|
Celý svý "uvnitř" mám v krabičce od sirek.
To svoje jediný co ve mně žije - žilo(!) se
mačká v pitomý krabičce od sirek.
Ta krabička je v kapse,
v tvý kapse u kalhot -
nevíš o ní, dala jsem ji tam tajně jednou,
když jsi mě pohladil po vlasech a řekl:
"Ty šajbo, tě mám přece rád!"
Vyndala jsem zpod žeber tu krabičku,
byla tenkrát větší,
asi jako 2 krabičky od cigaret
a nenápadně, nepostřehnutelně
jsem ti ji dala do kapsy.
Jenže ty kouříš.
A tak, když ti došly cigarety,
našels náhodou ty 2 krabky a rozbalil je.
Něco tam bylo.
Něco modrýho a růžovýho a mlhavýho a taky trochu šedýho.
Nedivil ses tomu, vzals cigaretu a kouřil.
A kouřil a kouřil a paks to vyndal.
Bylo to malý a tak se to jako lepilo
a taky to mizelo a zas se to objevovalo -
vzals to do ruky a protožes nevěděl, co s tim,
dals to do tý posraný krabičky od sirek.
Jenže jsi zapomněl nějaký ty poslední sirky uvnitř
a ono se to tam mačká a tlačí s těma sirkama,
ale pak najednou se to tam vejde!
Nedivím se ani, nemám čím, když to, co ve mně žilo
je teď v tvý kapse v krabičce.
Jen se tomu blbě dejchá, ale to je normální - v krabičce od sirek.
Užs na to úplně zapomněl.
A mně to chybí, protože cejtim, jak vevnitř něco nemám,
protože to máš ty. Jsem ti to dala!
A ono to tam čeká.
To mrňavý růžový modrý mlhavý šedý a lepivý
a taky trochu prchavý tam čeká.
Ale nedočká se.
Vlastně jo, dočká - dvě mouchy jednou ranou!
A vlastně jedna...
Dočká se, až ti dojde zapalovač a budeš si chtít zapálit.
Tehdy si vzpomeneš na tu krabičku,
vyndáš z ní sirku,
ani si nevšimneš, že tam ještě něco je,
už se to tak zmenšilo, že se to teď opírá
v koutě o stěnu a má klidně natažený nohy!
Škrtneš.
Škrtneš tou sirkou, zapálíš si, sfoukneš,
ale ne docela!
A tu vyhořelou sirku vrátíš do krabičky.
Vyhořelou sirku!
Jenže ne tak docela...
V posledním záchvěvu ti vzplane v kapse.
(a ty nemáš nic a já nemám nic... a jsme zas prázdný... a už asi na furt.) | 
