|
| |
 |
|  |
PŘÍBĚH NA PŘÁNÍ
věnovaný všem Evám a Evičkám
NA HRADĚ I V PODHRADÍ
Eva dlouho prosila rodiče, aby ji pustili na prázdniny s partou. Chtěli jet provádět turisty na jeden méně známý hrad, schovaný hluboko v lesích. Rodiče o tom dlouho nechtěli ani slyšet, ale když se prázdniny přiblížily, dali se obměkčit.
Vytáhla batoh se vším potřebným, tajně již připravený několik dní dopředu a pojala se posledním úpravám sebe i jej.
Druhého dne z rána se rozloučila s rodiči, vyslechla co všechno nemá dělat a už se řítí na nádraží. Na peróně již na ni čeká celá parta. Všichni mají dobrou náladu, snad už jen z toho, že se jim splnil sen a že mohou vyrazit za dobrodružstvím.
Celé dopoledne halekají na celý vlak, ale nikdo si neztěžuje. Zpěv a hudba linoucí se z kytar zaplavuje celé okolí. Lidičky okolo přestaly hulákat a někteří si dokonce známé hity pobrukují.
Vlak se skřípěním brzd zastavil. Na malou zastávku se vyrojila parta z vagónu. Teprve nyní si všimli, kolika lidem se ulevilo, když konečně dozněly hlasy kytar.
Nic si však z toho nedělali. Vlak pokračoval ve své cestě a oni se vydali po turistické stezce nahoru na kopec. Za prvním lesem a prvním kopcem, který zdolali bez větších obtíží se nalézal malebný palouk. Na vzdálené straně se pásly laně. Pěšinka, jakoby nekonečný proužek ušlapané trávy, nikde nekončící, je vedla středem tohoto místa.
Pozorně si všímajíc okolí i laní, které ne a ne utéci do stínu lesa, pokračovali v pouti na hrad. Cestu si krátili sny o tom, co všechno budou moci ve volném čase dělat, co všechno prozkoumají, kam se podívají, sny o tom jaké to budou parádní prázdniny.
Ale co to?
Před branou do hradu zástupy turistů a brána zavřená. Kastelán v cimbuří lamentuje. Pokladní vědoma si blížící se pohromy, zavírá zamřížované okénko a utíká za kastelánem…
„Pane Prokůpku, pane Prokůpku, co budeme dělat? Kdopak nám je provede?“
Kastelán zjevně před infarktem lomí rukama.
Nyní přichází na scénu naše parta.
Petr si bere ostatní na povel. Během okamžiku si začínají rozebírat stávající zákazníky. Ti rádi, že nevážili cestu na hrad zbytečně, je vítají ve svém středu.
Tohoto bravurního mumraje, který se podobá poplachu v kasárnách si všimnul kastelán. Vypadalo to, že nejdříve poděkoval pánu Bohu za záchranu situace, ale teď se již řítí po mostě přes hluboký příkop ke svým průvodcům a vlastně ke všem, kdo až do teďka čekali na nádvoří před hradem.
Rychlé přivítání, aby turisti nemuseli zbytečně čekat a již jde první výprava. Chviličku pauza a následuje ji druhá a další a další.
Nádvoří se vyprázdnilo, turisti spokojeni s prohlídkou pomalu odcházejí a naši průvodci – zachránci, utahaní jak zákon káže usedají v jídelně.
Představa, že by takto vypadaly celé prázdniny, jim bere chuť do příjemného občerstvení, které jim za odměnu přichystal pan Prokůpek s paní pokladní.
Večer se pomalu přiblížil.
Kastelán rozdal všem klíče od jejich pokojů, které se nacházeli v jedné části hradu, kam turistům nebyl přístup povolen.
Sdělil jim, že hrad je v jejich péči a že se musí o něj postarat. Parta v prvém okamžiku zděšena, co si to kastelán na ně vymyslel, nakonec beze slov jako jeden, kývá hlavou.
Pan Prokůpek se odebírá do svého domečku v podhradí, s myšlenkami na příjemnou dovolenou. Takto zabil dvě mouchy jednou ranou. Konečně se může věnovat svým fialkám na zahrádce a o hrad je přitom postaráno. Průvodci – vědomi si svého soukromí na tak velkém panství, jakým tento hrad je, nebudou rušeni ze strany starého kastelána a jeho přítomnosti v možných ožehavých situacích. Kývání podporují úsměvy.
Eva si bere pokoj s Katkou, na Petra s Martinem zbyla půdní ložnice.
Po chvilce, během které batohy přistáli na postelích, se všichni scházejí ověnčeni klíčemi od kastelána, v hale u vstupních vrat.
Plán okupace tohoto prostoru začíná.
Jelikož venku se setmělo a bílé paní ne a ne jít spát, prochází cimbuřím a dávají širokému okolí na vědomí svou přítomnost. Páni rytíři v loveckém sále testují repliky vystavených zbraní.
Fíí… kopí proletělo kolem Petrovy hlavy.
Ups… ozvalo se z protilehlého rohu místnosti.
Následuje rozdělení posádky a ti se nikým nerušeni rozcházejí do všech koutů potemnělého hradu. Hradními sály se nese vrzání těžkých dveří, i náhlé výkřiky dívek, jež pozdravili zdejší duchy. Z hladové věže se ozývá obdivné pískání novodobých pánů při objevení mučírenských rekvizit. Představa, že těmito věcmi v dřívějších dobách brali kati lidem život, jim nahání husí kůži, ale přesto jim to nedá, aby si sami nevyzkoušeli některé pomůcky.
Bim, bam… bim, bam… ale co to?
V kostele, v městečku v podhradí, zvony dávají na zřetel půlnoc.
Neokázalá prohlídka hradu, pro průvodce, pro dnešek končí. Všichni se vracejí do pokojů, za chvíli zhasíná i poslední louče a nastává čas spánku.
„Zvony dozněly, i hrad jde spát
světla zhasnula, hradním příkopem nese se chlad…“
Pokračování příště.
|
|
|
