|
|
|
Láska s velkým L Autor: Black (Občasný) - publikováno 26.12.2000 (17:25:45), v časopise 27.12.2000
|
| |
Přišla na louku. Bylo tam nádherně. Sluníčko svítilo, slyšela ptačí smích, louka byla posetá barevnými hvězdami. Byla tam ale tak vysoká tráva, že se jí šlo těžce. Lehla si a na chvíli zavřela oči. Podívala se vzhůru. Pár mraků se líně válelo po obloze. Nechala pracovat svou fantazii a představovala si, co asi mraky ztotožňují. Je to drak nebo kytka?
Uslyšela kroky. Blížily se k ní. Nehybně ležela. Kroky jí minuly a ona vykoukla z “úkrytu“. Užasla nad její krásou. Vypadala jako víla. Měla dlouhé plavé vlasy, dlouhé poloprůhledné bílé šaty. Ty jsou snad utkané z rosy, pomyslela si. Víla neustále šla dál a dál. Pak se náhle zastavila a otočila se. Uviděla ji. Usmála se a šla za ní.
„Myslela jsem, že tu nikdo není.“
„Ležela jsem v trávě a asi jsi mě přehlédla.“
„Proč si mě tak prohlížíš, jako bych byla strašidlo?“
„Jsi…nádherná.“
„Ale jdi ty. Na co by mi to bylo být krásná? Co to vlastně je…?“
„Ne, ty jsi ztělesněním všeho krásného. Třeba tvoje šaty. Tvoje vlasy. Tvoje oči jsou modré jako…jako nebe nad námi. Tvoje ústa jsou jako čerstvé maliny…“
„Jen mě tolik nechval. Nic o mě nevíš. Krása není vše.“
„Jistě že ne. Ale ty působíš jako, no jako víla. Myslím, že ani neumíš ublížit.“
„Ale ano, umím. Ani nevíš, kolika lidem jsem ublížila. A co tu vlastně děláš ty?“
„Já? Celkem nic. Je to fajn jen tak si lehnout a nepřemýšlet. Nemyslet na nic.“
„Vidíš támhleten kopec?“ a ukázala na kopec kdesi v dáli. Všimla si, že na vrcholku jsou dokonce zbytky sněhu.
„Hmm a co?“
„Za tím kopcem je hezčí louka. Je tam jiný svět, ale o něm nikdo, teda téměř nikdo, neví.“
„Jak to? Vždyť tam žije spousta lidí a včera se tam odstěhoval kamarád.“
„Jistě, ale oni žijí na povrchu světa. Neumí se ponořit do krásy, nenajdou to, co tam je už po staletí.“
„A co tam tedy je?“
„Co? Štěstí. Ukrývá se tam štěstí.“
„A ty tam jdeš?“
„Ne, já tam patřím. Říkají mi Láska. Nevím, co to slovo znamená a ani ve slovníku to není.“
„Takže si myslíš, že jenom láska dává lidem štěstí?“
„Nevím. Je tam ještě se mnou Bohatství, Zdraví, Osud,…Všichni dělají lidi šťastnými. I tebe určitě udělali několikrát šťastnou.“
„Párkrát jo, ale ne vždycky. A jak děláte lidi šťastnými?“
„To je jednoduché. Já třeba si najdu dva lidi, kteří si jsou hodně blízcí. Z jejich myšlenek vyčtu, že se mají rádi. Amorovy šípy je zasáhnou a já jenom počkám, až si dají první polibek. Tím moje práce končí.“
„Jasně, a to takhle lítáš po světě a kdo se náhodou má rád, tam pošleš Amora. To si vykládej malým dětem před spaním.“
„Nevěříš? Je pravda, že je to trochu složitější. To už opravdu nikdo nevěří, že by mohlo existovat něco víc než jen lidský a pozemský život?“
„Nikdo se tím nezabývá. Proč taky?“
„Ale věřit by mohl.“
„To mohl.“
„Kde potkáváš štěstí ty?“
„Já? Asi všude. Hodně lidí je šťastných a každý z něčeho jiného.“
„A tebe, potkalo tebe někdy opravdové štěstí?“
„Opravdové štěstí neexistuje. Není člověk šťastný a nešťastný. Každý má štěstí jinde. A třeba o něm ani neví.“
„A dala ti někdy štěstí láska? Tedy já?“
„Ty?“ sklopila oči. „Co je to láska? Když se mají dva rádi? Když si rozumí? Když jeden na druhého nedá dopustit? Když jeden respektuje druhého? Když jsou si ve všem rovni? Ty jsi láska, tak jaká vlastně jsi?“
„Pokaždé jiná. Jednou bolestná, jindy okouzlující, nádherná. Mnohokrát jsem ublížila. Jsem prostě pokaždé jiná. Pověz mi, jaká podle tebe jsem?“
„Myslím, že láska je zázrak. A ty jsi opravdová ztělesněná láska – čistá, andělská, prostě víla. Dovedeš být zlá, sobecká, dovedeš zranit, bodnout, zabít. Dovedeš člověku připravit jeho nejkrutější dny. Dovedeš ho však pohladit, vynést z bahna, ukázat mu lepší svět.“
„Říkalas zázrak? Takto mi ještě nikdo neřekl. Budu muset jít. Kdybys mě někdy potřebovala, zajdi za ten kopec a najdi sedmikrásku. Utrhni jí sedm okvětních lístků a zašeptej jí moje jméno.“ A zmizela. Rozplynula se jako mlha.
Jasně, zajdu za ní a ona mě učiní šťastnou. Nene, každý člověk si své štěstí musí najít sám. A musí za něj zaplatit.
Podívala se znovu na oblohu. Drak ani kytka tam už nebyly. Nebe bylo čisté jako ta láska, pomyslela si. Musela se usmát. Přece nemůže nějaká Láska spasit svět, nemůže tak jednoduše udělat lidi šťastné. Lidi to umí sami, občas. Ale nepotřebují k tomu nějakou Lásku, co bydlí támhle za kopcem.
Naposledy se podívala na kopec a na nebe. A pak odešla domů. A nikdy neutrhla sedmikrásku. Nikdy nikomu neřekla, aby ji trhal.
|
|
|