Nádraží
Znáte Hořesedly ? Pokud jste v mládí jezdili na chmel, tak asi ano. Hořesedly jsou totiž centrem chmelařství na rakovnicku. A pokud někdy jezdíte autobusem do Karlových Varů, jistě znáte Hořesedly také. Je to totiž "odpočinková zastávka" jak pro řidiče autobusů, tak i pro cestující.
Málokdo však ví, že Hořesedly mají také nádraží. Nejspíš to vědí bývalí česáči chmele, které na tohle nádražíčko dovezl vlak. Je to věru podivné nádraží. Od obce Hořesedly je vzdálené přes 3 kilometry, takže je v podstatě k ničemu. Aspoň pro cestující, kteří se mnohem snadněji dostanou do obce autobusem. Jenže železnice má své prapodivné zákonitosti. Například na každé jednokolejné trati musejí být stanice umístěny "nepříliš daleko od sebe, aby ty které protijedoucí vlaky v těchto stanicích svůj směr vzájemně křižovati mohly". To je zřejmě důvod, proč bylo nádraží Hořesedly postaveno, příliš daleko od obce, ale zato těsně u karlovarské silnice, takže se z něho do stejnojmenné obce při dobré vůli pěšky dojít dalo. To byl právě náš případ. Chodili jsme tam na nákupy a na mináž (přes den) a na pivo (k večeru). Jinak existovala jediná možnost, jak nezemřít hlady: nasednout v Hořesedlích na nějaký vlak, dojet do Rakovníka, sehnat tam vše potřebné a počkat si navíc pár hodin a ještě mnohem víc piv, než pojede ten zatracený vlak zpátky.
Nádraží Hořesedly bylo tenkrát nádražím veskrze chmelařským. Brigádníky z různých škol tam obrovskými oklikami dovezl vlak tažený parní mašinou. A ten vlak tam většinou zůstal trčet celou dobu, než chmelová brigáda skončila. Pouze lokomotiva odjela do Rakovníka plnit své čmoudivé povinnosti. Tehdy obvyklé osobní vozy - takzvané dřeváky - byly v Hořesedlích odstaveny na vedlejší kolej a trčely tam nikým nehlídány dobré dva týdny. O tomhle zvyku jsme naštěstí věděli předem a za pomoci různých dek a složených spacáků jsme na sedadlech a podlahách opuštěných vagónů přespávali. Nebylo to až zase tak nesnesitelné - vždyť na nádraží byl záchod a kohoutek se studenou vodou - v té době obojí zcela zdarma. Jenže v době, kdy jezdily dělnické vlaky, pobývali na nádraží také výpravčí s výhybkářem, jejichž pozornosti bylo nanejvýš žádoucí se vyhnout. Naštěstí byl záchod také v každém vagónu. Sice jsem jej používali ve stanici, ale nic nám nebránilo se po dvou, třech dnech přestěhovat o vagón dál... a hygieně občas pomohl i čerstvý severozápadní vítr.
Pro jídlo a na pivo jsme chodívali zmíněné tři kilometry do Hořesedel - (pokud nepršelo). Za holkami, tedy za dobře vyvinutými brigádnicemi, zas na blízké chmelnice - rovněž pokud-li nepršelo. Předstíraje ruční česání chmele, seznámil jsem se tam s Radkou z třetího ročníku ekonomky. Pochlubil jsem se jí, kde a jak tady bydlíme:
„Máme príma teplý spacáky. I pro tebe by se určitě jeden našel. Lézt po sobě můžeme na podlaze vagónu nebo v čekárně. Místa je dost, ale noci jsou chladné. Vezmi si raději teplé prádlo.“
„Kdepak, přes noc to nejde. Můžu s tebou jít na to vaše slavný nádraží, ale na véču musim bejt zpátky. Na cimrách dělaj' večer kantorky prezenci. A vůbec - kdy ses naposled koupal ?“
„Jó, to už je dávno. Na tom blbým nádraží totiž nějak chybějí sprchy s teplou vodou.“ pokusil jsem se o chabou výmluvu.
„K nám na umývárku tě pustit nemůžu. Byl bys tam tak trochu nápadnej.“ meditovala Radka, předstírajíc úporné zamyšlení - jako ve škole, jsouc znenadání vyvolaná.
„Vy máte na ubikacích sprchy ?“ podivil jsem se.
„Zlatý voči a né sprchy. Jenom žlaby se studenou Wasser. Je libo skotskej střik ? Hadici máme a my holky jsme parádně votužilý. Teda - některý z nás. Já jsem čirou náhodou děsně otužilá, jenom mi trochu drkotají zubiska a občas vykviknu.“ zasmála se Radka.
„Kde se mejou kantorky, když dostanou ty svý - emh - krámy ?“ zkoušel jsem vyzvídat.
„Vozej je na valníku za traktorem sprchovat se do hotelu v Hořesedlích. To je prča, co ?“
Nakonec jsme spolu - ruka v ruce - došli až na "naše" nádraží, kde jsme se téměř oblečeni dlouho laskali na lavici. Bylo to asi tři roky před natočením filmu Ostře sledované vlaky... scénárista od nás drze opisoval ! Pak jsem si ještě udělali na lihovém vařiči pravou trampskou večeři. Rozdělávat táborový oheň jaksi nebylo radno. Ani ve vagóně ani v čekárně... nikdo z nás přece nesloužil u hasičů. Takže i skomírající hořící lihový vařič jsme raději "jistili" kbelíkem vody stojícím vedle... při jednom delším vaření totiž známý a spolehlivý Vařík náhle vzplanul jako Vatra (nášho Jánošíka, bratra) a museli jsme mu kbelíkem studené vody trochu domluvit. Byl to Pepan, kdo dostal onen vynikající nápad - přilévat líh z láhve do hořícího vařiče.
S Radkou jsem se scházel téměř denně, jenže při skončení chmelové brigády mi dala elegantní kopačky. Měla totiž v Praze jiného, ale záskok jí proti srsti nebyl. Mně vlastně taky ne...
Jednou jsme se takhle vrátili z Hořesedel pozdě v noci, navíc notně nacucáni tekutým skupenstvím chmele. Po široké silnici se totiž dalo jít i za svitu hvězd a občas nám posvítilo i nějaké auto. Zalehli jsme do svých vagónů, zabalili se do dek a během deseti minut jsme usnuli spánkem nespravdelivých. Probuzení však bylo hrozné...
Bylo asi pět hodin ráno. Venku ještě skoro tma, jak už to v září bývá. Pouze Venda se všemi spáči cloumal a nepříčetně přitom řval:
„Je to všechno v prdeli, vy blbouni ! V noci s náma ten pitomej vlak vodjel !“
„Hrome ! A kde teda jsme ?“ ozývaly se ospalé hlasy.
„Jsme ve Veľkých Kapušanech, vy vospalý volové !“ křičel Venda.
Byli jsme zdrceni. Na zpáteční cestu rychlíkem přes celou republiku ani na jídlo v jídelním voze jsme prachy prostě neměli. Tak jsme koukali z oken vlaku na to cizí nádraží a čekali s hrůzou, až se docela rozední. Ona ta osamělá, opuštěná nádraží vypadají skoro všechna stejně. Aby však na dvou různých nádražích byly podobně umístěné sloupy lamp, to se však nestává. Zdálo se nám to podezřelé. Jenže se nám chtělo děsně spát a nikdo nás nebudil - kromě Vendy. Ten přece vyvolal celý poplach...
Najednou zapískala mašina, zaskřípěly brzdy a na první koleji zastavil vlak. Vyběhli jsme ze "svých vagónů" ven, jenže nebylo nutné se na nic ptát. Na jednom voze totiž visela cedule: Louny - Rakovník - Beroun. Podobným vlakem jsme přece z Rakovníka přijeli. Byli jsme tedy stále na nádraží v Hořesedlích. Venda se ze všech ospalců probudil první a spáchal nám prvotřídní kanadský žertík. Spoutali jsme ho a trest měl v zápětí následovat. Svolali jsme radu starších, takže jsme se vlastně sešli všichni.
„Kluci, až vodjede vlak v osm, je tohle blbý nádraží až do vodpoledne úplně opuštěný. Výpravčí bude v čudu.“ prohlásil Pavel.
„Co tím chceš ksakru říct ?“ zeptal se vystrašený Venda.
„Nic zvláštního, mujéres y messieurs. Jen konstatuji, že tvá muka pekelná potrvají od osmi do dvou. Pak sem zase přijede výpravčí a výhybkář, takže ve dvě vodpoledne s potupou tvé mrzké duše musíme bohužel skončit, ale to už budeš dávno ve Věčných lovištích a tvým kámošem bude Velký Manitou. É pericoloso sporgersi ! Ne pas se pencher au dehors !“ slavnostně prohlásil jazykem kmene Siouxů Pavel, stojící u okna. Pak ještě vážným hlasem dodal: „Fintanto il treno nelle stazione, non permesso adoperare de la ritirata.“
„Nicht hinauslehnen !“ potvrdil jsem rozsudek nářečím Apačů.
Mučednických kůlů bylo na nádraží až moc - v podstatě se dala použít každá lampa a každý sloup. Když v osm odjel výpravčí "žákovským" vlakem do Rakovníka, přivázali jsme Vendu ke sloupu a navršili kolem něj suchou trávu a jiné životu nebezpečné hořlaviny.
„Kluci neblbněte ! Všude kolem roste taky suchá tráva a celý tohle podělaný nádraží je dřevěný. Radši nezkoušejte žádnej voheň. Nechci skončit jako Jan Hus v Pakostnici !“ úpěnlivě žadonil Venda. Žadonil a měl přitom pravdu. Rozhodli jsme se tudíž mučit ho raději mokrou cestou. Humorálně, jak by řekl fyziolog. Humorálně, nikoli však morálně. Na nádraží však byl jenom jeden kohoutek s vodou a hadici, pokud vůbec nějaká existovala, tak tu měl výpravčí někde zamčenou, snad aby mohlo nádraží snadněji vyhořet...
S Vendou to přesto nedopadlo dobře. Trest byl krutý. Nádraží Hořesedly jsme pak na Vendovu počest přejmenovali na "Stazione urinale". Potupený Venda si pak pral své potupené svršky u kohoutku se studenou vodou...
Konec.
|