|
úvodní scéna: úplná tma, osvětlena je jen houpačka, která se houpe, na ní sedí Čas.
ČAS:
Tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak……
(natáhne hodiny, které jsou vedle a spokojeně si dá ruce za hlavu a přestane se houpat, jeho hlas zní ozvěnou)
Chodím ulicemi města, chvíli jsem tam; chvíle – ne, chvíli ne – to není můj pojem, ale – chvíli jsem zase jinde, ale vždycky jsem slyšet. Když mě lidé v davu zahlédnou, spěchají ještě víc než spěchali doposud a snaží se mě předběhnout nebo alespoň dohnat. Což se jim nedaří. Stačilo by si na mě počkat – chodím stále stejnými ulicemi, stále stejným městem, kterým je ten jejich svět a chodím stále – jen někdy se pozastavím nebo zůstanu stát nad osudy lidí. Sednu si na lavičku v parku a pomáhám jim zapomenout nebo naopak rozpomenout se. A pak se zvednu a jdu dál na svou pochůzku. Ne – nesnažím se dohnat, co jsem v parku zmeškal – jsem ČAS – a čas je přece svým pánem…
(hodiny přestanou jít)
tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak tik tak…
(natáhne je a přestane se houpat)
scéna: po stranách ulice jsou domy s rozsvícenými okny, je šero a prší. Na pravé straně
(z pohledu diváka) na chodníku stojí telefonní budky, ve které sedí Anděl.
(otevřou se jedny dveře, vyklouzne z nich dívka (upadne po zaškobrtnutí), ukáže se jen čísi ruka
a ozve se hlas)
SOUSED:
A ven!!!
(Dívka s sebou polekaně trhne, přitáhne nohy k bradě a hřbetem ruky si utře nos. Dveře se zabouchnou a za chvíli z okna vyletí šátek s věcma, okno se zavře. A pak ještě vyletí velká košile. Nes se zvedne, vezme si šátek – uzlík a oblíkne si košili na skoro promočené tričko. Zaklepe u protějších dveří. Nic. Zkusí kliku – zda-li je otevřeno. Zevnitř je ale otevře soused, ukáže se zase jen ruka a oz ve se hlas)
SOUSED:
Maž pryč!!!!
(V každých dveřích a oknech se ukážou ruce a ozvou se hlasy)
SOUSEDÉ:
Ven!!!!
(Nes si přitáhne límec košile ke krku, pevně sevře uzlík a loudá se zezadu ulice blíž k telefonní budce, ve které sedí anděl. Všechny ruce už zmizely, ale postupně se otevírají okna nebo dveře a v nich rozčilené výrazy na obličejích sousedů)
SOUSEDÉ:
A nevracej se už!
Běž si za tím svým povedeným bratříčkem!
Táhni couro!
Já věděla, že s tebou budou potíže!
Ať už tě tady nevidim, nebo…!
( Nes si jen utře hřbetem ruky nos, pak upustí uzlík a přikryje si dlaněma uši. Sveze se podél stěny budky. Hlasy umlknou a ona se dá do pláče. Anděl zaklepe na sklo, Nes sebou cukne)
ANDĚL:
Pojďte se schovat!
(a posune se pod telefon víc na stranu, aby se tam nešťastná vlezla. Nes po čtyřech pomalu doleze pod střechu budky.
ANDĚL:
(zašeptá po chvíli ticha)
Na světe je někdy moc smutno, viďte?
(Nes popotáhne a rychle zakývá hlavou)
NES:
Hmmmmmmm.
ANDĚL:
Vy máte bratra?
(uvidí, jak se jí rozzáří oči, ale hned jsou zase plné slz. Nes přikývne)
NES:
Mám. Honzu.
(Přitáhne nohy k bradě a zavře oči. Celou dobu se v pozadí houpe čas. Zastaví se. Seskočí z houpačky a dojde k telefonní budce. Zaklepe na sklo na anděla. Zašklebí se na něho)
ČAS:
(zastává se Nes)
Máš to spočítaný, zůstal jsem stát. Teďka tu buď budeš čekat, dokud si nesednu a nerozhoupu velkou ručičku hodin světa, anebo se vzdáš téhle hromádky slz! Vidíš snad, že má život teprve před sebou.
ANDĚL:
Neboj přítelíčku. Přišel jsem za ní, né pro ni, abych ji odvedl z dosahu tvých vteřin. To ještě ne. Ale ty slzy nemají důvod přestat padat. Přišel jsem zanést jí na svých křídlech na cestu štěstí a lásky.
ČAS:
(usměje se)
Měl bych se vrátit. Lidé by mě přestali slyšet a cítili by se nespoutaně volní. To já jim ukrajuji z kousků koláčů, které pro ně na začátku ten nahoře upekl. Komu ukrojím- musí i jej přijít sníst…..
ANDĚL:
(zvedne se, pohladí Nes po hlavě)
Neboj se maličká
(a jde ulicí dozadu k hodinám. Přestává pršet a do skleněných tabulek telefonní budky se opře sluníčko )
Scéna: Průhled do jednoho domu v ulici. Místnost s velkou postelí. Na ulici je klid. Na posteli sedí Nes. Přijde Honza, opatrně se ve dveřích otočí, potichu je zavře a sedne si k Nes.
HONZA:
Hele Nes, fakt si myslíš, že bych tě v tom nechal?
(Nes zavrtí hlavou, ví, že ne)
Já vím, že ten poslední tah nám nevyšel. Všechno jsme museli vrátit. A to jediný štěstí, že ten chlápek nestál o to, abychom šli sedět. Prostě se s náma dohodl, nikde to netroubil.
NES:
Tak mi řekni, proč mě najednou lidi vyhodili z baráku? Řekni, proč jsem dva dny proseděla v tý pitomý telefonní budce, než jsi mě našel? Já – vždyť víš, že takhle to nemá být!
HONZA:
Hele Nes, no tak nebreč, to chceš žít na ulici? Vzpamatuj se. Teďka jsme s klukama rozjeli kšeft. Čistej kšeft. Bude líp. Uvidíš.
(dá jí pusu na čelo a povzbudivě se usměje)
Pa, musím letět! Prachy čekají.
(ve dveřích se ještě otočí)
Jen na nás dva!
(Nes vyjde z domu na ulici, zavře dveře, smutně si vydechne a dívá se do nebe. Padá listí. Na chodníku si hraje na kostkách malý klučina. Když Nes vyjde, zastaví se, chvíli ji pozoruje a pak si stoupne vedle ní a sleduje padající listí. Nes se podívá dolů na něho.)
DOMINIK:
Jak se jmenuješ?
NES:
(Usměje se a podřepne k němu do listí)
Nes.
DOMINIK:
(chvíli mžourá, pak si taky sedn e na bobek, zvedne list a dá jej proti slunci)
Líbí se, jak se jmenuje tvé jméno!
(Nes to nedá – musí se pousmát)
Já su Dominik!
(a zvedne se honit vítr, ale za chvíli jej to přestane bavit)
Umíš vlaštovku?
NES:
( usměje se, pokývá hlavou. Zvedne se, seber e noviny z nedalekého odpadkového koše a na chodníku poskládá vlaštovku)
Myslíš, že poletí?
DOMINIK:
(vezme ji do svých malých dlaní a rozběhne se po větru. A pak ji pustí)
Letí! Ona letí!
(Nes tiše stojí a nepřítomně se usmívá. Dominik ji zatahá za košilu )
Podívej. Má naraženej nos!
(ale hned ji zase pustí znovu a odběhne někam pryč. Nes zůstane sama, pomalu jde k parku. Na lavičce pod stromem na ni čeká anděl)
ANDĚL:
Jak se máš?
NES:
Dnes neprší!
ANDĚL:
Taky by bylo škoda, kdyby pršelo. Někdy se ale člově k vyplakat musí!
NES:
Vy jste nikdy nebyl tak bezmocnej, že vám nezbylo nic jinýho, než si sednout do telefonní budky a vybrečet se?
ANDĚL:
(zarazí se. On nemůže být nikdy bezmocný. Nemůže nikdy brečet. Je tady právě pro ty bezmocné a plačící)
Ne. Nikdy jsem nebrečel. Ale moc bych si to přál jednou zakusit!
(zvedne se, obejde lavičku a zůstane stát zády k Nes. Čas se zastaví, sesedne z houpačky a dojde k němu)
ČAS:
Nezdá se ti zvláštní a víc než zvláštní toužit po pláči?
ANDĚL:
(otočí se a pousměje)
Lidem pomáhá. Cosi – snad smutek, snad radost jím ze sebe dostanou a je jim líp. Já se dnes a denně dívám na osudy lidí. Chodím mezi nimi a dívám se jim do duší. A někdy mi to, co vidím, bere dech. Bere odvahu vzít je za ruku a dovést k jídelnímu stolu pro ten jejich kousek koláče. Vždycky věřím, že přece nemůžou odejít odsud tam nahoru v slzách a nešťastní, opuštění a bez lásky.
ČAS:
Ne, neměli by. ale nemůžu stále zastavovat hodiny, abyste stihli přinést všem lidem úsměvy do duší. Hlavní je, aby byli šťastní z toho, jaký život prožili, jak ho prožili a kolik lidí s jakou láskou v něm hrálo hlavní role. Můžou odejít smutní,tam nahoře ale pro smutek není místo ani čas.
ANDĚL:
(ukáže na Nes)
A co s ní?
ČAS:
(ukáže na hodiny, na jejichž pozadí sedí kluk na staré zdi. Usměje se)
To je Martin.
(a odejde k hodinám, sedne si na houpačku, ze které už obraz mladíka zmizel a začne se houpat)
ANDĚL:
Martin?
(a ojede ho hledat. Nes sedí na lavičce. Kolem najednou chodí plno lidí. Fouká vítr. Dav odejde a lavička je prázdná)
Scéna: Čas sedí na lavičce s nějakou dívkou.
ČAS:
Jak lidé poznají, že se milují?
DÍVKA:
Řeknou si to
ČAS:
A když si to neřeknou?
DÍVKA:
Cítí to.
ČAS:
Cítí?
DÍVKA:
Vycítí to. Stačí kratičký pohled. Letmý úsměv. Stisk ruky. Stačí se zaposlouchat do rytmu svého srdce. Když jej slyšíš s ozvěnou, miluješ. Nemusí se nic říkat – stačí se zeptat srdce
– bije teple, mile a hlasitě, když vás má někdo rád!
ČAS:
A….
(podívá se na hodiny, na jejichž podkladě se objeví anděl, který se usměje a pokývá hlavou, ať pokračuje)
……..jaké to je vědět, že vás má někdo rád?
DÍVKA:
(usměje se)
Je to to nejsladší, co jste kdy ochutnal. Sladce to bolí. Je to studená pramenitá voda, které se v žízni napijete. Je to pohled do slunce, ze kterého vás nebolí oči. Je to sladká vůně přezrálé ostružiny, teplé objetí letní noci s milionama hvězd. Je to něco mnohem krásnějšího, než to všechno…..
(čas se beze slova zvedne a odejde. U houpačky na něj čeká anděl)
ČAS:
Je šťastná.
ANDĚL:
Připravená.
Doufám, že se její štěstí dostalo do některý ch srdcí.
ČAS:
Když ne, nevadí. Podívej, padá sníh, lidé můžou být šťastní.
( Anděl se usměje, sáhne do kapsy , vysype si trošku zlatého prášku do dlaně a foukne ho směrem k dívce(
ANDĚL:
Už to bude, maličká!
(dojde k lavičce, vezme ji do náruče a vrací se k hodinám. Z hodin vychází veliké světlo. Anděl s dívkou v náručí jde přímo do světla. Pak světlo pohasne. Čas zůstane sám. Otočí se k hodinám, na jejichž podkladě kráčí dívka ruku v ruce s andělem. Ještě se otočí a zamávají. Čas taky zamává.)
ČAS:
Když uslyším své srdce s ozvěnou, miluji…..
(usměje se, posadí se na houpačku a zamyšleně se houpe)
scéna: Martin učí Dominika jezdit na svým velkým kole.
DOMINIK:
Jedu!Já jedu!Dívej!
(anděl stojí opřenej o zídku a usmívá se, čas mu poklepe na rameno a tázavě se na něj podívá)
ANDĚL:
Pomalu, ale jistě!
ČAS:
Já vím! V tomhle případě se nemusí pospíchat. Všechno má svůj čas. Ještě se nemusejí potkat!
ANDĚL:
Těším se!
ČAS:
Však se dočkáš!
(zastaví hodiny. Martin s Dominikem se taky zastaví. Čas pozvedne Dominikovi hlavu k parku, kde na lavičce sedí Nes. A natáhne hodiny, aby jej bylo slyšet)
DOMINIK:
Jedu, já jedu! Jé, podívej! Do parku, jedem do parku!
(Martin si Dominika posadí před sebe a vyrazí k parku)
Nes, podívej! Já ti s Martinem ukážu, jak jezdím!
(Nes pozvedne oči. Setká se s pohledem s Martinem. Rozzáří se slunce)
NES:
Tak se ukaž!
DOMINIK:
Sám, já jedu sám, Podívej se, Nes, podívej, já jedu sám!
(Nes stojí u lavičky, kterou Dominik ve velkých kruzích objíždí. Martin si stoupne vedle ní)
MARTIN:
Nes?
NES:
No, vlastně Anežka. Nes mi říká můj brácha.
MARTIN:
Zvláštní!
(Nes pokrčí rameny. Ví.)
Ale hezký!
(Nes se usměje)
NES:
A Dominik…………?
MARTIN: Kamarád. Zjevil se u nás v ulici. Ani nevím kdy a odkud se vzal.
DOMINIK:
Můžu se ještě kousek svézt?Chtěl bych, aby mě viděl děda!
(Martin pokývá hlavou)
NES:
On má dědu?
MARTIN:
Ne, tak říká našemu sousedovi. Bydlí u něho a má ho nadevšechno rád!
(rozhostilo se ticho. Nepřišel však ten rozpačitý okamžik, kdy by se oba podívali na špičky svých bot. Naopak. Dívali se jeden druhému do očí. Jeden druhému zažehnul plamínek radosti nad setkáním)
NES:
Mám pocit, jako bych tě znala už věky!
Možná, možná se mi o tobě zdálo!
MARTIN:
Já tě taky znám. Někdo mi o tobě šeptal.
(čas se přestane houpat. Anděl se na něho nechápavě podívá.)
ČAS:
Už jsem jim pomohl, teď to záleží jen na nich!
ANDĚL:
Když jsem odváděl její matku, zeptala se mezi sousty koláče, co bude s ní!
(ukáže na Nes a na chvíli se odmlčí)
A ten nahoře jí odpověděl: DÁM JI DO RUKOU ANDĚLA!
Máš pravdu, záleží to na nich. Ale z mých rukou přijmou osud, který je čeká.
scéna: Nes leží na posteli a nemůže spát. Poslouchá to krásné ticho. Stačí jen natáhnout ruku a měla by ho plnou dlaň Ani Martin nemůže spát. Plamínky, které dnes viděl, v Nesiných očích hořely a hřály, a přesto se za ně neschoval ten veliký smutek, který ji tak bolel.
MARTIN:
Nes? (zašeptal) Vím, že mě slyšíš! Zaposlouchej se do ticha!……..Slyšíš?
(Nes zatajila dech. Vítr jí tichem nesl Martinův hlas)
Už nikdy nemusíš být nešťastná. Každý člověk kolem tebe tě potřebuje. Brácha, Dominik, všichni……….i já! A to, že tě někdo potřebuje….
NES:
………mě může naplnit štěstím…..
(k oknu vedle Nesiny postele přijde anděl, Nes se lekne)
ANDĚL:
Neboj se, maličká!
NES:
Ty?
ANDĚL:
Já!
NES:
A….kdo….
ANDĚL:
Jsem anděl!
NES:
Anděl? Ne-……ne-….
ANDĚL:
Ne. Jsem anděl.
(Nes se posadí)
NES:
A……?
ANDĚL:
(čte jí myšlenky)
Neboj. Přišel jsem za tebou, ne pro tebe.
NES:
Za mnou?
ANDĚL:
Ano!
NES:
Není to zvláštní?
ANDĚL:
(zakroutí hlavou, že není)
Chodíme k lidem a mezi nimi. Díváme se jim do duší a těšíme je, když pláčou!
NES: Já mám v duši zmatek!
ANDĚL:
(zadívá se na ni)Už ne. Zmatek zmizel. Můžeš být šťastná – někdo tě potřebuje!
NES:
Tos říkal ty?
ANDĚL:
( zakroutí hlavou.Ne)
Ale protože jsi pochopila tajemství štěstí, přišel js em za tebou!
NES:
Ale…..!
ANDĚL:
Víš, nikdy jsem, nikdy jsem nebrečel. Jaké………to JE?
NES:
Ptáš se mě, jaké je cítit smutek? Jaké je nechat jen tak zavřené oči a vyplavit těmi horkými slanými kapičkami všechnu bolest ze srdce?
Je zvláštní toužit po pláči!
ANDĚL:
Povídej, prosím. Když jsem tě viděl plakat, zatoužil jsem ochutnat ty diamanty, co ti stékaly po tváři!
NES:
Diamanty? Nejdražší diamanty, na které se kdy posívalo slunce. Nejdražší diamanty, kterých jsem měla plné dlaně. Je to…………….krásné. (usmála se)Nikdy mě nenapadlo, jak je pláč krásný.
ANDĚL:
Krásný? Toužil jsem, aby byl pláč krásný, ale bál jsem se, že bolí!
NES:
Bolí, ale přesto je krásný! Je to jeden z darů. Pláč je štěstí, protože ho potřebujeme. Když někdo nemá slzy, jeho srdce je šedá, smut ná skála!
ANDĚL:
Bolí, a přesto je krásný…….
NES:
To tys mi odvedl maminku?
ANDĚL:
Ano. Musel jsem. Čas na mě kývl, že už má jít!
NES:
Jaká byla?
ANDĚL:
Vypadala jako ty. Stále se usmívala a ……milovala tě!
NES:
Jak můžeš vědět, že mě milovala? Ty víš, co je to mít rád?
ANDĚL:
Tvoje srdce tlouklo s ozvěnou. Myslela na tebe. Když přišla nahoru, sníst si svůj kousek koláče, ptala se, co bude s tebou. A On odpověděl: NEBOJ SE, DÁM JI DO RUKOU ANDĚLA!
NES:
A to seš ty?
ANDĚL:
(kývne)
Já!
(a pak je ticho)
Už musím. Jedna nemocná se těší, až mě uvidí.
(A odejde. Na podkladě hodin je vidět bílá nemocniční budova. V několika oknech se rozsvítí a jsou vidět spěchající lidé – to jak se snaží vrátit jedné nemocné život. Marně. Ze dveří vyjde anděl se stařenkou náručí. A vejde do světla)
scéna: Nes sedí smutně na lavičce v parku.Přijde k ní anděl.
ANDĚL:
Nes, neplač, on musel. Poslali mu zprávu, že jeho tatínek je moc nemocný. Čas mu hlídá posledních pár dní. Dlouho ho neviděl, jednu dobu nevěděl, jestli ještě vůbec ži je, ale……..
……..musel jsem mu to říct. Musel jsem mu dát šanci, aby ho viděl. A musel jsem splnit poslední přání: chtěl vidět svýho kluka. Neboj, nezapomene na tebe. On tě potřebuje. A bude tě potřebovat, až se vrátí. Budeš tady jediná, která mu zůstala. Ještě před chvíli to nevěděl, ale teď už to ví. Teď už ví, že…….ví všechno, co potřebuje vědět, aby mohl být ve svém zármutku přece jen šťastný……
(čas kývne na anděla. Potkají se pod hodinami.)
ČAS:
Už běž. Ulehči to nejtěžší, co je oba mohlo potkat. Dlouho se neviděli, a on mu teď umírá. Neví, co si říct. Čím mají začít, protože je toho tolik, co by si chtěli sdělit. To hlavní, ale už ví – i přes tu propast jakési neznámosti – bijí jejich srdce s ozvěnou………
scéna: Nes se toulá alejí. Soumrak je nad městem, nad stromy. Zastaví se na konci parku a smutně si dívá do ulice. Najednou se rychle otočí. Ano. Stojí tam, její srdce nelhalo…Usmějou se na sebe, ale zůstanou stát.
MARTIN:
Ahoj!
NES:
Ahoj!
MARTIN:
Já – no – dlouho jsem tě neviděl.
(Nes se usměje)
Měla s es?
NES:
(kývne hlavou, že měla)
A ty?
MARTIN:
Měl.
(mezi tou nesmělou řečí k ní pomalu kráčí sněhem. Nes začne plakat štěstím. Martin ji obejme)
Jsi vlaštovka, která mi do života přinesla jaro. Já – mám tě rád, víš?
(Nes pokýve hlavou mezi polykanými vzlyky, že ví. Nadechne se, aby mu řekla, že i on je sluncem jejích dní, ale on jí dá prst přes rty)
Já vím.
(vezme ji za ruku a odcházejí do ulice. Sněží. Po pár krocích se Martin zastaví a otočí se)
Taky se zkuste zaposlouchat do ticha, protože lásku nepozná ten kdo pospíchá….
(a odejdou…)
| 
