřit, že se všechno může obrátit k lepšímu. Budeš věřit v čisté úmysly a ve šťastné konce.
Vzrušení, vášně, nízké pudy, nebezpečí... K čemu je život, když ho neprožijeme naplno? Já nejlíp vím, že k ničemu. Představuju si zakouřené noční kluby, ochraptělé zpěvačky s rozmazanou rtěnkou, zhýralé hejsky beze stopy studu a hazardní hráče bez nejmenšího zbytku rozumu. Sebe vidím stát u baru – mám nevkusné šaty, protřelý výraz a v kabelce dvě plata rohypnolu... Včera jsem zase seděla před jeho okny. Bylo hezky, a tak jsem tam strávila spoustu času a doufala jsem, že vyjde ven a že se seznámíme. Potřebuju na něj nasadit všechny zbraně, když mě má znovu stvořit. I když jako všemocného autora ho můj nový život nebude stát víc než pár úhozů do klávesnice.
Máš její chytré oči, to se mi na tobě líbí. Ale vzpouzíš se. Něco ode mě chceš. Snad lepší osud? Copak ti ho můžu dát? Jsi hrdinkou v příběhu o nemilosrdnosti světa, který požírá nevinnost a důvěru a ve svém nenasytném trávicím ústrojí je mění přesně v to, v co mění všechny zažívací ústrojí všechno, čeho se zmocní. Cokoli jiného by byla anomálie, a na našem literárním poli fraška. Všemocný autor? Jsem mocný, dokud se řídím svými pravidly. A tvůj osud je dávno rozhodnutý.
„Votevři, já vim, že tam je!“ (str. 105)
Vyděšená se krčíš v koutě a upínáš prosebný pohled na siluetu skloněnou před obrazovkou počítače. Když se ti podařilo vykroutit z Bébrova sevření (díkybohu, respektive, díky autorovi, byl zrovna opilý), vyhnout se jeho tlusté pomocnici (díky autorovi zrovna telefonující) a vyběhnout na pavlač, právě tahle důvěru budící silueta tě přiměla zkusit štěstí a zmáčknout právě tuhle kliku. Pisatel se pomalu otáčí od počítače a dívá se na tebe...
Je čas nechat tě jít, má milá. Rozhodování pod tlakem není nic pro mě. Pravidla žánru naštěstí mluví jasně a velí, aby se ty rozklížené, špatně nalakované dveře otevřely, a tvůj příběh aby pokračoval za zdmi vedlejšího bytu. Nebudu měnit zápletku. Ani ona ve mně nedokáže vzbudit dostatečnou lítost... přestože je tak neskutečně zranitelná, tak křehká... Pozoruju ji oknem, jak bez pohnutí sedí v židli na pavlači, a vím, že nespí, že vnímá všemi smysly, celým povrchem těla... Jen kdyby věděla, kolik rysů ti propůjčila... A přitom jsi měla být jen nanicovatá vedlejší postava, kterou čekají zakouřené pajzly, společnost sjetých holek s vygumovanými mozky, primitivní pasáci a páchnoucí štamgasti...
Kdyby mě vepsal do románu, bylo by to jako život navíc. A ve mně tyhle těžké chvíle probouzejí chuť žít jako nikdy předtím. Takže bojuju o novou šanci. Sedám na pavlači a vší silou vůle ho přesvědčuju. Může přece stvořit svět, jaký se mu zlíbí, a v kteroukoli chvíli ho může zase zničit nebo od základů změnit. Nepotřebuje ani těch biblických sedm dní.
Vytáhl ji za vlasy a ještě cestou přes pavlač ji zfackoval. V bytě se k němu přidala tlustá pomocnice. Pak ji donutili sníst nějaké prášky, takže jí bylo všechno jedno. Druhý den ji měli odvézt někam k Chebu. (str. 107)
Víš, Lin, vůbec by mi nešlo o šťastný konec... snad zpočátku, možná, jsem si představovala, jak mě z těch dekadentních hrůz zachrání. Ale dneska už to nechci. Tohle není hezké, ale jako sestra mě snad pochopíš – víš, v poslední době si vyčítám všechny ty dlouhé roky, kdy jsem se chovala mravně, čestně, správně... Proč?K čemu to bylo? Závidím každou minutu tripu té partičce feťáků, co se schází u sklepů. Závidím té zapšklé bábě od naproti každou nadávku, kterou vyřve do dvora. Závidím té prsaté odbarvené blondýně každého blbce, kterého si přivede na noc... Cítím zášť k tomu hodnému děvčeti, kterým jsem byla... kterým ještě jsem a kdovíjak dlouho budu... nebo nebudu? Pamatuješ, jak jsi kdysi dávno chtěla křičet z rozhledny, a mně to připadalo hloupé? Dneska bych křičela... Nestojím o sladkobolnou romanci s happy-endem. Chci krvák se spoustou špíny, pořádný plivanec do obličeje slušnosti, spořádanosti a hlavně toho zkriplovaného osudu, co se mi za všechny dobré skutky tak nespravedlivě chechtá do obličeje...!
Je další předjarní teplý den, i kočky vylezly ze sklepa a protahují svá opelichaná tělíčka na vyhřáté dlažbě dvora. A ona se neukázala. Zvláštní. Celé dopoledne jsem nenapsal ani řádek. Ty ležíš omámená, ještě chvíli nevědoucí v Bébrově bytě, a já nejsem s to tě poslat do pekel. Máš z ní příliš, nepatříš tam. Nemám rád, když se mi postavy vymykají z rukou. Mohl bych se o pár stránek vrátit a celou tě přepsat. Ostatně, není to fér čerpat zrovna z ní. Mohl bych tě napsat drsnější, třeba trošku podle té blondýny z druhého patra... Nebo bych tě mohl úplně smazat, Bébr už má na kontě dostatek hříchů... I když zkáza nevinnosti je motiv, který vždycky zabere, o něj bych nerad přišel. Ale tu špínu..., v té tě máchat nebudu...
Je mi zle, Lin. Kéž bych se mohla převtělit do té jeho románové postavy... a já cítím, že ji píše! Stačilo by mi cokoli – cokoli, jen aby to bylo JINÉ než realita. Nevím, proč vkládám tolik naděje zrovna do něj. Asi mi nezbývá, než se upnout k jedinému stéblu, které plave v dohledu...
xxx
z jiné korespondence:
Mami,
našla jsem mezi těmi papíry, co jste mi poslali z Anniny pozůstalosti, takové zvláštní zápisky. Ukážu ti je, až přijedeš, ale chtěla jsem se zeptat, jestli po té nehodě ještě, třeba alespoň zpočátku, mohla vycházet ven, jestli se s někým stýkala?
Lin,
vždyť víš, že od té nehody už nevstala. Jak by mohla, když byla přerušená mícha? Občas jsme ji vyvezli v křesle na pavlač - zkraje, když ještě mohla hýbat rukama a když ji bavilo pozorovat, co se v domě děje. Pamatuješ, jak ji těšilo si o lidech vymýšlet. Jenže pak to nabralo ten rychlý spád - přestala chtít, přestala reagovat... vždyť víš...
xxx
Dobře, dosáhla jsi svého. Napíšu ti jiný osud. Budeš moje kladná hrdinka, hlavní důkaz a korunní svědek v procesu s Bébrem. Policie po něm jde už dlouho, ale zatím stále unikal. Pár hodin práce, a bude dopsáno. Doufám, že budeš spokojená. A až se ona příště objeví na pavlači, vyjdu ven, a seznámíme se. Dám jí to přečíst a doufám, že se jí budeš líbit:
Nechala se bez odporu vyvést z bytu, stejně povolně sešla jedno patro, a teprve pak se s nečekanou silou vytrhla, uběhla několik metrů, a když už ji skoro znova drželi, snad úmyslně, ale možná jen nedopatřením, přepadla přes zábradlí pavlače a zůstala ležet na dvoře. Živá, vnímající, ale navždy nehybná s přeraženou páteří. (str. 112)
xxx
Krásný konec. Krásný. Někdy je fajn dát postavám trošku volnosti... Teď si udělám pořádné kafe, chvíli si sednu na pavlač na sluníčko, pak sjedu rychlou korekturu a vezmu to do redakce. Všechno do sebe zapadá, všechno je tak, jak má být, a tvůrce se může z výšky své vševědoucí všemocnosti radovat nad svým dílem.
|