Dvojí pípnutí

Z komína stoupal kouř. Před chatou se válely dvě postavy ve sněhu a smály se. Dívka byla bezbranná, ale nevzdávala se. Pokaždé, když vstala a přiblížila se k chlapci, pevně, ale ohleduplně ji uchopil, nadzvedl a pohodil dál do sněhu. Byla rozhodnutá nevzdát se a alespoň jednou dosáhnout cenného vítězství. Úsměv se jí přitom nevytrácel ze rtů.

V dálce něco tiše dvakrát píplo.

Dívka se ohlédla, chlapec na chvíli zastavil. Jako by na něco čekali. Po chvíli, zřejmě na popud dívky, pokračovali dál, zapomněli na vyrušení.

Lesy se za chatou šplhaly do neprozkoumaných kopců, jinak budících důvěru a jasná obloha nechala sluneční paprsky ledovatět sněhovou pokrývku. Kromě šumění zpěvu stromů, protínal ticho jen chlapecký a dívčí smích. Louky spaly pod bílým závojem, široko daleko nebylo žádného obydlí.

Chlapec využil dívčiny nepozornosti při splétání copu, chytil ji za pas a vybral nejvyšší zavátý kopeček. Tentokrát ale k dívce poklekl a chytil jí ruce a chtěl jí políbit. Zasmála se a uhýbala. Uraženě ji pustil a zaklínil ruce v boky, hra ještě neskončila. Vydechl. Dívka se mu sápala po kotnících, zápal ze hry ji očividně neopouštěl.

Dvojí pípnutí z dálky přeťalo jeho smích a ona mu tázavě pohlédla do očí. Vyzařoval z nich klid a lhostejnost k vyrušujícímu elementu.

Rozběhla se proti němu skloněná a tlačila ho pozpátku. Ztratil rovnováhu. Dívka vítězoslavně poskakuje a raduje se více než dítě z malé výhry. On ji s přivřenýma očima pozoruje a utvrzuje se v lásce k ní. Neznal na světě nic, co by se mohlo vyrovnat v ceně s její radostí. Skáče okolo něj a hází na něj sníh. Naoko uraženě vstává a míří k chatě. Ona se mu naoko posmívá, ale dohání jej vzápětí, objímá a líbá na tvář. Obejme ji a společně vcházejí do domu.

Dvojí pípnutí ji přimělo promluvit. Chlapec kýve hlavou na souhlas a sundává z nohou promáčené boty. Bere i její ke krbu a hned se ujme přikládání do ohně a starosti o rošt.

Za chvíli drží dívka v ruce malý lesklý předmět a opakovaně do něj tluče palcem. Přikládá jej k hlavě u ucha a nepřítomně hledí do prázdna, nic neříká. Po chvíli něco promlouvá k chlapci, vrtí přitom hlavou a po pár ťuknutí palcem, pokládá lesklou věc na stůl a zavěsí se na svého přítele přes ramena.

Lesklá věc na stole zabliká několikrát oranžovým světlem, aby zhasla. Dívka na ni ještě párkrát pohlíží, když příležitostně chodí okolo, ale pokaždé ji zklame nenaplněné očekávání. Pořád o té věci mluví a chlapec jí poslouchá se zájmem, sám občas něco odpoví, většinou dívku opraví. Rozumí svítícímu předmětu více než ona, ale nechává jí vést hovor. Než se pustí do přípravy večeře, hovor o pípající věci se trochu protáhne.

Za okny mezitím ubylo světla a kopce s lesy zešedly. Rozlehlo se velké ticho mezi stromy. Napjatě naslouchá. Po chvíli ticho protíná dvojí ostré pípnutí. Nebe sklopí víčka, ohnivý obzor pohasne. Les přitisknut ke kopci usíná za svitu srpku měsíce.