Jmenuji se Rex, jsem pětiletý rotweiller. Svého pána miluji, je na mě moc hodný, tráví se mnou spoustu času. Chodíme do lesa, jé, tam se naběhám za všemi těmi srnkami, zajíci, ptáky a já nevím za čím vším ještě. Pán mě má taky rád, protože mě nikdy nezavolá, když už už srnku doháním. Ale hezky popořádku.
Každý den ráno vyjde ze své boudy, sedne na takové divné zvíře, to vám je zvláštní tvor – nevydává žádný zvuk, nemá žádný pach, kam ho pán položí, tam zůstane a nemá rád déšť a sníh, to ho pán musí odnést do boudy na takového velkého čtyřnožce. Tak tedy vyjde, já jsem radostí bez sebe, přivítám ho na své zahradě, on sedne na to zvíře a jdeme na procházku. To se krásně proběhnu, ono to zvíře je docela rychlé. Les si jenom tak očuchám z dálky. Doma si pak odpočinu, pán mi dá nášup a když jsem zase plný energie, jdeme na další procházku. To už ale nebere to zvíře a jdeme pomaleji. Aspoň mám čas prohánět se po lese, potkávat jiné psi a tak. Když přijdeme, tak si se mnou ještě pán hraje – pere se se mnou, bere si něco na ruku, takže mu nevadí, když ho pořádně kousnu. Vím, že mě má taky rád, protože jiní psi chodí jenom na jednu procházku. A to mě ještě bere na takové jedno místo, kde skáču přes překážky, honím lumpy a nosím klacky. A tam už chodí málokdo.
Svému pánovi absolutně důvěřuji, vím, že s ním můžu jít kamkoli. Neudělal by nic, čím by mi ublížil. Za to jemu pořád někdo chce ublížit. Musím ho tedy bránit a bráním ho rád, i když to někdy bolí. Ale pán je pán. Vždycky mi pána chtějí vzít na jednom místě. Naštěstí je ohraničené dřevem, takže ten druhý pes se k pánovi jen tak nedostane. Ale já ho nepustím ani tam. Pán mi pomáhá, řve na mě, povzbuzuje mne, a taky mi hodně věří, protože se vůbec nebojí, že bych k němu pustil toho psa. Když ho ochráním, má obrovskou radost a jdeme domů. Jednou jsem měl dokonce utržené ucho, ale to nevadí, pán se postaral, aby mi ho dali zpátky.
Teď je mi trošku smutno, při posledním zachraňování páníčka mi ten naštvaný pes ukousl nohu, ještě že se pánovi nic nestalo. Ale pěkně ho to naštvalo. Zbytek packy mám něčím ovázaný, už to ani nebolí a naučil jsem se chodit po třech. Jenže pán se mnou od té doby nebyl v lese. Asi se bojí, že mě to ještě bolí a nechce mě unavovat, je hodný. Jen nevím, proč mi už nedává najíst, ale on ví moc dobře, co dělá. Možná by mi bylo špatně. Už abych byl zdraví, těším se na pořádný nášup a procházku. Včera jsem zaslechl z pánovi boudy divné zvuky, jako by tam bylo nějaké malé psisko. Teď to slyším zas, kňučení. Aha, pán mi pořídil společníka, tak to je dobře, už se na něj těším, jak budeme spolu běhat po lesích. Vlastně běhat už nebudu, ale on na mě bude určitě čekat.
Vida, pán vychází a uklízí to divné zvíře bez pachu. Jé, vyndal to velké na čtyřech nohou a můžu dovnitř. To je skvělé, mám to rád, cesta ubíhá rychleji. Ze dveří vybíhá malí psík, až se vrátím, tak ho pořádně očuchám. No jo, už má misku místo mé, pán tu moji asi vyndá až přijdeme…
|