Mezi zdmi
Táto…..ty….ty….jsi mě nikdy nevzal do zoo…..SLYŠÍŠ!!!!!!!! To ti nikdy neprominu!!!!!!!!!!
‚Kéž by i andělé uměli zpívat, abych i já byl opilým tanečníkem a slyšel tu tichou opilost slov. Pak by můj osud byl odleskem v oku, v tom zrcadle života a já snad bych pochopil sen, který musím žít. Musím se probudit ze snu, který žiji. Kéž bych věděl, kdy sním ten krutý sen a kdy jen život, to malé dítě si se mnou zahrává.
Vstávám z postele, probuzen tichým pláčem a doufám, že právě toto je sen, snad bude konečně ke mně milostivý.‘
Venku je jasná noc a v koutě ho opět vidím, to malé dítě do klubíčka schoulené. Snažím se ho utišit, mám však pramalou naději. Mezi jeho vzlyky slyším slova:“Pojď ven, já si chci hrát! Pojď ven, vždyť svítí hvězdy a ty, ty máš rád.“ „ Rád bych malej,“stírám mu z tváří slzy“ale vždyť víš, že nesmím.“ A jako Adam v ráji nakonec propadám pokušení a beru ho za ruku. „ Tak jo, půjdeme si hrát, ale ráno musím být zpátky.“
Vylezl jsem oknem a vydali jsme se do města, které zrovna jako všichni kolem nás také spalo. Mlčky jsme se procházeli, mé bosé nohy pleskaly o dlažbu doprovázené tvým drobným cupitáním. Toulali jsme se jako slzy po tvářích, s pravdou v očích jsme věřili, že svůj cíl si vybereme, jako ty slzy jsme spěchali, s vlhkou stopou za námi, pomalu jsme vysychali. Tudíž zase jsme měli osud předem určený! Nevím, kam jsme máme namířeno, snad hvězdy nás někam dovedou dřív než začne svítat
„Podívej zoologická zahrada až jednou budeš moc hodný, tak tě tam vezmu.“ ‚Nevím jestli mi to věří, snad už pomalu tuší, že je to jen další z mých snů, který se nikdy nemůže vyplnit. Dokud totiž bude žít, nikdy nebudu svobodný, nebudu smět sám ven. Ale tohle mu nemůžu….... neumím říct. Já nechci mu ublížit, ale jednou snad mi to odpustí. Vždyť je to můj malej bráška. Ano, občas je na zabití ale já……‘
„ Podívej už svítá.“ Sedáme si na zámeckou zeď, klimbáme nohama a pozorujeme východ Slunce. „ Tak se měj, já už musím jít, ale večer určitě přijď.“
Ležím na posteli, vím, že za chvíli mě přijdou vzbudit. ‚Dnes jsem se stihl vrátit. Už se těším na večer, až se budu smět jít projít. Slunce se vyhouplo nad obzor a já začínám počítat ubíhající minuty. Kde s tou snídaní jsou? Snad na mě nezapomněli, vždyť už tu měli být! Mě se tu nelíbí, já chci domů! Vždyť já ani nevím, co tu dělám.‘
‚Zajímalo by mě, co je to normalita, protože podle mého názoru jsme všichni do jisté míry andělé. Rodičům se nelíbilo, když jsem jim ulamoval křídla. Ale já jsem chtěl jen vidět padlé anděly, co je na tom špatného? Každý má snad právo poznat svůj osud, ne? A já vím, že tak jednou musím skončit.‘
Slyším kroky a rachot klíčů. ‚Konečně snídaně.‘ Miluji čerstvé křupavé rohlíky, nejlepší jsou ještě teplý, když se nich roztéká máslo.
Zase sám, v zamčeném pokoji, ležím na zádech a čumím do stropu. ‚Řeknu vám, že skoro už ani neznám lepší zábavu, než pozorovat ty souboje stínů na stropě. Je to skoro jako bych byl v pravěké jeskyni, všude kolem se po stěnách prohání zvířata.‘
Já kreslím bizona. No zatím jen jeho obrys uhlíkem, jsem totiž zatím moc mladý, proto nesmím používat barvy. Rozhněval bych bohy, jen jedna čárka barvou na stěnu jim stačí k hněvu.
Když ale táta vyhazuje zbytky nepoužitelné hlinky tak mu je kradu a vzadu v jeskyni, tam jak je ta úzká chodba, kterou dospělí neprojdou, tam chodím s ní potom kreslit. Ještě to ale nikdo neviděl, ani mě zatím nikdo nechytl, on to totiž ani nikdo nesmí vidět. Vždyť jsem porušil zákaz. Zákaz, který nám dali bozi. Už jen čekám na trest, vím, že přijde, padne na mou hlavu, nechci aby to odnesli všichni, proto se to nikdo nesmí dozvědět, že již umím kreslit. Škoda, že bráška se ztratil, když mě hledal jednou v jeskyni, bozi si ho povolali k sobě, Byla to cena, kterou on zaplatil za rušení klidu. Bozi jsou ve všem kolem nás, ale právě v této jeskyni, mám pocit, že bych se jich mohl dotýkat. Mluvím s nimi, jako každý z naší rodiny, kam až naše paměť sahá, vím, že vždycky s námi mluvili. Jak mocná jsou jejich slova, jak krásně vám dokážou zamotat mysl, proto kreslíme, třídíme vjemy a sny, které nám dali od těch, které jsme jim ukradli.
„Slyšíte?“ Slavík. ‚Netušíte, jak moc mu závidím, tu jeho volnost, tu možnost vzlétnout a být poutám jen větrem. Jeho let je souboj mezi ním, jeho vůlí, a větrem, ten okrádá ho o síly, nejzákeřnější je čas, je to jak ruská ruleta, nikdy nevíte, která chvíle je ta vaše poslední, nikdy netuší, jak dlouho bude letět. Proto si život užívá, nechce se šetřit, protože co když už neroztáhne křídla, jako ta andulka, co jsem dostal k vánocům. Já ji miloval, chci umět létat, já….nechtěl jsem jí ublížit, já jí záviděl její křídla….proč nejsem pták? Já… nechtěl jsem ji zabít, nechtěl jsem, aby umřela.‘ „Slyšíte?! To jste hluší, vy jste taky zdi, vaše sny se nadají prorazit, jste zabednění v čase, vy už neumíte snít!!“
„Proč? Slibuji, že už budu hodný, já nechci, prossíím….“
‚Promiň bráško já nemohl jsem s tím nic dělat, později by jsi určitě zjistil, že jsem v podstatě mrtvý brouk. Kdesi během letu jsem Bráško ztratil svoji nespoutanou veselost, uznávám mnohdy se to nezdá. Avšak i dnes si občas nasadím svoji masku a pak se jdu zvesela zpít, se srdcem plným žalu. Pak jdu pít nepochopen ve své příliš kruté samotě. Co ze mě zbylo? Jak tvrdí ostatní nevypočitatelný tvor, u kterého nikdo, mnohdy ani on sám, neví co se dá očekávat. Jsme dravcem vznášejícím se v oblacích, nad vašimi hlavami. Nepoznaný, spojený s větrem, bojovník na své straně, takže zase jen další troska anděla. Začínám se opět smát, ale již nikdy to nebudu já, mě odnesl čas a vítr, možná zrovna ten co si hrál s tvými vlasy, tenkrát když jsi mě našel pod mostem s pochroumaným křídlem. Zobákem jsem vládl a bouře přišla mě odít a vítr mě uschoval do její vlhké náruče. Lepši jest zapomenout na minulost, dá se v ní nalézt odpověď, ale asi se jí bojím poznat, vždyť ani nevím co hledám. Je snazší zapomenout, než se s tím smířit, protože co bylo to bylo a dnes to již nezměním, tak jako ti nikdy nekoupím andulku. Bojím se, že má minulost žije ve tvé krvi. Nechci abys i ty lámal křídla svým snům, ze strachu a závisti.‘ „Bože, jak já miluji vítr ve křídlech.“ ‚S minulostí vyplavou i dávno utopené vzpomínky.
Snažím se najít sám sebe, ve větru mizím, jsem štvanou zvěří i jejím lovcem, s ostrým zobákem čekám, v poklidu se vznáším, předtím než rozdrásám si vlastní hrdlo. Musím se najít, takto nemůžu žít. Já nejsem blázen, jsem jen anděl co ztratil naději a ……..
Je tu hrozná nuda, já bojím se, že tě bráško jednou ztratím. Mám tě rád, ale vím že dokud budeš se mnou, tak neodletím, já nechci abys odešel.
‚Pomalu, se vracím zpět stíny na stěně, mají protáhlé obličeje, všechna zvířata se na mě šklebí, teď již vím, že přijde trest. Vždyť již před probuzením obloha ronila krev a jak bubny vítr mlátí otevřeným oknem. Je tu zima, nechci odejít, ale kdesi v srdci vím, že to jinak nejde. Nechci ublížit dalším andělům. I otce prý kdysi vyhnali, ale přesto je po letech opět našel, měl vlastní peří a sokolí oči. Viděl to co jim zůstávalo skryto. Dovolili mu žít v této jeskyni. Musím se schoulit a nedýchat. Pokud by mě našli, tak vím, že jejich hněv nepřežiji. To nesoudí mě bozi, s těmi jsem tančil v noci, to soudí mě lidi, ve jménu těchto bohů. A co ti zmůžou?‘
Včera se mi zdál sen, že jsem potkal malou rostlinku, která vykřikovala z plných plic, pravda žádné neměla, ale kdyby je rostliny měly určitě by tak křičela. „Chci žít v lese a smát se.“ Až jednou o mnoho později vedle ní začalo klíčit semínko, ona jej plna radosti a očekávání pozorovala a hned jakmile mu vyrašil první lístek začal filosofovat a drze se jí ptát, jestli se jí líbí být veselou, ale ve své podstatě velmi smutnou rostlinou. Ona mu ze začátku jen listy zakryla výhled a odvrátila se, ale on stále trval na svém a cestu ke slunci si našel. Zůstal vedle ní stát s ústy dokořán, pravda navenek se nijak nezměnil, ale nedokázal pochopit její nespoutanou veselost. Až jednou se mu přiznala, že jí nebaví se smát a být vtipnou. Že ji to trápí ta její přetvářka, kterou nikdo neprohlédl. Ty dvě rostlinky rostly na louce uprostřed slunce dlouho nepovšimnuty. Až jednou řekneme náhodou, v kterou ani jedna z nich nevěřili, přišla dívčina ona jakoby té květince z oka vypadla a protože i jí ta podoba trkla, vzala si ji do vázy, aby se z ní těšila. A obě rostliny začaly chřadnout, jedna pro ztrátu půdy a druhá pro ztrátu řekněme druha. A holčička? Ta šla hledat nový vzor pro svoji krásu.
Když jsem to vyprávěl otci, tak to zakončil větou:“Je čas.“ Nic víc, já to nechápu, proč se ztratil, proč kde je jeho moc? Proč již nelétá oblohou jako král nebes, vždyť jím je a má na to výsadní právo? Bojím se, že…ano, už vím proč ho vyhnali, v letu chytil poštolku, ducha svého dědy.V tom letu oba spadli doprostřed vesnice. Všichni to viděli, jak ji sebral z prachu polámanou, a bezmocnou, a pak se lesem nesl jeho vítězný smích, i on byl konečně volný.
Ležím na posteli, duch se kdesi vznáší oblohou, jsem andělem, jsem orlem i vlkem v jednou těle. Štvu svoji kořist, vím, že mi nemůže uniknout, i ona to ví, je nám souzeno takto žít. Konečně, střemhlavý let a jen zaseknout drápy a vznést se. Prodírám se hustým houštím, už jen poslední skok s obnaženými tesáky a bude konec. Je čas….už chápu ten smysl. Promiň mi to tati, já tě nepoznal….
Držím v náruči překrásného orla, má rozervanou hruď a srdce mu pomalu utichá. Stále víc cítím vůni hlíny i vítr ve vlasech. Jako bych se rozplynul do okolí, jako bych i já sám byl tím okolím. Musím pryč, až to zjistí budou mě lovit, jsem loveným lovcem, jsem loven vlastní minulostí, vlastním lidem. Něco mě táhne zpět, musím toho orla přibít na své dveře na zpečetění osudu. Andělé pak budou moct hlídat mé kroky, jako kdysi hlídali i mého otce.
Kdosi mě tahá za rukáv, slyším ta tichá slova: “Kde jsi? Pojď už domů, mě je tu bez tebe smutno.“ Dětské pěstičky buší mi do hrudi. Pomalu otevírám oči a ptám se: „ Co se stalo? A jak dlouho už je tma? Promiň já na tebe zapomněl.“
Rychle do sebe nahážu připravené jídlo, a jdu ven. Zpočátku jen tančím uprostřed rosy, pod hvězdami a bráška mi k tanci hraje na flétnu. Snad není toto má poslední noc, víme, že za chvíli se budeme muset rozloučit, ale tento čas patří jen nám! Couráme se pomalu tou noční dobou, kalhoty promočené od rosy a naše mysli, přestože jsou spojené se někam zatoulali. Hvězdy jsou věčné, jako naše toulání, to jsem ti musel říct. „Bráško taky bys chtěl mít křídla? Moct se vznášet oblohou?“ „Já chci si hrát na moře chci se zaposlouchat do toho ticha co tě pod vodou obklopuje, chci se naučit píseň vod.“ „Tak jo pojď, půjdeme si zaplavat, já tě to naučím, a pak se můžeš potápět do těch snů kolem nás.“
To malé dítě, co jsem si tolik oblíbil mi určilo příliš krutá pravidla. Chtěl bych jak starobylé město pozorovat v sobě život, vědět, že až tito lidé zemřou tak já tu budu. Měl bych je rád, vždyť bych je znal od narození. Ale toto není má hra, škoda, chce se mi spát, nevím kdy….asi to nestihnu se vrátit.
Prší, les kolem mě mi nabídl svoji náruč, konečně si můžu dopřát osvěžující spánek. Pro dnešek mě nechytli, snad se bozi nad mým údělem slitují. Pochopil jsem, že jsem vlkem, bez smečky bezmocný, ale nezlomený. Větrem ve větvích, to já se přiřítím s deštěm. A k ránu oblékám krajinu, svým pláčem. To zpívám píseň mlhy. „Jsem éter kolem vás! Proto mě nemůžete nalézt, jen stíny honíte krajinou.“
Nestihl jsem to! Sakra! Já se vrátil pozdě! „Já slibuji, že už budu hodný, už nebudu andělům trhat křídla.“ Už ne, já nechci, chtěl bych se vrátit domů k bráškovi, že už můžu domů. Nechápu to, venku je krásný den a já musím ležet zavřený v této místnosti.
Ať jsem se rozhlížel jakkoli, stále jsem měl neutichající pocit, že něco je jinak. Jsem ztracen v nějaké mysli a stále jen slyším ten pronikavý a duši drásající nářek.
Něco bylo špatně a mě stále nedaří odhalit příčinu tohoto pocitu. Snad jako kdyby ten pocit nebyl můj, snad jako kdybych to ani nebyl Já.
Jsem obklopen tmou a dokonce cítím, jak do mě naráží lidé, slyším jejich smích i jejich vesele rozverný rozhovor. Snad úsměvy jim tančí po tvářích. Nevím. Vnímám je jen jako tmavší skvrny ve tmě, prostor se kolem mne ohýbá vašimi nárazy do mě.
Jsem utopen v jakémsi snu, v jiném čase. Zase ten pronikavý nářek udeřil mě do uší, jak slabé pouto s realitou. Pochopil jsem, že i já jsem jen tmou ve vašich duších. „Bolí mě uši! Už přestaňte! Ne, já chci ticho, už ne víc nářku!“ Pomalu mě začíná docházet, že to naříkám já.
Vím, nestihl jsem to. Otevírám oči, nad mou hlavou se skláníš. „Bráško, ty už si nechceš hrát?“ ptáš se mě, zatím co mi autíčkem jezdíš po těle.
Snažím se tě pohladit, ale celý jsem připoutaný k lůžku, asi mi mé tělo už ani nepatří. Nevím, co je sen, vše je promíchané a ty jednotlivé sny či snad životy jsou si až příliš podobné.
„Nevím jak ti to bráško říct, ale já se snažím utéct. Víš ta krutá náruč tmy kolem mého srdce je blahodárná, je to úžasný dar pro mou ztrýzněnou duši.“
‚Ano, co na tom, že za chvíli budu kamenný, ale věz, že po každém snu zůstane vzpomínka, ta časem pohladí každou duši, i tu tvou.‘
‚Připadám si jak dům, z něhož opadavá omítka, jsem určený k odpálení. Jsem napěchovaný výbušninou, ale na explozi mám svůj sen, svůj svět až příliš rád. A nebyl by pak i váš svět o jeden střípek, o jeden kousek omítky, chudší? Protože z čeho si tvoříte sny? Vždyť i já musím být jejich součástí.
Jako černá díra sám do sebe se vpíjím a zrozuji jinde. Jak těžké je hledání cesty zpět. Kdesi vpředu či snad na konci cesty slyším nářek, jediné vodítko s realitou a přesto mám strach. Prožil jsem ten den nebo jej teprve prožiji? Volba…mám jít či zůstat? Nevím, ale již nechci více tmy, přestože mě uklidňuje. Začínám tu být netrpělivý, mám být jinde, ale kde? Vyrážím, snad to nějak dopadne, cestou následuji ten jediný zvuk, nářek zmučeného těla.‘
Ležím na posteli, uvnitř hlavy mám velkou díru, jako bych návratem něco ztratil. Ruce se mi během spánku vpily do postele. Cítím celé tělo, ale jen jako součást postele.
„Snad již chápu, co jsi mi chtěl bráško říct, tenhle boj není můj. Nebude mít vítěze, jen další padlé anděly, tenhle boj neskončí, on je věčný, jako jeho stvořitel. „
‚Všichni do mě vráží uprostřed bitevní vřavy, vím, že nepoznám vítěze této cizí války. Tímto návratem něco všichni ztratíme. Boj - volba, které ztráta přinese do vašich duší méně kamene?‘
„Vím, že za vše se platí, a já kdysi kradl hlinky a kreslil svůj osud na stěny jeskyně. Pojď bráško, půjdeme někam za město najít svůj strom.“
Bosé nohy pleskaly ulicí, ostré kameny mi je rozdíraly do krve. “Takže nakonec i tak to bylo pokání.“
‚A my se můžeme vrátit, ale již ne do života lidí. Našel jsem cestou i křídla těch andělů z mládí‘
Kroužím nad vámi, můj orlí pohled se vám zabodává do zad. Cítíte mě nad vámi, ale přesto jsem kdesi mezi vámi, mezi vámi kamennými zdmi.
|