Květinová louka...
Jak jsme tak seděli a tiskli si dlaně
(měl jsem jít do války... chtěli jsme se brát...).
Tolik ses bála... hladil jsem tvé vlasy
a říkal tiše: jednou se jistě opět potkáme...
Budu ženou? mužem? ty dítětem?
či oba poustevníky v chýši u skály?
Kolem helmy létaly střepiny... příšerný ryk...
a kusy těl v lijavcích krve...
Člověk by málem zapomenul na otce i matku...
Ležel jsem na poli a probíral se hmatem obou dlaní...
jako bych pouze zaspal v neznámém prostoru.
Levá noha bezvládná... celá od krve.
Pár metrů jsem se plazil, našel čísi pušku
a v jejím podepření se belhal z bojiště...
Ve vesnických staveních stále propukal pláč...
Lidské tváře se různě ve výrazu měnily,
z otevřených úst se jako pára nesly otázky...
Neznal jsem ty muže na které se ptali...
Nevěděl jsem, zda-li přežili...
Hledal jsem nějakého lékaře...
Bydlel na konci té vsi. Byl to usměvavý a trpělivý člověk.
Šla z něj opravdová hřejivost a světlo.
Před jeho domkem si hrálo dítě, asi jeho dcerka.
Tak dvou či tří letá.
Cítil jsem, že ji nějak znám,
někoho "z dávna" mi připomíná...
nemohl jsem se rozpomenout... omdlel jsem...
|