|
| |
 |
My, Ludvík XVI. - 1.část
Autor: Black (Občasný) - publikováno 12.1.2001 (23:07:35), v časopise 15.1.2001
|
|  |
Bylo mi 16, když jsem se musel ženit. Jí bylo 15. Nevím, zda byla šťastná, nebo to chápala jako nutnost. Poslechnutí matky a lidu. Jmenovala se Marie Antoinetta.
Ani po čtyřech letech naše manželství nezažilo nic žhavého. Byli jsme oba moc mladí.Marie neustále hledala rozptýlení, zábavu, sváděla mladé šlechtice, mě to nijak nebralo. Nebylo nikoho, kdo by mě chápal. Stáhl jsem se do sebe. Snažil jsem se porozumět lidu a zmírnit bídu. V roce 1770 jsem do funkce generálního kontrolora financí dosadil Anne Robert Jacques Turgot, baron de l´Aulne. Po několika měsících se to ukázalo jako velice šťastná volba. Měl tytéž zájmy o lid jako já. Spolupracoval i s Diderotem na encyklopedii.
Peněz však ubývalo. Marie rozhazovala jako její otec. Královská truhlice se vyprazdňovala. Neměl jsem mnoho šatů - šest jednoduchých kabátců. Zato má žena jich měla snad pět tuctů. Turgot mě však překvapil. Nejen že podpořil mou spořivost, ale omezil své vlastní příjmy ze 142 000 na 80 000 livrů ročně.
Lid ho ale neměl příliš v lásce. Rušil některé, podle něj, neužitečné úřady.
Svolal jsem pařížský parlament, abych jim objasnil svoje reformy.
„Povolávám vás opět do úřadů, které jste neměli nikdy opustit. Velice by mě zarmucovalo, kdyby kvůli jistým vnitřním sporům muselo dojít k opětovnému rozpuštění. Proto jednejte o blaho mé země a mých poddaných s největší oddaností a láskou.“ Všichni se dívali na toho mladíka, o kterém si mysleli, že neumí zarecitovat básničku v koutě, natož vystupovat před tak velkým shromážděním. Stál tam ve fialovém kabátci, s korunou přesně uprostřed hlavy ruce podél těla se ani na moment nepohnuly(i když neobvykle rád vyjadřoval vše právě gestikulací rukou). Jeho hlava hleděla zpříma, oči mu těkaly z jednoho ministra na druhého. O reformách, které se snažil protlačit parlamentem, však nikdo nechtěl slyšet. Rozdělit daně na všechny vrstvy obyvatel. To by znamenalo, že i šlechta a duchovenstvo by muselo platit. A to se jim nelíbilo. Báli se o své příjmy. Král se však nedal. Tvrdě bojoval za svůj lid. A ten to ocenil.
Ještě téhož dne mu sluhové donesly dary. Husu, košík vynikajících croisanů, prvotřídní víno.
„Vaše Veličenstvo je tu malá holčička Charlotta, dcera místní květinářky a prosí o přijetí.“
Král už byl unaven, ale jakmile viděl, jak to malé roztomilé děvčátko nakukuje dovnitř, nemohl jej odmítnout. „Jen ji pusťte dál.“
Holčička se uklonila. Dobrý večer Vaše Veličenstvo. Maminka a já jsme Vám natrhaly ty nejkrásnější kytičky z našeho krámku. A já jsem Vám je přinesla.“ Podala mu košík plný nejrůznějších kytek. Orchideje, Gerbery,Růže i Tulipány.
„Děkuji tobě i tvé mamince. Kolik ti je let?“
„Tolik.“ A ukázala na svých tenoučkých prstech 5.
„Jsi šikovná. Už se stmívá, tak raději jdi, ať maminka nemá starost.“
Uklonila se. „Nashledanou Veličenstvo.“
„Ahoj.“
Královi se líbila. Taky by chtěl takovou mít. Ale nejdříve kluka, aby zajistil následníka trůnu a pokračovatele své dynastie. Jak ale přivést na svět potomka, když Marie nechce slyšet o společné ložnici?
|
|
|
