To nejlepší z Všehověda

Jednoho krásného svěžího dne se Všehověd probudil, promnul si oči a ulízl si hnědý pramínek vlasů na hlavě. Po pravdě řečeno byly to jediné vlasy, které si na ní tak běžně zanechával a tvořily mu uprostřed hlavy přirozenou hranici mezi dvěmi mozkovými hemisférami. Zálibně se prohlédl v zrcadle, jako kocour si promnul vousy na bradě. Jeho vzhled mu připadal tak dokonalý, že se odrazil od skleněné plochy zrcadla. Mohutná tlaková vlna jaho vlastní krásy ho přimáčkla ke zdi, přičemž zabilo jednu klidně odpočívající mouchu. Spokojen sám se sebou odešel konat pravidelnou ranní stolici.

Uvelebil se na prkénku, které mu svým tvarem poskytovalo dokonalé pohodlí a nevídanou slast. Hlasitě zafuněl, vydechl a počal tlačit. Kdosi mu do břicha zapíchl kudlu, podbřiškem mu projela bolestivá křeč. Začal se svíjet, přesto hrdinsky tlačil dál.

Já snad budu rodit, pomyslel si zoufale, ale souboj se svým tělem nevzdával, věděl, že bolest jednou tak jak přišla, musí zase odejít. Sbalit si svých pět švestek. Předpoklad se ukázal jako správný, ozvalo se tiché žbluňkání pěti drobných nedozrálých švestiček. Jeho utrpení kulminovalo. Po tváři mu stékaly kapky potu, sklouzávaly dolů po těle a tvořily si tak za sebou vlhkou slimáčí cestičku. Za pět minut muka ustala. Svalil se na zem, ale následně vstal, aby si zachoval důstojnou polohu. Zachroptěl, otřel si rukou čelo nad poctivě vykonanou prací. Zachtělo se mu létat, zbavil se dobrého půl kilogramu zátěže. Už,už chtěl spláchnout, ale do očí ho udeřila nevídaná bílá záře. V záchodě se místo klasických hnědých špatností, kdy se zbavoval toho nehezkého a nekalého, co měl na svědomí, skvělo malé bílé slunce. Nasadil si sluneční brýle a se spadlou čelistí ohromen pozoroval, co se mu povedlo vytvořit. V průzračně čisté vodě leželo několik krásně vybroušených křišťálů o něž se lámalo světlo a vytvářelo malou poletující duhu. Do nosu se mu zaryla vůně ranních konvalinek a hlavou mu zavířily tisíce drobounkých bílých hvězdiček vyletujících z mísy. Jako by z něj vylezla zářící hvězda.

Stál a zíral na ni. Jak je dokonalý, jak je okouzlující, jeho půvab se odráží od vybroušených stěn křišťálů.  To jen on pro svou přirozenou inteligenci, ušlechtilé vlastnosti, oslňující tělo i tvář a duševní vyspělost  dokázal něco takového. Je to znak, že se v něm nachází jen to nejlepší. Odteď to takhle bude dělat každý den, má přece navrch. Hruď se mu nadýmala pýchou a sebeuspokojením. Nabral křišťály do náručí, ještě jednou se pokochal pohledem, jak mu sluší vedle nádhery jeho tváře a rozhodl se vystavit je na polici. Zavolá sousedy, pochlubí se tím, co oni nikdy nedokážou, protože celé jeho okolí se vyznačuje abnormální neschopností, jen on přece vždy ví, jak na věci správně jít.

O čtvrt hodiny později přišli lidé ze sousedství, navštívit ho k přichystané konvici kávy. Sotva vešli do dveří, ani se nepřezuli jen udiveně kráčeli k té kráse nesmírné vystavené na poličce všem na očích.

„To je nádhera,“ vydechla dívka.

„Krása,“ žasl zemědělec.

Všichni se rozplývali stejně udiveně, stejně jako před chvílí Všehověd sledovali div přírody. Ba ne, můj div, napadlo ho.

„Opatrně, ať mi to nevykoukáte. Pojďte na kafe,“ napomenul je. Cítil se odstrčený, nikdo, ani přítomné dívky pro něj neměly oči. Přitom je běžně tak přitahuje.

„Zato ty vypadáš dnes nějak strhaně. Je ti dobře? Máš takové ošklivě propadlé lícní kosti. A to příšerné tričko, co sis vzal na sebe, tss. Moc ti to nesluší,“ zhodnotila ho jedna z dívek.

Rysy mu ztuhly na tváři. Co se to děje? Jemu přece sluší všechno.

Usedli ke stolu, Všehověd plnil své prázdné vnitřnosti černou kávou, zatímco ho opouštěl typický ostrovtip.

To dobré, co v něm bylo, vyšlo dnes ráno ven a postupně se k němu slétával prach na polici v chodbě.