|
ke kořenům
Skoro bych nevěřila, že i tentokrát bude možný tak dokonalý návrat. Jako každé léto jsem zpátky ve Vile. Bydlím v sestřině pokoji v podkroví. Jako za starých časů spolu po ránu sedáme v pyžamech na balkóně, pijeme kafe a Hanka schovává popelník do okapu. Ale jsou tu i rozdíly. Třeba Vila samotná je o další rok zchátralejší.
Telefon... !
Horší než budík. Podmíněný reflex okamžitě nastartuje preventivní provinilost a nejistotu, jestli jsem náhodou neměla někde být nebo něco odevzdat. Telefon rovná se průšvih - vyzkoušeno, ověřeno. A dopolední telefonáty jsou nejhorší. Podle ochraptělého hlasu každý pozná, že jsem zrovna vstala, což je v tuhle relativně pokročilou hodinu, kdy se „každý normální člověk“ už dávno zabývá někde v kanclíku bohulibou pracovní činností, zcela nepatřičné.
- Haló?
- Hanele, ty holka nešťastná!
Babička. Volá z přízemí, protože schody jsou pro ni nepřekonatelné. Díkybohu, že Vila není bezbariérová.
- Babi, to jsem já, Helena, Hanka tu neni.
- A kde je?
- Nevím, někde překládá, vrátí se večer.
- Ty jsi ještě spala?
- Ne.... Vlastně jo.
- Aha... A co s tím ta Hana hodlá dělat?
- S čím jako?
- No s tím dítětem přece!!!!
- S jakým dítětem?
- Hanele čeká dítě.
- Hanka čeká dítě? Jak jsi na to přišla?
- Zdálo se mi o tom.
- Jo tak... no, babi, to přece nemyslíš vážně...
Chvíli sedím a dívám se z okna. Venku začal pařák. Pak zvednu ještě jednou sluchátko a vytočím číslo sestřina mobilního telefonu:
- Hanko, jsi to ty? Jak se máš?
- Čau Heli, stojí to za hovno.
- Myslíš jako vždycky, nebo je něco novýho?
- Jako dycky.
- Hele, před chvílí volala babi. Byla celá rozčilená, prý se jí zdálo, že jsi těhotná.
- Ty bláho, tak to je síla. Cos jí řekla?
- Nic, ale jdeme tam s mámou zavařovat rybíz, takže to určitě přijde na přetřes.
- To si užijete. Drž se!
xxx
Bez chuti se oblékám. Váhám a pak se rozhodnu pro bílou košili. V tomhle domě se dbá na vnější efekty, a na bílé límce obzvláště. Výmluvy se nepřipouštějí. Meryl Streepová ve Vzpomínkách na Afriku přece nosila naškrobené bílé blůzy i na safari. Otevřu dveře a ze schodiště zavane chlad vlhké omítky. Vila je zhmotnělá výčitka plná zašlé slávy... děda si v tvém věku otevřel vlastní právnickou kancelář. Matka v tvém věku měla první atestaci a tři děti. Teta Fanča v tvém věku vystavovala v Mánesu... Jako by to vyzařovalo ze všech zmatnělých trubek funkcionalistického nábytku a ze všech zaprášených porcelánových sbírek ve sklenících. Nepatřičná... přesně tak si tu připadám...
Dveře od bytu v prvním patře jsou zamčené. Teta Fanča umřela v zimě. Vlastně ani nevím, co byla zač. V rodinné mytologii se traduje jen ten Mánes a nejlepší vanilkové rohlíčky široko daleko. A fantastická knihovna. Měla prý všechno, co vyšlo v ELKu a v Odeonu, navrch tři metry Dicka Francise, a nikdy nikomu žádnou knihu nepůjčila. Tyhle legendy už jí nikdo neodpáře... Jednou budu mít v rodinné kronice taky pár podobně výstižných nálepek a musím se smát, když si představím, co by asi tak mohly obsahovat...
Vyjdu na balkón, zašmátrám v okapu po cigaretách, ale pak si to rozmyslím. Opřu se o zábradlí a zadívám se do zahrady. Vlastně by se sem vůbec nemělo chodit. Při pohledu zdola se podlahou táhne hluboká prasklina a přestože je balkón podepřený konstrukcí z dřevěných rámů, statik ho prohlásil za nebezpečný. Nejlepší by snad bylo celou Vilu strhnout, jenže je na seznamu chráněných památek, a tak se musí nechat ještě chvíli chátrat. Zahrada je taky zanedbaná, rodí už jen ten rybíz, co dnes přijde na marmeládu. Zavařovací rituál. Každé léto se vyrobí desítky sklenic kyselé marmelády, kterou nikdo nejí.
Čekám, dokud před brankou neuvidím mámu, a teprve pak se vydám o další patro níž.
xxx
- No konečně jste tady, děvenky moje! Rybízu je letos spousta, máme móc práce.
Babička má na sobě rafinované domácí šaty, pozůstatek z dob, kdy vlastnila kožešnictví a šila v salónu. Vzala si i velké perleťové náušnice. Je v ráži. Neuvěřitelné, na ten věk...
- Bílej, nebo červenej?
- Bílý.
- A do malejch, nebo do velkejch?
- Samozřejmě, že do malých sklenic. Velké vždycky načnete a necháte zkazit...
- Protože marmelády z bílýho rybízu jsou strašně kyselý a nedaj se jíst.
- Nevykládej nesmysly. Jste rozmazlené. Tak co, mluvily jste s Hanele?
- Nemluvily.
- Co s tím asi hodlá dělat? No řekni, Lízo...!
Matka se tváří nezúčastněně. Jako obvykle zaujala provokativně submisivní pozici. Vzorně rovná umyté zavařovačky do lísek a stojí nepřirozeně narovnaná. Za chvíli vytočí špičky a bude si představovat, že ji nedrezíruje tchýně, ale baletní mistr. Ale vypadá docela dobře, ani moc hubená, ani rozjetá. Snad je v pořádku. Co jsem se vrátila, ještě jsme spolu pořádně nemluvily. Vždycky nám trvá, než prolomíme ledy.
- Co by s tím dělala, buďto si to nechá, nebo si to nenechá... jestli je vůbec těhotná.
- A to říkáš tak klidně? Musí hnedka k doktorovi a dát to pryč. Vždyť se na ni podívej, jak žije a s kým se pořád tahá. Ještě to bude mít s nějakym přičmoudlym...
- Babi, prosím tě, nech toho.
- Taková sebranka. Já bych je hnala svinským krokem.
- Tak to aspoň neříkej nahlas. Nedá se to poslouchat.
- Já můžu. Moje rodina si vytrpěla svoje.
- Je to i moje rodina
- To je zvláštní, že se v ničem nepodobáš.
- Tobě? Zaplaťpánbu.
- Heleno!!!
- No co je, mami? Babi s tím začala!
Folklór letních setkání tyhle jedovatosti. Proč si život trošku nepřiotrávit...
xxx
Zavařuje se ve sklepě, protože babiččiny peršany a čalounění by průvodní nepořádek a lepkavé sladké skvrny nepřežily. Takže s mámou snášíme lísky plné sklenic po točitých schodech do podzemí a rovnáme je na žulový pult bývalé prádelny. Pak obíráme mrňavý zplanělý rybíz a mícháme nevábnou masu budoucí zavařeniny.
- Mami, proč jí pořád ustupuješ, vždyť je hrozná!
- Neměla to v životě lehký. Dej tam víc cukru.
- V receptu je to takhle.
- Dej tam toho cukru víc, ať se to dá jíst.
- Bílej rybíz nikdo nezavařuje... Že to měla těžký, ji neomlouvá. Myslíš, že to s tím potratem myslela vážně?
- Určitě. Sama byla devětkrát.
- Devětkrát???
- Nechtěla děti. Táta se narodil z nepovedenýho potratu.
- To je strašný!
- Taky mě to sebralo, když mi to poprvé řekla. Děda hodně pil. Krad jí peníze z kasy v obchodě. Proto nechtěla děti. Chodila k andělíčkářce na potraty pletací jehlicí. Hrůza. Divím se, že pak tátu donosila v pořádku.
- Počkej.... děda právník... ten, co o něm pořád básní... !?
- Já to taky dlouho nevěděla. Ale tu právnickou kancelář prý musel kvůli pití zavřít. A nejspíš na to i umřel, protože bral anti-epileptika a pití s těmahle lékama moc nejde dohromady...
Zvláštní, kolik toho člověk může o vlastní rodině nevědět... takže další do spolku...
xxx
- Tak co, holky moje, jak vám to jde?
Babička stojí nad schodištěm do sklepa a alespoň na dálku kontroluje. Nesnáší, když se věci dějí bez jejího přímého dozoru. A v rámci zdejšího neměnného řádu navíc nastal čas na „pracovní kávu“. Raději na chodbě, aby se nic neušpinilo.
- Jde to dobře, maminko, praskla zatím jenom jedna sklenice!
- Výborně, tak teď můžeme zavolat Hanele.
- Nevolejte jí, jestli něco potřebuje, tak se ozve.
- Snad ve svém věku vím dost, abych holce dokázala poradit!
- Jestli ji chcete strašit jako mě, když jsem čekala Helenu, tak rozhodně ničemu nepomůžete.
- Ale Lízo, přece musíš vědět, že jsem měla pravdu. Kdybyste mě poslechli, mohli jste v klidu dostudovat...
- Dostudovali jsme i tak.
- Ale mohlo to být bez nervů, v klidu. Kde mohl Rudla být, kdyby se tak brzo nemusel starat o rodinu. A ty... s tebou ten neustálý stres taky pěkně zamával, vždyť víš...!
Podívá se na mámu významně. Podpásovka. Kostlivce ve skříni netřeba pojmenovávat, stačí naznačit. Ale neví, že nahrává na smeč. Nadechnu se, odhodlaná tuhle příležitost nepromarnit a teprve v poslední chvíli si všimnu matčina nesouhlasného výrazu. Povytáhnu obočí... ta záštiplná ženská si to přece zaslouží... proč si takové podrážení nechávat líbit? Tohle prostě nepochopím... a přesně tuhle ústupnost na mámě nesnáším. No dobře. Alespoň na ni vrhnu opovržlivý pohled a pokusím se tu ťafku zamluvit:
- Teda babi... uvědomuješ si, co říkáš? Není ti blbý přede mnou litovat, že jsem se narodila?
- Ale prosím tebe! Tohle má pánbůh zařízený. Kdo má přijít na svět, ten sem přijde. Narodila by ses příště.
xxx
Zavařeno. Uklizeno. V babiččině bytě je nachystaná večeře. Po večeři obligátní káva a na obzoru další konverzační utrpení. Zoufale hledám záminku, pod kterou bych se nemusela dalšího hovoru účastnit:
- Babi, můžu se podívat na nějaký starý fotky?
Stáhnu se do kouta a bezmyšlenkovitě listuju starým albem.
- Hezkej chlap.
řeknu, když za sebou uslyším babiččiny těžké kroky.
- Strýc Áda - báječný mužský.
Únik se nepodařil. Babička se skloní nad fotografií strýce Adolfa, který „maloval filmové plakáty a spal s filmovými hvězdami“. Na další stránce je sestřenka Rút – „ta, která utekla s ajznbónem“. Hm, taky si v rodinné kronice vysloužila prima zápis. Máma na mě povzbudivě mrkne, ale já se zmůžu jenom na otrávené zakoulení očima. Tohle vážně nemám zapotřebí. Pak přijde na řadu prababička Róza, „ta, co uživila dvanáct dětí“.
- Babi, co bys chtěla, aby jednou říkali o tobě?
- Jak to myslíš?
- Vidíš, jak tu po každym zbyde takováhle nějaká nálepka – „spal s hvězdama“, „utekla s ajznbónem“, „vystavovala v Mánesu“. Tak co bys chtěla, aby se říkalo o tobě?
Chvíli přemýšlí a pak řekne pevně:
- Chtěla bych, aby řekli: Helga Kolská, ta co ustála všechno... válku, znárodnění... všechno...
Mlčí a listuje fotografiemi. Pak nasadí žurnálový úsměv:
- Ještěže mi ten Rudla vždycky dělal radost.
Děda Rudla „ten, co byl vždycky šaramantní, úspěšný a milující“... Zachytím matčin zkoumavě nervózní pohled a smířlivě kývnu: Neboj, mami, chápu. Ale je to síla. Sedíme pak nad fotografiemi ještě další půlhodinu a babička Helga vypráví idylické historky ze svého manželského života. Máma se jí občas zeptá na další podrobnosti nebo doplní detaily, které si pamatuje z předchozích vyprávění. Já poslouchám a v černobílých tvářích na fotkách se snažím vyluštit skutečné osoby, jaké byly, než vstoupily do mytologie. Nedaří se mi to.
xxx
Večer sedím v zahradě vedle očesaného rybízového křoví a čekám na sestru.
- Čau Heli, tak co? Přežily jste?
- Ale jo, nakonec to nebylo tak zlý. Tys věděla, že se děda upil?
- Jo, to vím. babička to vykládala mámě, když na tom tehdy byla špatně. Víš, když...
- Prosím tě, ani mi to nepřipomínej. Strašný. Babi to dneska taky vynesla na přetřes, ta ví, jak člověka dostat na lopatky... A o těch jejích potratech to taky víš?
- Jo, to taky vim. To víš, jsem tu častějc, a babi taky mívá slabší chvilky. Ale spíš mě zajímá co ty? Vážně si to chceš nechat?
- ... Asi jo... Aspoň se konečně nějak zapíšu do rodinných dějin, ne?
- Hele, a ty se nebojíš, že by to mohlo bejt blbý?
- Myslíš postižený?
- To taky, ale spíš, jestli to bude taky takovej debil jako... původce...
- No, prej je to tak zařízený, že co to má bejt, by se narodilo i příště.
- ???
- To říkala babi.
- Jo tak! Takže na tom určitě něco bude...
Chvíli obě mlčíme a díváme se před sebe na temnou hmotu staré Vily. Pak se zeptám na věc, kterou se mi od seance nad albem nedaří vyhnat z hlavy: Napadlo mě... nevíš, jak je to s tím bytem po tetě Fanče? Je volnej?
| 
