Je mi sotva pět, mám kudrnaté světlé vlasy.
Každé ráno si na louce povídám s vílou Mevs.
Přitančí ke mně z nádherných lučních květin
i se svou družinou.
Hladí mne po tváři a usmívá se jemně: Cháronku, Chárone...
Pak náhle posmutní a usadí se v trávě:
Jednou ti bude svěřen úkol mlčení a služby.
Lidé si budou myslet o tobě, že´s zakletý.
Budeš tím nejbližším pro putující duše lidí.
Převozník na nedostupný břeh...
Co je to duše, milá Mevs?
A kdo je převozník?
Převozník lidí břehy spojuje, jako by napjal lano
nad hladinou řeky...
Převozník duší zas, jako by napínal zlatá vlákna
mezi hvězdami... a odděloval zářící od hasnoucích.
Vybírá od každého po minci, ale vidí i jemné nitky konání a myšlenek těch, kdo prošli životem.
On nesmí promluvit...
Smí snít, milá Mevs?
Ano chlapče, to je mu dovoleno... To jediné.
A jeho přímluva, konána pohledem,
platí na druhém břehu více, než všechno lidské zlato...
Odchází. Hraju si. Jsem převozníkem snů
mezi květinami...